Zahájení Festivalu Janáček Brno 2020 bylo Osudové

Opera je o příběhu v Luhačovicích, který je retrospektivní, mladý skladatel Živný tam znovu potkává svoji někdejší lásku, která ho před léty pod tlakem své hysterické matky opustila pro bohatou partii. Jenže už neví, že tu partii kvůli němu odmítla, ani to, že byla tehdy s ním těhotná a že mají spolu syna. Po létech si nyní vše vysvětlí a vezmou se. Matka ale stále Živného nesnáší a navíc propadá šílenství. Snaha mladé rozeštvat končí hysterickou scénou a obě ženy vypadnou z okna. Další jednání je opět po létech, na konzervatoři, Živný napsal o příběhu operu, ale bez posledního jednání a studenti ho dotlačili, aby jim vše vyprávěl. Živný zkolabuje a pak trvá na tom, že opera zůstane nedokončená. Je v rukou Božích a zůstane tam…

Je lehké si domyslet, že do skladatele Živného Janáček projektoval sám sebe. Tuhle myšlenku přijal i režisér. Dokonce obsadil dva tenoristy, mladého a starého, a starý Živný operu průběžně sleduje a monitoruje. Oba jsou maskováni tak, že jsou Janáčkovi podobní. To je myšlenka nosná a zachraňuje inscenaci po stránce pravděpodobnosti. Janáček je realista a všechny své opery tvoří jako reálné příběhy. Tady zůstává hudebně v realismu, ale první dvě jednání jsou spíše snové, jsou to vzpomínky stárnoucího skladatele.

Realismu opery konvenuje scéna, jednoduchá a velmi dobře přizpůsobivá. Velký sál, který má vzadu pódium s klavírem, kde stále horečně komponuje starý skladatel. Když nekomponuje, monitoruje a posouvá dění na jevišti, jak si vzpomíná, že to bylo. Sál je proto funkční jak v lázních, tak na konzervatoři. Autorem scény je spolupracovník režiséra, rumunský scénograf žijící ve Francii, Radu Boruzescu, který s režisérem léta spolupracuje. Autorkou kostýmů je Annemarie Woods. Představuje reálnou módu počátku 20.století, ale z kostýmů udělala barevnou uniformitu, což podtrhlo snovost příběhu. Vyčleňují se jen protagonisté příběhu, ale v běžném oblečení. Závěrečný akt zase podtrhuje historický posun děje o 15 let dopředu. Výtvarně je tak pojata opera decentně a pravdivě.

Hudebně operu připravil a představení řídil šéfdirigent Marko Ivanović. Byla to nejsilnější stránka inscenace, hudba je mnohovrstevná, pěvecké party jsou deklamační a sdělují emoce ve vypjatých intervalech a dokreslují dění na jevišti, ať jde o lázeňské prostředí či studentskou zábavu. Každá postava, a je jich téměř dvacet, má svoji nezaměnitelnou charakteristiku. Pěvecké obsazení bylo překvapivé. Je tu spousta vedlejších postav, které vystupují z davu, které byly obsazeny vesměs hosty, a byly velmi dobře zazpívány. Překvapili tím například Jarmila Balážová, Lukáš Bařák, Pavel Valenta, Michael Robotka nebo Peter Račko. Ve vedlejších rolích se ukázali i ti, které je obecenstvo zvyklé slýchat jako sólisty, jako byl Ondřej Koplík, Marta Reichelová, Jana Hrochová, Jitka Zerhauová, Andrea Široká, Tereza Kyzlinková, nebo Jan Šťáva. Výborný pěvecký výkon podala v roli učitelky Stuhlé Daniela Straková–Šedrlová. Všichni se při realizaci svých postav viditelně dobře bavili, krom toho, že se ukázněně zapojovali do děje. Hlavní hrdina je obsazen v mladším provedení italským tenoristou Enricem Casarim, starší Živný je představován pěvcem Philipem Sheffieldem. Oba mají za sebou bohaté curriculum vitae v předních operních domech. Nicméně s postavou Živného si po pěvecké stránce nevěděl rady ani jeden. Vlastně zpívali oba stejně. Role je napsaná dost vysoko, až posluchače napadá, že Janáček neměl tenory rád. Na místo tvorby tónu používali oba tvrdou forzi a tlak na výšky byl na úkor kvality tónu. Předstírání, že jde o exaltovaný herecký výraz, neobstojí. Navíc neustálý výrazový patos a exaltace rolím uškodil na hodnověrnosti.

Že je možné Janáčkovu hudbu zpívat a není potřeba násilného tlaku, předvedla především představitelka hlavní postavy Míly, partnerky Živného. Sopranistka Alžběta Poláčková se role zhostila jako na slovo vzatá profesionální pěvkyně, která jí dala jak krásnou barvu hlasu, tak oduševnělý výraz. Další pěvkyní, která si podmanila part, byla představitelka Matky, mezzosopranistka Natascha Petrinsky. Zatímco v Rusalce v Divadle na Vídeňce, kde představovala Ježibabu a zpívala ji obludnou češtinou, tady si dala záležet a její čeština byla téměř dokonalá. Part je vypjatý a cíleně exaltovaný, Matka v záchvatu šílenství skáče z okna a bere sebou i dceru, která ji chce zachránit. Její hlas je stále kulatý a barevný a to i ve vysokých polohách a skokových intervalech. Pochvalu si zaslouží v neposlední řadě také představitel malého Doubka, Petr Hrůša. Chlapec zpíval čistě a rytmicky přesně, i když na hranici slyšitelnosti, splnil vše beze strachu a bez zaváhání. Obdivuhodné při tak malém představiteli. Zdá se, že vedle hudebního nadání mu smysl pro kázeň a sebeovládání nechybí. Dětských účinkujících tam bylo více a dávali aktu v lázních švih a radostnou atmosféru. Zasloužil se o to Dětský sbor Brno se sbormistrovou Valerií Maťašovou a sbor Janáčkovy opery pod vedením sbormistra Pavla Koňárka.

Opera sama je velmi diskutabilní. Libreto je poněkud chaotické a v závěru zbytečně rozvleklé. Libretistka Fedora Bartošová použila vzletnou mluvu, která je spletena do mnohdy nepochopitelných sousloví, což ztěžuje pravděpodobnost příběhu. Nicméně ve spojení s Janáčkovou hudbou se podařilo režisérovi podat příběh realisticky i poeticky současně a souboru Janáčkovy opery dát opeře maximální kvalitu výkonu. V tomto provedení je opera dobře uchopená a podaná divákovi tak, aby ji dokázal přijmout. Festival začal úspěšně a věřme, že ho štěstí bude provázet i dál.