Foto Aerofilms
Šimon Ornest nedávno v Radiožurnálu prohlásil, že se svět nedělí na lidi s handicapem a ty ostatní. Inkluze pak podle něj neslouží jen malé uzavřené skupině. Prospěla by celé společnosti. Sympatický a zatím málo rozšířený názor kapelníka a manažera hudebního souboru The Tap Tap se bohužel nepodařilo přenést také do časosběrného dokumentu Postiženi muzikou, který o kapele tvořené studenty a absolventy Jedličkova ústavu natočil Radovan Síbrt. Premiéru měl vloni v Jihlavě, kde na něj diváci reagovali hlasitým smíchem a spontánním potleskem a kde posléze získal i diváckou cenu.
Stejní jako my
Síbrt se s Ornestem zná již mnoho let a natočil několik videoklipů The Tap Tap. Během natáčení, jež trvalo čtyři roky, se tak mohl opřít o důvěru kapelníka i hudebníků – ti ho vpustili do svého soukromí a zřejmě příliš necenzurovali své chování a výroky. Pohled do zákulisí, který návštěvníkům koncertů zůstává odepřen, představuje těžiště divácky vděčného snímku. Uvědomujeme si díky němu, že kapela s více než dvacetiletou historií funguje podobně jako kterékoli jiné hudební těleso. Její členové mají problém s dochvilností i alkoholem a kromě kvality textů a hudby řeší, jak efektivně prodat své úspěchy.
Dokáže-li film diváky rozesmát a nabít optimismem, tak i díky tomu, že je nekonfrontuje s jejich spoluzodpovědností, nereflektuje, nakolik jejich myšlenková schémata zapadají do celospolečenského postoje k lidem s handicapem.
Ústřední figurou je Ornest, vystupující za The Tap Tap obvykle také v médiích. Zápal, s jakým shání nové sponzory a zapojuje hudebníky do utváření mediální image kapely, střízlivě glosuje zpěvačka Jana. Ochotněji se jeho plánům podřizuje rétoricky zdatný Láďa. Oba si pak hledají partnery. Jana zatím zkouší online seznamky, akčnější Láďa je úspěšnější v setkáních tváří v tvář. Čtveřici nejvýraznějších postav doplňuje Petr, který k vyjadřování myšlenek používá slov, na jejichž dešifrování by ostatní potřebovali zvláštní slovník.
Pokud jde o hudbu, věnují hudebníci kromě samotných koncertů čas zkouškám a cestám na turné, během nichž dávají průchod svému smyslu pro nekorektní humor, případně sdílejí své zkušenosti s randěním. To společně s hudbou, sexem a alkoholem představuje jeden z ústředních motivů filmu. Ať už jsou nevidomí, byla jim diagnostikována porucha autistického spektra nebo je v pohybu limituje kolečkové křeslo, jejich přání a sny budou díky zaměření pozornosti na základní lidské potřeby srozumitelné i neurotypickým divákům bez tělesných handicapů.
Pozitivní porno
Síbrt při zpracovávání velkého množství pořízeného materiálu zvolil dramaturgický klíč souznící s výroky pronášenými ve filmu Ornestem: „nikdo netrpí“, „život je krátkej“, „hezký věci by mohly trvat dýl“. Mezi scénami, které nesouvisejí s přípravou na vystoupení, převažují ty, v nichž členové The Tap Tap něco oslavují, snaží se někoho sbalit nebo popíjejí alkohol v baru či hospodě. Málokdy někdo jen sedí na místě a něco povídá. Vyprávění, dobře rytmizované také opakováním určitých situací, díky tomu neztrácí švih, ale zároveň za všemi veselými příhodami zaniká, že k životu handicapovaných patří i bolest a osamění.
