Jenže pak do pevnosti přijede zlověstně černý kočár a muž, který z něj vystoupí, přiveze zkázu.
Po dvou dekádách se na pulty českých knihkupectví vrátil román jihoafrického držitele Nobelovy ceny za literaturu i dvou Bookerových cen Johna Maxwella Coetzeeho nazvaný Čekání na barbary. Původní překlad Alexandry Büchler teď nakladatelství Jota znovu vydalo krátce poté, co se kniha dočkala hvězdně obsazené filmové adaptace s herci Markem Rylancem, Johnnym Deppem a Robertem Pattinsonem.
V tom černém kočáře sedí plukovník Joll, záhadný a vojensky strohý důstojník v černých brýlích, jaké ve zdejších končinách ještě nikdo neviděl. Tento "zplnomocněný kat", "mistr vyšetřování a výslechů" z říšské tajné bezpečnosti objíždí pohraniční pevnosti a přiživuje strach z barbarů, původních obyvatel žijících za hradbami.
Co na tom, že místní s barbary žijí v symbióze, že tito převážně mírumilovní kočovníci a pastevci do pevnosti každý rok přicházejí směnit vlnu, kožešiny nebo kůže za čaj, cukr či mouku. A nikomu nevadí, že mají odlišné stolovací návyky nebo jiný tvar očí, že mluví vlastním jazykem.
Stačí rozšířit pomluvy, pár lidí zatknout, vymlátit z nich smyšlenou výpověď, zorganizovat trestnou výpravu. Najednou jsou místní posedlí strachem. Barbaři se prý ozbrojují, loupí a přepadávají pocestné. Zavraždili dobytek, otrávili řeku, spálili pole. Šíří se katastrofické vidiny o plenění měst, znásilňování žen, o pyramidách kostí. Ve vzduchu je válka.
Jeden muž to plukovníkovi nechce věřit. "Každá generace si prožije období hysterického strachu z barbarů," namítá vypravěč knihy, bezejmenný postarší městský úředník a soudce, který nevidí důvod ke znepokojení. "Ukažte mi barbarskou armádu, a teprve pak vám uvěřím," říká.
Hrdina Coetzeeho románu se nikdy do ničeho nepletl. Vždy sloužil říši. Vybírá desátky a daně, spravuje půdu, dohlíží na obchod. Když ale plukovník jednoho barbara krutě umučí a zmrzačí barbarskou dívku, v úředníkovi se něco zlomí. Bere dívku k sobě domů, později se s ní vypravuje za hradby, aby ji barbarům vrátil. Po návratu je obviněn z vlastizrady, uvězněn a sám mučen.
Za trest
Pouhé tři postavy - úředník, dívka a plukovník - stačí Coetzeemu, aby mezi nimi napnul románovou síť bohatou na vrstvy a významy. Je tu téma impéria, které uměle vytváří hrozby, aby je mohlo porazit, zkonsolidovat moc a obhájit svou existenci. Takové impérium potřebuje barbary, aby mělo kam se rozpínat a čemu nadřazovat své hodnoty. Takové impérium vládne strachem.
Snadno na svou stranu strhne dav, který si chce hledět svého a žít jako dřív. Proč se svědomí ozvalo právě v úředníkovi, který z davu na stará kolena vystoupil, je jedním z motivů knihy.
Hrdina na vlastní oči spatří, jak se údajně civilizované impérium barbarsky chová k zajatcům, a cítí potřebu se distancovat: pohled na dívku, které plukovník zlámal nohy a poškodil oči, v něm odstartuje existenciální krizi.
Nechce trpět za plukovníkovy zločiny, avšak nese jejich důsledky. Jako mučedník, jenž na sebe bere vinu ostatních, dívce kristovsky omývá nohy a masíruje tělo olivovým olejem. Je to pro něj rituál očistný, ne erotický. I když ji pohladí, "necítím žádný život, je to, jako bych hladil nádobu nebo kouli, něco, co sestává jen z povrchu," podivuje se.
Čas plyne, dívka se zotavuje, přesto je čím dál nespokojenější. Proč? Úředník ne a ne porozumět. Skončí léto. Začíná zima. Jezero namrzá, padá první sníh. Okapy hvízdají. Od severu vane vítr a bude vát bez přestání další čtyři měsíce. A hrdina se stále znovu vrací do místnosti, kde plukovník mučil zajatce, hledá odpověď na nevyřčenou otázku.
Také odpověď musí artikulovat čtenář: snad za trest, že nezabránil plukovníkovu násilí, hrdinu stihla impotence? Snad se Coetzee snaží naznačit, že když se člověk nezachová správně, poznamená ho to na duši i těle. A snad je situace ještě složitější: jako se plukovník povýšeně choval vůči barbarům, chová se teď povýšeně úředník k dívce, když k ní není schopen projevit jinou emoci než lítost, soucit pramenící z nadřazeného postavení.
