Klavíristka Věra Lejsková se dožívá 1. října devadesáti let v plné svěžesti

Klavírní duo Věra a Vlastimil Lejskovi bylo ve své době pojmem. Nápad, hrát na dva klavíry byl v té době unikátní a poprvé manželé vystoupili v říjnu 1954. Byli propagátory české hudby v zahraničí, ale také pro ně psali tehdejší soudobí skladatelé. Zatímco Vlastimil Lejsek zemřel před deseti léty, jeho žena Věra Lejsková se letos v říjnu dožívá 90 let. A stále duševně i fyzicky svěží, se zájmem o hudební dění, o kterém už léta píše a vydává knížky.
Věra Lejsková (archiv umělkyně)

Hra na dva klavíry není zrovna obvyklá disciplína, jak jste na to s manželem přišli?
Já ne, do té doby, než jsem začala s manželem chodit, jsem netušila, že na dva klavíry lze hrát. S tím přišel on. Na první rande mne pozval po mém koncertě s orchestrem na stadionu, místo kytice vzal noty a místo do kavárny či do kina mne pozval ke klavíru. Tak jsem současně udělala konkurz na parťáka ke klavíru i na manželku.

Nebyla to ponorka? Jak jste měli rozdělené role?
Jako klavírní duo jsme byli subjekt, instituce. Posty ve vedení jsme si rozdělili spravedlivě – Vlastimil byl uměleckým ředitelem, já organizačním. Vlastimil určoval, co budeme hrát a jak, já musela podmínky pro všechny koncerty vyjednat. I ty zahraniční. Agentury se tehdy moc nepřetrhly, ať to byla brněnská nebo v Praze Pragokoncert, který měl monopol na účinkování v zahraničí. Já dodala podklady vyjednané s pořadatelem, oni už jen napsali smlouvu. Mohli jsme tenkrát, zejména po roce 1968, jen do socialistického bloku. Jednou si nás prosadili v Dánsku a jednou v Rakousku, ale bylo kolem toho moc problémů. Chtěli nás slyšet také v Japonsku, ale měli smůlu – nebo jsme ji měli my?

Jak fungovala domácnost? Kdo vařil?
Domácnost jsem docela zvládala, máme jednoho syna, se kterým nebyly žádné výchovné problémy, samozřejmě hrál také na klavír a dceru, která byla vždy moc hodná. Děti chodily do školky a v osm hodin jsme už s Vlastimilem seděli u klavíru. Učili jsme odpoledne. To si musely děti udělat své povinnosti. A vaření? Tak to šlo mimo mne. Do toho si manžel nenechal mluvit. Vařil velmi dobře, rád a kreativně. Vůbec se v naší rodině vaří po meči. Tuto zálibu převzal jak syn, tak vnuk. Ale je to fajn, když chlap vaří, ne? Jenže pak jsem se začala učit vařit v osmdesáti letech, když jsem ovdověla.

Koncertování nebylo ale hlavním zaměstnáním, pokud vím, učila jste na konzervatoři?
Jiné zaměstnání jsem nikdy neměla. Vstoupila jsem těmi velkými dveřmi do budovy konzervatoře jako kantorka před 75 lety a chodím tam, dnes už jako pedagog-sympatizant, jako domů. Zažila jsem tam všechny ředitele, kromě Janáčka, samozřejmě, ten na mne nepočkal. Nastupovala jsem, když byl ředitelem Jan Kunc, pak následoval Zdeněk Blažek, po něm Karel Horký, to všechno byli nejen ředitelé, ale i umělci na slovo vzatí. Pravda, po roce 1970 už tomu tak nebylo, až přišel jako ředitel skladatel Evžen Zámečník.

Věra Lejsková a Vlastimil Lejsek (archiv umělkyně)

Učila jste jen klavír, nebo i něco jiného?
Pedagog klavíru má různé možnosti. Nejde jen o výuku řádného klavíru, ale je to především o komorní hře. Doprovázela jsem snad u všech nástrojů, které se na konzervatoři učí: housle, žestě, zpěváky. Dělala jsem to ráda, od mala jsme se sestrou a s otcem, který hrál velmi dobře na housle, pěstovali komorní hru a moc mne to bavilo. Později jsem učila i řádný klavír a založila jsem výuku klavírního dua. Manžel tutéž disciplínu založil na JAMU. Měli jsme zájem na tom, abychom si vychovali následovníky.

