Postavení žen za Lenina a Stalina

se účastnily již profesionální revolucionářky.

Napsaly o nich feministky, mj. francouzská spisovatelka a novinářka Marylie Markovitch /1866-1926/, která byla od roku 1915 petrohradskou dopisovatelkou listů Petit Journal a  Revue des Deux Mondes.

V roce 2017 byla vydána její kniha reportáží o tehdejším Petrohradu  „ Ruská revoluce z pohledu Francouzky/ La Révolution russe vue par une Française „ , ve které Únorovou revoluci přirovnává k Velké francouzské buržoazní revoluci  z roku 1789. Kerenského popisuje jako věrného spojence Západu, jenž vůči Západu dohody dodrží,  o Leninovi se zmiňuje jako o „ malém mužíčkovi bez důstojnosti „  ...

Markovičová odjela z Petrohradu v létě 1917 kvůli nemoci, zatímco socialistická feministka Louise Bryantová / 1885-1936/ do Petrohradu v létě 1917 přijela.

Bryantová byla manželkou Johna Reeda ( „ 10 dní, které otřásly světem „ 1920, viz film o nich z roku 1981 „Reds“/Rudí, ve kterém se anarchistka Emma Goldmanová marně snaží Reedovi vysvětlit, že bolševický puč není revolucí, že bolševici nastolili diktaturu Strany a státu, nikoliv diktaturu proletariátu, jako např. Pařížská komuna 1870, viz také můj článek

Zapomeňte na VŘSR, žádná nebyla - Andrea Kostlánová - Idneskostlanova.blog.idnes.cz › blog

).

Bryantová chodila každé ráno do paláce Smolného, z něhož Lenin a Trocký řídili bolševický puč. Byla fascinována Trockým, jenž byl dle jejího názoru lidštější a přístupnější než Lenin s kamennou tváří Putina.

Bryantová napsala knihu „ Šest rudých měsíců v Rusku „ , ve které mj. představuje ruské feministky, zejména „ Bábušku revoluce „  profesionální revolucionářku šlechtičnu Jekatěrinu Breško-Breškovskou /1844-1934 ČSR/, spoluzakladatelku Socialistické revoluční strany, z níž se po Únorové revoluci 1917 odštěpila probolševická frakce Strana levých socialistických revolucionářů v čele s Marií Spiridonovou , viz mj.

Marie Spiridonová měla historickou šanci na svržení bolševiků ...kostlanova.blog.idnes.cz › blog

a Jakovem Blumkinem ( po zatčení bolševiky se stal agentem ČEKA, popraven Stalinem 1929 ), rozpuštěná 1923.

Breško-Breškovská se provdala za zámožného statkáře, 1874 porodila syna Nikolaje, kterého pro své revoluční aktivity hned po porodu opustila a nechala ho v péči své rodiny  ( když se s ním setkala po 22 letech, kdy jí na naléhání jejích přátel přišel navštívit do vězení, zjistila, že spolu nemají nic společného, syn se stal známým spisovatelem thrillerů, 1920 emigroval z Ruska, stal se francouzským občanem, kolaboroval s nacisty, pracoval na říšském ministerstvu propagandy, 1943 v Berlíně zemřel ).

Breškovská se svou sestrou a přítelkyní Marií Kolenkinovou ze zámožné kupecké rodiny, všechny tři stoupenkyně Bakunina /1814-1876 Švýcarsko/, ideologa anarchismu a narodnictví, jezdily s falešnými pasy po vesnicích a snažily se vyvolat rolnická povstání, brzy byly zatčeny.

V carské katorze ( galeje, nucené práce, kam byla jako první žena odsouzena pro politický delikt ) a v exilu strávila střídavě přes 20 let.

1904 Breško-Breškovská propagandisticky cestovala po US, měla mezi levičáky velký úspěch a pro svoji Socialistickou revoluční stranu vydělala 10.000 dolarů.

1905 se vrátila do Ruska, kde byla 1908 opět zatčena, uvězněna v Petropavlovské pevnosti a odsouzena k doživotnímu vyhnanství na Sibiři, odkud se 1913 ve svých 69 letech pokusila utéci a ujet 1.000 km na koni, byla však zadržena 112 km od Irkutska a 2 roky držena ve zdejší věznici v samovazbě, načež byla deportována blíže k polárnímu kruhu do Jakutska, ale po protestech jejích US přátel byla převezena zpět do Irkutska.

Po Únorové revoluci 1917 ( 73 let ) byla propuštěna na amnestii, v Petrohradu ji osobně vítal Kerenský, ministr spravedlnosti,  a obrovský dav jejích stoupenců.

Jako nejstarší poslanec pronesla zahajovací projev na 1. zasedání Ústavodárného shromáždění, a stala se loajálním stoupencem Kerenského – když byl bolševiky po jejich puči 1917 svržený, Breškovská napsala výzvu čsl. legiím, aby proti bolševikům zasáhli a znovu jej dosadili do funkce premiéra.

Na konci roku 1918 odjela přes Vladivostok do US, kde apelovala na US vládu, aby bělogvardějce v jejich boji proti bolševikům podpořily a vyslaly jim na pomoc 50.000 vojáků. Z US odjela do Paříže, odkud 1924 emigrovala do ČSR za svojí přítelkyní revolucionářkou Marií Kolenkinovou /1850-1926/, v ČSR dožila.

