Co s plešatým traktoristou? Na Hrad!

            Alexandr Grigorjevič vypadal smutně, jeho vždy taky bystré oči pohasly, koutky úst mu bezmocně visely, dokonce se mi zdálo, že se mu třesou ruce.

            Řekl jsem proto: „Jako by se vám třásly ruce, Alexandře Grigorjeviči!“

„Jak by se mi netřásly,“ povzdechl si Alexandr Grigorjevič a roztřeseným hlasem pokračoval, „kdysi jsem byl traktorista. Přiznám se zprvu velmi mizerný. Na brázdy, které jsem za sebou nechával, byla hanba pohledět.. Ale za to mohly moje vlasy. Neměl jsem jich sice moc, ale měl, i když byly řídké jako rojnice ruských vojáků na Donbasu, i desetistup vší by mezi nimi prošel. Ale pak mi vlasy, díky bohu, vypadaly a já byl najednou skvělý traktorista.

            Tak skvělý, že za mnou jednoho večera do traktoru přišli lidé a řekli mi: Alexandře Grigorjeviči, prostě náš milý Sašo! Co ti vypadaly vlasy, nedělá nikdo tak pěkné brázdy jako ty. Víš, co, pojď nám dělat starostu, ať se máme tady u nás na vesnici dobře!‘

            Kdybych nebyl býval plešatý, odmítl bych to, ale protože jsem už byl, díky bohu, plešatý, věděl jsem, že budu dobrým starostou.

            A nemýlil jsem se!

            Byl jsem tak dobrým starostou, že jednoho dne za mnou přišli lidé a řekli mi: ,Alexandře Grigorjeviči, prostě náš milý Sašo! Protože ti vlasy zase nenarostly, jsi tím nejlepším starostou v celé zemi.

            Pojď nám dělat plešatého prezidenta, ať se máme všichni dobře!‘

            Co mi zbývalo, když jsem byl plešatý, než dělat prezidenta?

            A dělal jsem ho, jářku, s nejlepším svědomím, 26 let a dělal bych ho i dál, ale začaly mi růst vlasy!

            Tady, podívejte!

            Pane bože, co teď se mnou bude, copak můžu být ještě prezident, když už nejsem plešatý?“

            Alexandr Grigorjevič, se usedavě rozplakal, jeho pleš opravdu zmizela, pokrytá při bližším pohledu nevídaně hustým chmýřím nových vlasů.

            Bylo mi líto a tak jsem ze všech sil přemýšlel, jak bych ho utěšil.

            „Neplačte, Alexandře Grigorjeviči! Můžete být zase prezidentem!“ zvolal jsem náhle, osvícen šťastným vnuknutím.

            „Prezidentem? I když už nejsem plešatý? Je to možné?!“ nechtěl věřit svým uším Alexandr Grigorejvič.

            „Samozřejmě, i když ne běloruským, ale českým, což je vlastně totéž!“ přikývl jsem a nadšeně se nám hodil, „někoho takového jako vy bychom na tom našem Hradě potřebovali jako sůl, vždyť vám není ještě ani sedmdesát!

            Víte, u nás jsou hrozné fronty před bankomaty, a taky infrastruktura je na tom všelijak a v noci po Ostravě by šel sám jen naprostý blázen, a ve dne ostatně taky. Měli bychom zase klobásky z opravdového masa a sýry z opravdového mléka, už teď se mi sbíhají sliny.     

Ale hlavně potřebujeme pozavírat Bakalovy poskoky a znárodnit co nejvíce soukromého majetku, včetně Kellnerova a Babišova, aby se napravily privatizační přehmaty, aby Škodovka byla zase českým lidovým autem, ať to vypadá u nás jako v Bělorusku, a kdo jiný by měl koule to udělat než Vy?

A že máte vlasy?

Z toho si ni nedělejte, pan Tau a Krakonoš je mají taky!“

„Rád bych dělal českého prezidenta, ale co na to řekne Šichtařová, až znárodním soukromý majetek? Toho se bojím, když už nejsem plešatý, že mne bude vláčet v tisku!“ povzdechl si Alexandr Grigorejvič.

„Na Šichtařovou se vyserte, té stačí ke štěstí záporné úroky,“ ujistil jsem Alexandra Grigorjeviče, který mne vděčně objal a políbil na obě tváře.

A já se mu nedivím, že má takovou radost, že zase bude prezidentem, protože už skoro dvacet roků to není žádná ostuda být českým prezidentem, zvlášť když budeme mít zase klobásky z masa a sýry z mléka a taky strdí, kterým naše země oplývá už od těch časů, kdy jsme do ní přitáhli s holým zadkem kdoví odkud.