To se do té doby na dva klavíry nehrálo?
Ale ano, hrálo, ale spíše náhodně. Historicky lze dohledat, že hrávala Klára Schumannová s Antonem Rubinsteinem, Moscheles s Mendelssohnem, Stravinskij se synem, Bartók s manželkou a další. Hrával i Leoš Janáček se svojí učitelkou Amálií Wickenhauserovou, dr. Ludvík Kundera s Václavem Kaprálem, Jan Těšík s Jiřím Hudcem, ti hráli spíše repertoár populární. Skladby pro dva klavíry existují. My jsme ale chtěli postavit klavírní duo na úroveň sólového klavíru, nebo spíše na úroveň komorní hry, stejně jako kvarteta. Do té doby se totiž čtyřruční hra brala jen jako domácí muzicírování. My měli ctižádost hrát na stejné úrovni jako naši kolegové ve smyčcovém kvartetu či klavírním triu. A myslím, že se nám to povedlo. Vyústěním bylo, že jsme založili v Jeseníku Schubertovu soutěž pro dva klavíry, která má již za sebou 21 ročníků. Je to bienále, takže jsme začínali od roku 1978. Jezdím tam každým rokem a letos jsem tam byla jako poslední zakládající člen. Jezdí tam stále více zahraničních účastníků, čeští umělci se vyskytují čím dál méně, což mne mrzí.

Kde jste ale brali repertoár, to je tolik skladeb?
Teď už ano. Psali pro nás totiž skladatelé, kteří nás znali, ať už brněnští, nebo i zahraniční. Protože jsme tuhle činnost začali dělat systematicky, začali si nás skladatelé všímat. Úplně první, kdo pro nás něco napsal, byl brněnský skladatel Pavel Blatný. Tomu Vlastimil premiéroval jeho absolventský koncert. Blatný pro nás napsal hned skladeb několik a dokonce skladbu pro dva klavíry a bicí. Další byl Miloslav Ištvan, Josef Berg, Zdeněk Pololáník, ten nám napsal skladbu pro dva klavíry a varhany, to jsme hráli se švagrem Miloslavem Bučkem jako rodinné obsazení.

Věra Lejsková a Vlastimil Lejsek (archiv umělkyně)

Co mimobrněnské ohlasy? Všimli si například v Praze, co se v Brně děje?
To víte, že to chvíli trvalo, ale pak se ozval profesor Emil Hlobil na základě naší rozhlasové nahrávky Sonáty pro dva klavíry a 11 bicích Bély Bartóka. Tehdy se nahrávalo v rozhlase každý měsíc, tam byl hudební život. Těch 11 bicích ovšem ovládali dva hráči a s námi to tehdy nahrával Bohuslav Krška a Zdeněk Mácal, dnes známý dirigent. Hráli jsme to také na sjezdu skladatelů v Brně a pak za námi přišel profesor Hlobil, že by pro nás psal. Hráli jsme mu pak jeho Sonátu pro dva klavíry. Premiérovali jsme také Koncert pro dva klavíry a orchestr Bohuslava Martinů v roce 1966 a to za účasti paní Martinů. Ale to nebylo přirozeně napsáno pro nás.

Zahraniční zájem o vás byl také?
Byl a dost intenzivní. Darius Milhaud si nás oblíbil, když slyšel naše rozhlasové nahrávky jeho děl jako je Pastorální fantazie, Scaramouche, Balada a další. Ten se ihned ozval s tím, že je to nejlepší provedení, které kdy slyšel a poslal nám všechny svoje skladby pro klavírní duo a vyžádal si, abychom některé nahráli. Proto jsme premiérovali v rozhlase jeho Koncert pro dva klavíry a orchestr a to v přímém vysílání! Bylo to s orchestrem Národního divadla v Praze, který dirigoval Miloš Konvalinka. Od té doby jsme si psali a pak dirigoval na Pražském jaru a tak jsme se poznali osobně. Bylo to velmi milé přátelství. Premiérovali jsme také s Moravskou filharmonií Skotskou baladu pro dva klavíry a orchestr Benjamina Brittena. Ten se osobně koncertu zúčastnil, byl na Pražském jaru a přijel do Olomouce. Dalším naším partnerem byl polský skladatel Witold Lutosławski, kterému jsme natočili Variace na Paganiniho téma. Byla to jediná skladba pro dva klavíry, kterou za války zachránil. Měl ji doma, zatímco ostatní měl v kavárně, kde během války hrál. Kavárna dostala zásah a vše shořelo. Hráli jsme i skladby Dmitrije Šostakoviče a dalších autorů a všechno jsme hráli zpaměti! Dnes to už nemůžu pochopit, jak jsem to zvládla. A jak jsem dokázala vést korespondenci se všemi těmi skladateli.