Ve filmu sice nechybí například scéna, ve které si Láďa v opuštěném setmělém bytě připravuje jídlo v mikrovlnce a následně se neúspěšně snaží přesvědčit přítelkyni ke společné návštěvě kina, ale jinak tíhu života s handicapem zpřítomňuje především Petr, nadaný zpěvák s Aspergerovým syndromem. Jeho chování ovšem představuje komplikaci především pro chod kapely. Přichází pozdě na zkoušky, neposlouchá Ornestovy příkazy, občas jej přepadají záchvaty, kdy se ztrácí ve vlastní hlavě a nedokáže se soustředit na okolní dění. Nutně se tak dostavují obavy, zda dokáže zazpívat písničku, kterou ostatní složili speciálně pro něj.
Vyprávění toto postupně budované napětí výborně zužitkovává v závěru, který za své mimořádné katarzní kvality vděčí právě Petrově linii. Nepříjemnosti, které s sebou autismus může nést, tudíž ve výsledku neoslabují celkově pozitivní ladění dokumentu. Naopak. Síbrt se tak sice dokázal vyvarovat lítosti a soucitu, s nimiž na handicapované lidi pohlíží velká část médií i společnosti, ale současně se přiblížil „pozitivnímu pornu“. Takto Jana v jednu chvíli označuje narativy, v nichž lidé s různými postiženími svými úspěchy a optimismem inspirují ostatní.
Záporák Zeman
Sociální herce kvůli zvolenému rámování nepoznáváme komplexně, ale převážně v rolích, v nichž mohou reprezentovat pozitivní hodnoty, případně vzbuzovat dobrou náladu. Neprojevují slabost, ale předávají energii a motivují. Přestože tedy film nabízí nepřikrášlený pohled do zákulisí, předkládané portréty muzikantů se ve výsledku příliš neliší od toho, jak se uskupení samo navenek prezentuje. Respektive jak jej prezentuje Šimon Ornest, kterému patří hlavní slovo také ve filmu. Z něj vychází jako empatický muž i schopný manažer, u něhož se sem tam projevují lehce paternalistické sklony, opakovaně například oslovuje dospělé muzikanty slovem „děti“.
V rámci snahy zviditelnit The Tap Tap se Ornest v roce 2018 rozhodl zapojit Láďu do prezidentské kampaně Jiřího Drahoše. Nehledě k tomu, jak násilně je tato politická vsuvka do vyprávění vpasována, poukazuje na jednu ze zásadních slepých skvrn filmu. V podstatě všichni lidé, s nimiž členové kapely interagují, je vřele přijímají. Ornest občas ztrácí trpělivost, ale nikdy ne pochopení. Technický personál je nápomocný, publikum na koncertech jásá… Tím jediným, kdo ve filmu handicapované nepřijímá, je Miloš Zeman.
Právě jeho projev o inkluzi Ornest zřejmě přiměl k zapojení Ládi do politiky. Zeman v Postižených muzikou slouží jako jednoduše srozumitelné zosobnění zla. Film ale opomíjí, že předsudky, které stávající hlava státu zpřítomňuje, jsou ve skutečnosti rozprostřeny napříč společností a Zeman pouze populisticky říká to, co chce nemalá část národa slyšet. Mimo samotné koncerty a jedné svatební veselice, která je zvláštním způsobem vytržená z kontextu, v dokumentu ve skutečnosti není scéna, ve které by lidé s handicapy čelili širší veřejnosti.
V rozporu s Ornestovými slovy zmíněnými v úvodu proto vzniká mylný dojem uzavřené komunity, jejíž členové mezi sebou řeší své vlastní problémy, netýkající se majority. Dokáže-li film diváky rozesmát a nabít optimismem, tak i díky tomu, že je nekonfrontuje s jejich spoluzodpovědností, nereflektuje, nakolik jejich myšlenková schémata a názorové stereotypy zapadají do celospolečenského postoje k lidem s tělesnými a duševními handicapy. Nepříjemné vědomí, že jde o problém, který se týká každého z nás, je přitom pro vytvoření inkluzivní společnosti klíčové.
Neznamená to, že Síbrtův skvěle šlapající a v řadě ohledů jistě cenný crowd pleaser debatu nad uvedenými otázkami nemůže iniciovat. Jen holt půjde o jeho vedlejší produkt, nikoli o naplnění hlavního cíle.
Autor je filmový publicista.