Hába versus Uhlová. Když se divadelně metaforický jazyk příliš zjednodušuje

Kniha – lepší až příliš názorného žurnalistického dokumentu Rychlíkové – je hodnotná a sympatická zejména ve dvou věcech: autorka se v ní popisem fungování několika provozoven (například prádelny v motolské nemocnici, drůbežárny ve Vodňanech či obchodu Albert), ve kterých se nechala zaměstnat, záslužně věnuje opomíjené sociální problematice, aniž se přitom zbytečně pouští do nějakých dalekosáhlých ideologizujících závěrů – „pouze“ upozorňuje na některé problematické aspekty fungování tržní demokracie. A zadruhé: k tématu nepřistupuje jako nezúčastněný žurnalistický pozorovatel, nýbrž jako ten, kdo se mu cele dává k dispozici.

Reportáže vede formou deníku, ve kterém zaznamenává nejen to, co viděla či co jí o sobě řekli lidé, s nimiž se setkala, ale i své vlastní pocity, trable, záležitosti rodinného provozu a podobně. Kniha působí osobně, prokazuje autorčinu schopnost napojit se na lidi ze sociálně slabých (nejslabších) vrstev a sdílet s nimi jejich osudy.

Bojovný levicový intelektuál

Michal Hába přistupuje ke knize Uhlové dekonstruktivně. Zprvu se zdá, že jeho inscenace bude střídmá, až minimalistická. Protagonistkami jsou čtyři ženy (Johana Schmidtmajerová, Vanda Šípová, Halka Třešňáková a Ivana Uhlířová), doprovázené hudebníkem Jindřichem Čížkem, které – kostýmově pojaté jako modelky v třpytivých šatech, jež zaskočila tvrdá kapitalistická realita – v různých konstelacích a drobných aranžmá reprodukují výchozí text. Víc se neděje. Jenže postupně Hába začne, jak je ostatně jeho zvykem, do textu vkládat nejrůznější metatexty: zcizující poznámky, komentáře, jednoduché i složitější vtípky a podobně, předlohu víc a víc zatlačuje a do popředí staví své osobní akcenty a kontext.

Smyslem přestává být reprodukce reportáží, o nichž diváci mohou sami rozhodnout, jak s jejich sdělením naloží, a stává se jím snaha předvést, o čem – jak Hába smýšlí – reportáže vypovídají v hlubším smyslu. A k čemu je diváky třeba pevně dovést. Hábovi, jako bojovnému levicovému intelektuálovi, jde o kritiku kapitalismu a liberální demokracie, o to, říct, že uvedený systém je záhodno změnit či přímo demontovat – a Uhlové text se mu pro to stává vhodným prostředkem, přičemž aby dosáhl svého, vypomáhá si i účelovými citáty odjinud, u nichž se tváří, jako by je uváděla sama Uhlová (citát z Peroutkova Demokratického manifestu, metafora potápějícího se Titaniku jakožto vystižení stávající situace)...

Inu, proč ne, je-li o těchto věcech Hába opravdu přesvědčen. Problém nastává v tom, že jeho kdysi rafinovaný a divadelně metaforický jazyk se zjednodušuje, stává plakátový, až téměř agitační. Přitom právě účinek inscenace, alespoň z estetického hlediska, je nejsilnější v přesně opačném případě: kdy se režisér ztiší a nechá, prostřednictvím hereček, zejména tvárné Ivany Uhlířové a ironizující Halky Třešňákové, promlouvat sám Uhlové text. Škoda.