Druzí nám splývají
Vztah úředníka s dívkou přechází v další velké téma Čekání na barbary: mučení, pocit, že se "můžeme propálit, prodrat nebo prosekat" do těla druhého, což je samo o sobě metafora pro kolonialismus. Pro neschopnost impérií dotknout se cizích kultur jinak než silou, pro představu západních civilizací, že všichni uvažují jako ony, pro snahu vše cizí nejprve pokořit a teprve poté prozkoumat, obecně pro lidskou hrůzu z neznámého.
Pod Coetzeeho úsporným textem jako by se neustále vracela otázka, co mají lidé společného uvnitř a co je vyděluje navenek, jestli vzhled, jazyk, nebo způsob myšlení. Jako na orloji postavy rotují před čtenářovýma očima, pokaždé v jiném postavení: pro mučitelského plukovníka je dívka tělem, na němž si vybíjí barbarské choutky. Když se dívky ujme úředník, v očích místních z ní udělá člověka. Když je pak sám zatčen, pozbývá lidskosti a stává se barbarem.
V tomto ohledu jde román hloub než ke vztahu mezi utlačovatelem a utlačovaným: míří rovnou do srdce, k základům lidskosti.
Spisovatel to celé napěchoval alegoriemi, zdaleka nejen křesťanskými. Symbolická je v jisté rovině i dívčina slepota, čímsi odrážející slepotu impéria.
Opakovaně se úředník ptá sám sebe, proč dívku neviděl, hned když ji plukovník s dalšími zajatci přivezl, proč si ji nedokáže vybavit předtím, než ji nesmazatelně popsalo násilí. Opět nevyřčená odpověď by mohla znít, že pro něj v tu chvíli byla jen zaměnitelnou barbarkou, že mu splynula s ostatními, tak jako britským kolonistům splývali Indové, tak jako Američanům splývali indiáni.
Jak dopadl film
J. M. Coetzee, tehdy čtyřicátník, však svůj třetí román Čekání na barbary vydal v roce 1980, kdy se jasně nabízela paralela k apartheidu, tedy rasové segregaci v jeho rodné Jižní Africe. Avšak právě proto, že se rozhodl jej napsat nadčasově, bez apartheidových reálií, Čekání na barbary po 40 letech stále funguje a dá se číst v každé době jinak.
Dokázala to roku 2005 operní adaptace od skladatele Philipa Glasse, v níž publikum dešifrovalo narážku na americké vojenské intervence v zahraničí, vyvolávání strachu z teroristů nebo týrání vězňů na základně Guantánamo. A teď to znovu dokazuje filmová adaptace devětatřicetiletého kolumbijského režiséra Cira Guerry.
Jeho Čekání na barbary mělo vloni premiéru na Benátském filmovém festivalu a už je k vidění on-line - přestože ve videotéce iTunes zatím jen pro uživatele s americkou kreditní kartou.
Guerra svůj první anglickojazyčný film obsadil špičkově: mučitelského plukovníka v upnuté modré uniformě a se znepokojivě uměleckými černými brýlemi hraje Johnny Depp, mladého důstojníka Robert Pattinson a úředníka úchvatně ztvárnil Mark Rylance, shakespearovský herec a dlouholetý ředitel londýnského divadla Shakespeare’s Globe.
Právě díky jejich výkonům - zejména Rylancově proměně skoro jako z Krále Leara - film stojí za vidění.
Režisér nezvolil nejsnadnější cestu, což by bylo vykreslit barbary jako muslimy nebo černochy. Zasazením film evokuje jakousi fiktivní anglickou kolonii na Kavkaze, avšak barbary hrají Mongolové a snímek se točil v Maroku nebo Itálii.
Je to podobně snová kombinace jako v Coetzeeho předloze, kde na poušti sněží, lidé nosí medvědí kožešiny, ač tam žádní medvědi nežijí, a plukovník má černé brýle, přestože jeho armáda ještě používá koně a kočáry.
Film je v zásadě věrný, někde nutně zkracuje a vynechává, jinak ale na plátno přenáší, co se dalo. Celou spletitou síť Coetzeeho myšlení, jazyka a symbolů však zachytit nemohl. A tam, kde zbývá jen příběh, ne vždy udrží divákovu pozornost - to by musel například explicitně vysvětlit motivace postav.
Nakonec je ale jedno, jestli člověk čeká na barbary v opeře, knize, či filmu. Říkají totéž: že násilí plodí násilí a smazává hranice mezi dobrem a zlem. Že kdo se prohlašuje za lepšího a hází ostatní do jednoho pytle jako barbary, sám se stává barbarem. A pak je tu klíčová myšlenka, kterou se hrdina snaží vyslovit v závěru, kdy se pevností znovu mihne černý kočár a kdy už se hra se strachem plukovníkovi vymkla z rukou. K tomu ale každý musí dočíst, dokoukat, doposlouchat sám.
John Maxwell Coetzee: Čekání na barbary
(Přeložila Alexandra Büchler)
Nakladatelství Jota 2020, 232 stran, 298 korun