Zdá se, že u natáčení pro dva klavíry jste byli vždy první?
To ano! Natočili jsme jako první Dvořákovy Slovanské tance pro klavír čtyřručně. Supraphon totiž tehdy natáčel kompletní klavírní dílo Antonína Dvořáka. Volala jsem do Supraphonu, že pokud vím, tak Slovanské tance jsou originál původně pro klavír čtyřručně a že by tedy měly být také takto natočeny. Tehdejší šéf František Burda a Jaroslav Krček to moc nevítali, protože Slovanské tance jsou přece orchestrální a pro klavír čtyřručně, to je přece takové diletantské muzicírování, ale nakonec byli nadšeni. Ano, byli jsme první, kdo to natočil! A ta nahrávka vyšla nejprve v Japonsku a potom u nás. Jak je to možné, netuším.

Věra Lejsková a Vlastimil Lejsek (archiv umělkyně)

Natáčeli jste ale hodně pro studio Eterna v Berlíně. Jak k tomu došlo?
Natočili jsme šest LP desek skladeb Franze Schuberta, to si sami vybrali. A také dvě LP Felixe Mendelssohna a jeho čtyřruční skladby. V berlínském rozhlase jsme natočili vlastně celý náš repertoár. Byla to náhoda. Někdo z brněnského rozhlasu jel do Berlína navazovat kontakty a měl sebou také naši nahrávku Bartókovy sonáty, kterou s námi hrál Zdeněk Mácal na bicí. Od té doby jsme tam točili celý náš repertoár, včetně Vlastimilových skladeb. Až teď jsme zjistili, že tytéž nahrávky tehdy také vydávali v Japonsku!

Ještě stále hrajete? Pokud vím, jste také literárně činná?
Dnes hraji už jen taroky u dcery a dost vášnivě. A své vzpomínky přetavuji do knížek o osobnostech v brněnské kultuře. Za to ale také může manžel. Pořád mne postrkoval, abych psala, ale já jsem váhala se někam přihlásit. Až jsem jednou napsala do Svobodné Evropy a byla z toho desetiletá spolupráce. A nejen na hudební témata, psala jsem o všem, co mne zajímalo a jsou z toho dva sborníky. Knížka „Moje Brno“ a příspěvky o Jeseníkách „Moje Jeseníky“. Mám knížku vzpomínek „Jak jsme hráli Bartóka“, to bylo dost dobrodružné. Teď mám za sebou poslední knížku „Václav Věžník, o něm a s ním“. Je to k jeho 80. narozeninám. Dlouho jsem spolupracovala s rozhlasem, s denním tiskem a také s odbornými časopisy.

A recept na dlouhou fyzickou a psychickou svěžest? Propagujete zdravou výživu? Cvičíte?
To po mně prosím nechtějte! V životě jsem cvičila jen na klavír, nikdy jsem neběhala, nesportovala, a zdravá výživa? Jsem z Moravského Slovácka, tam je základem života optimismus, dobrá nálada a hezká písnička. Největší a nejzdravější dobroty jsou vepřové hody a slivovička, a já miluji čokoládu, tu mohu v jakémkoli množství. Ale co je hlavní, psychická pohoda, netrápit se věcmi kolem sebe, brát život jak jde, tak to má být, tak je to správně.

Děkuji za rozhovor a přeji hodně zdraví a pohody!

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat


0 0 votes
Ohodnoťte článek
Subscribe
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments