Kam směřuje Jazz Goes to Town

Novým dramaturgem festivalu se stal Michal Wróblewski, absolvent Norwegian Academy Of Music v Oslu, který sbíral zkušenosti třeba na turné European Jazz Orchestra (a zřejmě ho znáte např. z kapely E Converso). Logicky tak působí orientace programu na mladé evropské hudebníky. Včetně těch ze skandinávské scény. A přestože mu korona musela jiste znepříjemnit práci, dokázal dramaturg sestavit opravdu originální program.

„Dramaturgickou skladbou interpretů se snažíme konfrontovat zavedená jména světové hudební scény s novými hudebníky a přístupy,“ vysvětlil Wróblevski svoji koncepci.

Pořádnou konfrontaci až rozruch, míněno pozitivně, by měla zdejší premiérou vyvolat německo-britská „jazz-punková“ sestava Oli Steidle And The Killing Popes kolem avantgardního bubeníka a skladatele Olivera Steidleho. Steidle je známý mimo jiné společným projektem s již legendárním, o téměř dvě generace starším freejazzovým saxofonistou Peterem Brötzmannem. Podílel se doslova na desítkách alb. Jako vizitka projektu The Killing Popes dobře poslouží titul Ego Pills (2019).

K lákavým bodům programu patří další česká premiéra, koncert norsko-švédské sestavy We Are. Hudba We Are, zachycená na letošním albu How 2 Love, představuje originální synkrezi jazzu, volné improvizace, soudobé hudby a prog-rocku, ale i bez mindráků využitých prvků synth-popu.

Dva členové experimentujícího tria We Are jsou známí také hraním v septetu Megalodon Collective, který si eponymním debutem z roku 2015 vysloužili i nominaci na norskou obdobu cen Grammy. Personální linky spojují mladé hráče také s Trondheim Jazzorchestra a projekty Krokofant či Kalle.

Netuctovost hudby francouzského nadžánrového ansámblu CHROMB! prozradí už výčet inspirátorů: John Zorn vedle The Residents, Soft Machine vedle Melt Banana. Z CHROMB! by určitě měli radost i experimentátoři ze sdružení Rock In Opposition. Nebo takový Frank Zappa. Prvky noise i progresivního rocku jsou v jejich hudbě důležité stejně jako jazzová fantasie.

Zvědavost budí také turecko-rakousko-americký projekt Melez. Se zpěvačkou, improvizátorkou a skladatelkou Cansu Tanrikulu v něm figurují newyorský bubeník Jim Black (též Uri Caine, Donny McCaslin, AlasNoAxis) a jeho spoluhráč z Jim Black Tria, pianista Elias Stemeseder.

Českou premiéru si na JGTT odbyde i netradičně obsazené nadnárodní trio švýcarského trombonisty Samuela Blasera. Ten je krom svých kapelnických projektů znám například spoluprací s Pierrem Favrem.

Nejen domácí reprezentace

V posledních letech naštěstí začínají být přirozené přesahy mezi scénou zdejší a tou „zahraniční“. Ze zdejšího prostředí vyšli a na skandinávské scéně našli uplatnění jak saxofonista Luboš Soukup, tak klávesista Vojtěch Procházka (též Vertigo). Zahrají jak společně, v kvartetu s dánskou rytmikou Emil Brun Madsen a Kresten Osgood, tak v dalších hráčských „kombinacích“.

Zvukové dobrodružství nabídne duo švédského saxofonisty Martina Küchena se slovenskou bubenicí Michaelou Antalovou, žijící momentálně v Oslu (a jinak hrající třeba s Vojtěchem Procházkou v projektu Mikoo).

I když virová pandemie kultuře jednoznačně škodí, kvůli odloženému turné Gregoryho Portera mohl Ondřej Pivec alespoň opět obnovit Organic Quartet. Můžeme si tak připomenout přínos kapely, bez které si lze česká jazzová „nultá“ léta jen stěží představit.

Široký záběr dramaturgie potvrdí i koncert pražské kapely Talaqpo. Hudbu Talaqpo snad můžeme zjednodušeně zařadit do world jazzové škatulky. O něco přesnější je napsat, že hudbu s podstatným podílem improvizace inspirovaly cesty zpěvačky Lucie Páchové po Indii či východní Africe. A ještě lepší je prostě si poslechnout letošní album ToTribes, i když na koncertech se může stát cokoliv dalšího.

Do hledačské dramaturgie akce zapadne koncepční program Čekání na Toma, inspirovaný autismem. Vilém Spilka Quartet se tu soustředí na intuitivní, pocitovou muziku, přístupnou – bez potřeby ubrat na virtuozitě – i dětskému publiku.

Festival inicioval také sestavení příležitostného projektu The Shape Of Jazz To Come. Přizval do něj pět hudebnic, saxofonistku Michaelu Turcerovou, houslistku Janu Havlákovou, zpěvačku Lucii Páchovou, kontrabasistku Kláru Pudlákovou a bubenici Michaelu Antalovou. A název kvinteta podle free jazzového základního kamene Ornetta Colemana jistě nebyl zvolen náhodou.

Orientace na experimentující umělce a nastupující generace hráčů neznamená, že v dramaturgii není místo pro zdánlivě „konzervativnější“ podoby jazzu a koncerty pro ctitele tradic. I tady ovšem padla volba na hudbu podanou s mladickou vervou.

Jako v případě česko-slovenského ansámblu Heart Of Dixie, který živelným provedením swingové i dixielandové klasiky zahřeje publikum na sobotním open-air koncertu na Náměstí 28. října. Členy okteta tvoří první generace v Česku vysokoškolsky vzdělaných jazzmanů, tedy parta kolem Katedry jazzové interpretace JAMU. Například trumpetista Jiří Kotača nebo zpěvák a kytarista Jan Čarek. Nic „chladně akademického“ ovšem v jejich interpretaci neuslyšíte.

I kdyby koronavirová opatření ještě na poslední chvíli vytahala pořadatelům nějaká esa z paklíku koncertů, je jisté, že Jazz Goes To Town drží laťku kvality vysoko.