Markovičová dále píše o feministce Alexandře Kollontai, aristokratce, která se jako první žena na světě stala ministryní (sociálních věcí), a neváhala se funkce v 3/1918 vzdát, když nesouhlasila s Leninovým uzavřením brestlitevského míru.

Již 1926 „sovětské“ ženy přišly o své privilegované postavení, které získaly po Únorové revoluci 1917, a zejména po bolševickém puči, kdy Lenin v rámci likvidace „ buržoazních symbolů “ a v rámci Velké kulturní proletářské revoluce zlikvidoval 1917 i tradiční rodinu ( proto působí komicky dnešní „obrana „ rodiny ze strany KSČM ), když v rámci deklarované rovnosti žen a mužů vyhlásil „volnou lásku „,ve které „ každý patří každému „ ( viz stranické neregistrované partnerství  Fučíka a Gusty Fučíkové, kteří stavěli veřejně na odiv své pohrdání tradiční „ buržoazní „ rodinou ) .

Za Lenina byly zakládány „společné domy“, ve kterých bolševici sdíleli nejen svá těla, ale i své spodní prádlo.

V archívech KGB ruský tisk v 90. letech objevil nařízení Strany, ve kterém je napsáno: „ Každá komsomolkyně MUSÍ uspokojit sexuální potřeby komsomolských mládežníků „  ( viz také francouzský TV dokument z roku 2017 lotyšské režisérky Inary Kolmane  „Dvojí život v SSSR“  ).

27.1.19 zachvátil FKS skandál, když zhruba sto komunistických mládežnic na sjezdu MJCF zveřejnilo , že byly sexuálně napadeny a znásilněny mládežníky z Hnutí mladých komunistů Francie/MJCF. Vedení FKS muselo poté několik mládežníků vyloučit ( Le Monde, L´Obs).

V rámci Velké kulturní proletářské revoluce Lenin zjednodušil rozvody, a povolil umělé přerušení těhotenství na přání. Ten, kdo trval na sňatku ( potvrzení/ bumažce od úřadů ), byl považován za zpátečníka reakcionáře.

Lenin miloval nudismus, nudistické akty zdobily veřejná prostranství, Majakovského plakáty s údernickým nápisem Pryč s prudérností !  visely na každém rohu.

Již 1816 utopický socialista Charles Fourier požadoval emancipaci žen a jejich osvobození od svazující monogamie, jeho Manifest nového milostného světa ( konsensuální a etická polygamní harmonie  - polyamour založená na buddhistické etice, na radosti z radosti druhých bez žárlivosti ) byl však vydán až 1967, a zabodoval za sexuální revoluce let 70tých ( v 5/1990 se na Manifest upnul US novopohanský čas. Green Egg, a  jeho Manifest boduje dodnes v komunitách heterosexuálů i LGBT ).

Po smrti Lenina v 1/1924 Stalin intimní život bolševiků obrátil naruby, když opět uzákonil monogamii, zakázal předmanželský sex, umělé potraty, cizoložství, homosexuální vztahy a masturbaci. Porušení výše zmíněných stranických příkazů, přičemž, jako ke všem trestným činům v Bolševickém Svazu, stačilo jen anonymní udání, se trestalo gulagem ( příkazy neplatily pro Stalinovu smetánku, která si užívala s tanečnicemi a herečkami, a nejen s nimi, Stalin, stejně jako Saddám Husajn a Kaddáfí, si pro svoje choutky nechával unášet mladá děvčata přímo z ulice, a v kremelských promítacích sálech straničtí prominenti sledovali pornografické filmy západní produkce, které pro ně v tajných sejfech skladoval Sergej Ejzenštejn, viz můj článek Sergej Ejzenštejn ve službách sociální demokracie a Stalina - Blog ..
https://kostlanova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=137736&setver=touch

Proti Stalinově nové sexuální politice se neozvala ani v Moskvě žijící bojovnice za práva žen Klára Zetkinová ( která prohlásila : “ Nikdy jsem nepotkala ženu, která by dokázala přečíst Kapitál či hrát šachy „ ),  ani Kollontaiová, která 1917 vybojovala volební právo žen a byla průkopnicí volné lásky s tím, že tradiční rodina není nic jiného než diktát buržoazního kapitálu ( finanční závislost žen, viz její článek z roku 1923 Pryč s rodinou, atˇuvolní místo okřídlenému Erósu ! , volné lásce, kterou sama praktikovala ), třebaže právě Kollontaiová stála za koncepcí „ soudružské lásky“, která ženy podřizovala sexuálním přáním soudruhů.

Ve 30.letech soudružskou volnou lásku všichni se všemi praktikovala levicová pařížská bohéma, viz všechny vyhlášené umělce, kteří tehdy v Paříži působili, od přesvědčeného komunisty Pablo Picassa ( třebaže byl buržoazně 2x ženatý ) přes Hemingwaye   ( v této době stoupenec komunistů, jenž zavíral oči i před stalinskými masakry španělských stalinistů během občanské války 36-39 )  po Sartra.

Po Stalinově smrti se cizoložství již gulagem netrestalo, ale nahota nebyla ve filmech povolena až do roku 1988, kdy se objevil filmový debut režiséra Vasilije Pičula Malá Věra.

Kollontaiová i Zetkinová mlčením přijaly i ústavu z roku 1936, která bolševický patriarchát v orgánech státní moci definitivně potvrdila ( přesto Kollontaiová v 9/1946 do čas. Sovětskaja ženščina na přání Strany napsala pochvalný článek o tom, jak se ženy aktivně účastní všech sfér politického života ).