Z říjnové Meduňky: O ženách a jejich zdraví s MUDr. Helenou Máslovou
Říjnové číslo Meduňky, které TENTO TÝDEN VYŠLO, je věnováno ŽENÁM. Ženských témat se proto týká i čtystránkový neobyčejně zajímavý titulní rozhovor Věry Keilové s psychogynekoložkou dr. Helenou Máslovou. Povídaly si kromě jiného o souvislosetch mezi psychikou a reprodukčním zdravím, o nadužívání hormonální antikoncepce a o rizicích byznysu s darováním vajíček, o ženské síle a humanizaci porodnictví, o tom, proč je pro ženu důležité být přirozená a spontánní a došlo i na příběh Polyxeny z Lobkovic (což je oblíbená historická postava paní doktorky Heleny), která de facto zachránila rod Lobkoviců tím, že ve 42 letech přivedla na svět zdravé dítě, i když musela překonat velký zdravotní handicap…
Podívejte se na následující ukázku z tohto rozhovoru – celý si ho přečtete v říjnovém čísle MEDUŇKY, které je dostupné také na emedunka.cz
Poprvé jsme si spolu pro Meduňku povídaly před sedmi lety a naším hlavním tématem byla zvyšující se neplodnost mladých žen. V Centru psychosomatické medicíny se MUDr. Helena Máslová věnuje psychogynekologii, kde pomáhá ženám s psychickým podtextem jejich potíží, což je však ve hře nejen u problémů s početím. S tělem je zkrátka vždy třeba léčit i duši.
Máme za sebou epidemii novým koronavirem (možná teprve první vlnu) s následnou jarní karanténou. Jak se to promítlo do reprodukčního zdraví žen toužících po miminku?
Každý to vnímal úplně jinak, což se potvrdilo i v mojí ordinaci. Některé ženy si roušku chtěly sundat, zatímco jiné trvaly na tom, abychom byly i s rouškou nejlépe 4 metry od sebe. Míra obezřetnosti byla tedy různá, což má přímý vliv na reprodukční zdraví. Pokud se žena toužící po miminku v této době dokázala uvolnit a přeorientovat se na odpočinek, pobyt v přírodě, úklid či zkrášlování domácnosti, posílila tím nejen svoji imunitu, ale také schopnost otěhotnět. Pro plodnost je totiž dobré zachovat klid a umět se jakoby poddat životu v tom, že co se nemá stát, se nestane a naopak. Sekundární zisky – čili i něco dobrého– je totiž možné najít úplně na všem.
Některé ženy tato zvláštní čínská chřipka opravdu více posunula do roviny odevzdání se, což nahrává pasivitě hlavního těhotenského hormonu, jímž je progesteron. Ten v dnešní době mnoha ženám chybí. U těch, které spíš propadaly panickým atakám a chtěly mít vše pod kontrolou, se reprodukční zdraví naopak zhoršilo.
Panikám propadali ale i mnozí další lidé…
I bez ohledu na Covid-19 je panická porucha v současnosti velmi častá psychiatrická diagnóza. Panické ataky se nesmírně rozšířily a postihují lidi nejrůznějšího věku. Někdo mi říkal, že ve stanicích metra jsou už informace, jak se zachovat při panické atace, jak dýchat atd. Běžně se to medikuje, což ale není nejšťastnější.
Jak to tedy vnímáš?
Na první pohled se zdá, že panická reakce je v dané chvíli, kdy se jakoby nic neděje, neadekvátní, ale osobně si kladu otázku, jestli to náhodou není tak, že ta reakce je zcela adekvátní. Co když lidé panikaří naprosto správně, protože by už dávno měli být třeba někde v lese, a nikoliv v metru? Co když už měli vzít dávno nohy na ramena a dát sbohem určitému způsobu svého života?
Jak jsi koronavirové období prožívala osobně a jaké byly tvoje sekundární zisky?
Nejdříve jsem byla vzrušená, protože mám dvě sestry, z nichž jedna žije v Číně a druhá v USA. Byla jsem tedy informována ze dvou světadílů. V Číně to nejdřív vypadalo velmi napínavě a zdálo se, že Wu-chan vymře. V USA to také nebylo veselé a moje sestra žijící v Kalifornii to prožívala velmi silně. Nákupy potravin probíhaly pouze on-line, tašky dovezl kurýr a tři dny zůstaly v garáži, aby se dekontaminovaly, než se jich moje sestra dotkla. U nás jsme z toho ve všech ohledech vybruslili velmi dobře.
Zprvu jsem jako všichni zprávy hltala, ale když jich už bylo moc, řekla jsem stop a začala se věnovat hlavně svojí zahrádce. Mým sekundárním ziskem je tedy nový trávník a záhon pro trvalky. Při kopání na zahradě jsem také našla pár prvorepublikových mincí.
Kromě toho jsem se díky koronavirové krizi zamilovala do poutí. Dřív jsem sama nikdy nikam nešla, ale teď se prostě ráno sbalím a intuitivně vyrazím, kam mě nohy nesou. Jdu do té doby, než zjistím, že dál už nemůžu, a pak hledám nejbližší nádraží, stanici autobusu, anebo někomu zavolám, ať pro mě přijede. Nedávno jsem byla v Krkonoších a odtud se vydala na jih do podhůří. V jednu chvíli se přede mnou otevřelo nádherné panorama a také velká budova s mřížemi, což bylo vězení ve Valdicích.
Dovolit si nemít věci pod kontrolou a jít jen tak „za nosem“ je určitě výborné pro duševní zdraví…
Je to forma duševní hygieny. Snažím se jít lesem nebo přírodou, určité úseky jdu po značkách, ale ty pak zase zmizí, takže to je neuvěřitelné dobrodružství.
Psychika a naše imunita
V souvislost s tím, jak obrovský vliv má na naše zdraví naše psychika, někdy také zmiňuješ příběh Polyxeny z Lobkovic…
Je to moje oblíbená historická postava a shodou okolností pocházím z Roudnice nad Labem, kde měla své panství. Je to jedna z „žen české renesance“, která byla nejprve manželkou Viléma z Rožmberka a poté Zdeňka Vojtěcha Popela z Lobkovic. Rod Rožmberků vymřel na syfilis a Vilém zemřel pět let po jejich svatbě. Polyxena se od něj nakazila a stejně jako on byla neplodná, nicméně po dítěti toužila tak silně – a umocňovala to modlitbami a nejrůznějšími léčebnými kúrami – že ve 42 letech opravdu přivedla na svět své jediné dítě. Navíc bylo úplně zdravé, čímž de facto tím zachránila rod Lobkoviců. Její příběh je velmi silný a ukázkový právě pro vliv psychiky na tělesné procesy…
