Od Kocába přes Gotta k Okamurovi. Budeme se bavit v této linii...
To je na vás. Nicméně budeme míchat muziku a politiku dohromady.
Proč ne. Mně to nevadí.
Jak jste se poznal s Michaelem Kocábem, s nímž jste spoluzakládal původně jazzrockový Pražský výběr?
Nyní mi vyšly memoáry Zlatá léta s Karlem Gottem aneb Čtvrt století za zády Mistra a píšu tam i o seznámení s Michaelem Kocábem. Poznali jsme se na zahajovacím setkání studentů prvního ročníku pražské konzervatoře. A ředitel Václav Holzknecht tam začal hrozit, ať si dáme pozor, že za každého z nás mají deset dalších v záloze. Pak že posíláme zdravici Ústřednímu výboru Komunistické strany Československa a kdo je pro. Všichni včetně mě zvedli ruku. Na otázku, jestli je někdo proti, zvedl ruku k našemu údivu jen Kocáb. Říkali jsme si, že ho asi okamžitě vyhodí, ale nestalo se. Normálně studoval. A také dostudoval.
Potkávali jsme se na chodbách konzervatoře, když o založení kapely uvažoval. Pak mi jednoho dne zavolal Ondřej Soukup, že nemají bubeníka a jestli bych s nima nehrál. U Soukupů na Hanspaulce jsme začali zkoušet, a tak vznikl první jazzrockový Pražský výběr.
Prohlížel jsem řadu článků o Pražském výběru, ale nikde jsem na vaše jméno nenarazil. Co to?
Hrál jsem s nimi úplně na začátku. Necelé dva roky. Zažili jsme hodně srandy. Hráli jsme hlavně v klubech a na pár jazzových festivalech i v Polsku. Po mně s nimi bubnoval Jirka Hrubeš a později Klauda Kryšpín.
Jak se choval Kocáb jako kolega z kapely?
Michael Kocáb byl ministrem pro lidská práva a národnostní menšiny, je občanským aktivistou a v letech 2015 a 2016 se zastával přijímání uprchlíků z Blízkého východu. Jak si rozumíte s touto částí jeho osobnosti?
Michaela jsem měl rád jako rovného a bezvadného kluka. Na dlouho jsem ho ztratil z obzoru a naposledy jsem ho viděl daleko po revoluci před Českou televizí na Kavčích horách během televizní krize mezi lety 2000 a 2001. Zdálo se mi, že se změnil. Nyní bychom si už asi nerozuměli. Jeho politické názory jsou diametrálně vzdálené těm mým.
Přejděme ke Karlu Gottovi, který váš život ovlivnil ještě víc. Jak jste ho vy muzikanti vnímali?
Byl to bezvadný a laskavý člověk s velkým pochopením. Mnoha lidem dost pomohl a zastával se jich. Vím, že i některé zachránil před kriminálem. Měl díky svému jménu určitý vliv a kontakty. Třeba již zmíněný bratr Ondřeje Soukupa, o kterém jsem už mluvil, si někde pustil hubu na špacír, Karel za něj orodoval a pomohl mu. Byl to velkorysý člověk.
Co bylo předmětem vašich debat?
U těch politických samozřejmě komunisti a režim. On komunisty nemusel. Pravda, musel s nimi vycházet. Měl zdravé názory jako všichni, ale nešel hlavou proti zdi, protože chtěl nadále zpívat, což je pochopitelné.
Nechtěli na vás estébáci, abyste donášel zprávy o tom, co se děje v kapele a na zahraničních zájezdech?
Chtěli. Když jsem v roce 1977 nastoupil do Orchestru Ladislava Štaidla, tak si mě pozvali do Bartolomějské a začali se ptát, jak to probíhá venku. Tak jsem jim řekl, že jsem tam nováček, vyděšený, takže moc nesleduju, co se děje kolem, a hlavně se soustředím na muziku. Vždyť mi bylo teprve dvaadvacet. Ještě chvíli se vyptávali, a když viděli, že jim toho moc neřeknu, dali mi pokoj. Asi mě vyhodnotili jako nepoužitelného spolupracovníka, což mi vyhovovalo.
Gott byl mimo jiné i takovým amatérským politologem a rád se zabýval konspiračními teoriemi. Jakou jste od něj slyšel vy?
Hodně se zabýval historií a dost o tom věděl. Ráno si pouštěl k snídani různé dokumenty, třeba o paktu Ribbentropa s Molotovem. Často se stýkal s chytrými lidmi a povídal si s nimi o dějinách a politice.
A ohledně konspirací? Ono se řekne konspirační teorie. Záhy po teroristickém útoku v New Yorku jsem se ho ptal, co říká teroristickým útokům 11. září 2001 na „dvojčata“? Podivoval se nad tím, že židé v nich pracující vůbec nešli toho dne do práce, a proto přežili. On už věděl, že to bylo jinak. Američané si to prý udělali sami, aby mohli vlítnout do Afghánistánu. Docela mi tím vyrazil dech. Jeho argumenty ale byly dost neprůstřelné.
V rozhovoru pro Mladý svět v roce 1990 uvedl: „Ne každý se dokáže a může projevovat třeba jako pan Havel, není mu to prostě dáno. Já skutečně nejsem takový hrdina, abych se uměl stále pohybovat mezi hlídaným domovem a kriminálem.“ Jak vlastně vnímal Havla?
Havel hrál velkou roli v našich novodobých dějinách a dnes by se mu asi hodně věcí nelíbilo. Tak ho vnímal i Karel. Nedělali jsme věci jako třeba Česká filharmonie, která v roce 1989 přestala hrát. Karel si zkrátka nechtěl zavřít žádné dveře. Muzika a zpívání bylo pro něj všechno.
V rozhovoru redaktora Karla Lipčíka se Gott nakonec zeptal, jestli si redaktor myslí, že patří ke slušným lidem. Takže o sobě kvůli stykům s komunisty asi dost pochyboval, nebo ne?
To je zvláštní. Karel žil pro muziku a zpěv. To nám říkal, i když se už ke konci sametové revoluce vrátil z Německa a netušil, že už rudý režim dýchá z posledního. Seděli jsme u něj doma a říkali mu, že už se to obrací a je téměř vyhráno. Když měl jít zpívat na Václavské náměstí před davy lidí, tak si nebyl jistý. My jsme ho ale přesvědčili, vysvětlili mu celou situaci a on se zorientoval. Nakonec si tedy zazpíval s Karlem Krylem.
Někteří lidé byli tehdy k němu dost zlí. Říkali: „S takovýma jako vy jsme skončili.“ Nakonec však zůstal ikonou i nadále a díky jeho umění a síle osobnosti jsme dál jezdili po koncertech v Česku i zahraničí.
Ostatně ohledně vás se na internetu objeví hlavně samé bulvární zprávy o vašem vztahu s jeho nejstarší dcerou Dominikou...
Jéééžíš. Toho už bylo snad až moc. To jednou provařila ona. Bylo to celá léta utajené. Dominika to někde vyvalila, já to nepopírám, ale příběh starý jednatřicet let snad už není třeba rozebírat.
Jak berete bulvární novináře?
Každý něco děláme. Jsou novináři a novináři. S některými se můžete bavit na rovinu a v pohodě, ale někteří jsou prostě na pár facek. Třeba Pavel Novotný, když ještě dělal bulvár, se dost zle otíral o mou manželku Olivii. Napadal ji sprostě a hrubě. Něco napsal i na Facebooku. Tím u mě skončil. Napadat vulgárně ženu?
Toho člověka si nemohu vážit. Je to chudák a póvl. Ten do politiky nepatří. Neví, jak upoutat pozornost, tak ze sebe dělá hulváta. Je nechutnej.
Ostatně jaká sledujete média?
Často jsem na sociálních sítích a rád čtu ParlamentníListy.cz.
Teď to vypadá, jako bychom se na tom domluvili...
Ne, opravdu. ParlamentníListy.cz jsou dobrý. Člověk ale musí mít víc zdrojů, aby se nenapálil s nějakou nepravdou a fejkem. Rozhodně nečtu Seznam a tak.
Jaký byl vlastně váš politický vývoj?
O politiku jsem se začal zajímat již v roce 1968, když přišli Rusové. Bylo mi čtrnáct. Od té doby jsem to všechno sledoval, ale pravda, držel hubu. V roce 1989 jsem měl hroznou radost a stál každý den v mrazu na Václaváku. Následně přišlo vystřízlivění z nových poměrů asi jako u každého. Byl jsem tehdy voličem ODS. Pořád jsem pravičák. Ještě Úsvit přímé demokracie mě nebavil, ale Svoboda a přímá demokracie Tomia Okamury mě nadchla do té míry, že jsem se stal před čtyřmi lety jejím členem. Naprosto si stojím za naším programem. Dokonce jsem na Praze 10 kandidoval do místního zastupitelstva, ale nedostali jsme se tam. To je dobře. Nemám politické ambice. Jsem muzikant.
S manželkou Olivií jste vytvořili písně Evropo dýchej a Já volím SPD. To mluví samo za sebe...
S Evropo dýchej jsem jí jen pomáhal s textem. Byla to reakce na akt absolutní zhůvěřilosti, když v druhé polovině roku 2016 dva muslimští útočníci podřízli při ranní mši v kostele v Normandii kněze Jacquese Hamela. Pak se k tomu přihlásil Islámský stát. Ten člověk přitom muslimským imigrantům dlouhodobě nezištně pomáhal. Napsali jsme to a natočili kontroverzní klip. Muzika není až tak naše, ale na rozdíl od jiných jsme to přiznali. Jde o nějaký starý americký song, který jsme si trochu upravili.
V Já volím SPD jsem dokonce odrapoval upravený volební program, abych ho přiblížil lidem. Vždyť všichni politici by za svou práci měli nést hmotnou zodpovědnost a měli by být za chyby a přešlapy odvolatelní. Jde o to, aby ti lidé byli zodpovědní. A ne aby za jejich přešlapy platili daňoví poplatníci.
Jak velké potíže kvůli svému politickému názoru a stranictví mezi muzikanty máte?
Na začátku trochu ano. Ksichty a blbý kecy, až po nadávky do „hnusnejch fašistů“. Učím na bicí nástroje na Konzervatoři Jaroslava Ježka a někteří kolegové se neprojevovali zrovna moc jako demokraté. Dost lidí se ke mně postavilo zády. Dnes už to je jinak, dnes už nikdo moc nefrflá a mnoho z nich změnilo názor.
Co by tak asi řekl na vaše členství v SPD Karel Gott?
Proboha, to nevím. Ale moc by mě jeho názor zajímal. S Karlem jsem bohužel nemluvil od roku 2005. On měl vždy vyhraněné a celkem zdravé politické názory. Když jsme se bavili o politice, tak jsme si vždycky hodně rozuměli. Podle mě by souhlasil. Bylo by to v pořádku, ale určitě by vtipkoval.
Co by na to řekl Michael Kocáb?
S ním bychom se určitě neshodli. Michael je dnes úplně někde jinde.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jan Rychetský
