RECENZE: Každý něčemu slouží. Služebníky šlechtí poctivost v přístupu k tématu

Kamarádi Juraj a Michal nastupují v roce 1980 na bratislavskou Cyrilometodějskou bohosloveckou fakultu s odhodláním sloužit Bohu a svému svědomí, i když doba a oficiální ideologie takovému poslání nepřejí. Studenti se brzy přesvědčí, že zhoubný vliv normalizačního režimu rozhodně nekončí před branami semináře. Ti, kdo by měli být pro budoucí kněze autoritami, kolaborují s mocí členstvím v nechvalně známém sdružení Pacem in terris nebo rovnou spolupracují s tajnou policií. Mnozí studenti cítí takový stav jako potupný a neúnosný a v různé míře se proti němu bouří – opisují letáky, někteří jsou v kontaktu s podzemní církví, která světí kněze bez státního souhlasu.

Policie stupňuje svůj tlak proti neoficiálním církevním strukturám až k brutální vraždě a čím dál razantněji a vztekleji potlačuje s pomocí kolaborujících pedagogů odbojné tendence na fakultě. Střet studentů s mocí vrcholí demonstrativní protestní hladovkou – otevřeným vyhlášením neposlušnosti. Každý si musí srovnat se svým svědomím, jak se zachová, a ne každý odhadne své síly.

Ohlédnutí za minulostí, která neskončila

Ve střetu mladých služebníků svědomí a protřelých služebníků systému (vedle pedagogů semináře snímek sleduje ještě linii policejního důstojníka pověřeného dohledem nad církevními záležitostmi) vítězí, alespoň v dočasné a praktické rovině, ten ostřílenější. Tragické vyústění příběhu má jednoznačného viníka: kompromis se zlem, kterého se mravně okoralá „zkušená“ generace dopouští v naději, že tím zachrání něco dobrého. V kontrastu k ní stojí upřímný, odhodlaný, logicky ale také nemotorný a zranitelný vzdor těch nezkušených.

Předvedený příběh z teologické fakulty má samozřejmě širší platnost: kolaborující děkan přímo parafrázuje výrok připisovaný Gustávu Husákovi o tom, že zachrání národ (v tomto případě školu), i kdyby mu kvůli tomu měli všichni naplivat do očí. A ani jako podobenství o principech, na nichž stála celá normalizace, se ještě Služebníci nevyčerpávají, protože nebezpečí neblahých, společnost i jedince ničících kompromisů hrozí v každé době a do jisté míry mu čelí každá generace.

Tato výpověď je kladem a zásadním smyslem Služebníků, ale také jejich limitem, pokud jde o plasticitu příběhu. Ne snad že by byl vysloveně schematický nebo působil nepravdivě, služba zamýšlenému sdělení je však patrná. Tvůrci se netají tím, že při vytváření svého díla nešli od eminentního zájmu o dění v semináři a v myslích bohoslovců k širšímu sdělení, ale naopak – zamýšlený příběh o zákeřnosti normalizace se rozhodli z různých (docela dobrých) důvodů umístit do semináře. Mezi bohoslovci je otázka svědomí a věrnosti ideálům jistě přítomna mnohem palčivěji než dejme tomu mezi studenty ekonomie; tradiční řád semináře a po staletí neměnné odění bohoslovců zase v kombinaci s černobílým výtvarným pojetím snímku posilují pocit nadčasovosti.

Scenáristé a režisér odvedli při průzkumu tématu kvalitní práci a předkládají věrohodný obraz tehdejší situace. Možná však, že kdyby se zrod filmu odvíjel prvotně od autentického zájmu o bohoslovce a od psychologie postav, bylo by například jeho tragické finále přece jen jiné, nebo alespoň lépe vysvětlené.

V každém případě ale Služebníky šlechtí poctivost v přístupu k tématu, odvaha klást morální otázky a umění vyprávět uměřenými, ale účinnými a výtvarně vytříbenými filmovými prostředky. Díky tomu má slovenská kinematografie dílo, které je důstojným ohlédnutím za minulostí, jež neskončila změnou režimu ani tím, že česká a slovenská hymna už se hrají odděleně.