I.A.M.A.I. – Zpověď Dekadentních tanečníků na křižovatce

I.A.M.A.I. (Ondřej Vinklát, Viktor Konvalinka, Štěpán Pechar). Foto: Serghei Gherciu.

Autor Lucie Hayashi

Dekkadancers je uskupení, které spontánně vzniklo v baletním souboru pražského Národního divadla za éry Petra Zusky, jenž se mnohokrát nechal slyšet, že chce dávat příležitost svým tanečníkům k seberealizaci i mimo divadelní repertoár. První jádro tvořili Viktor Konvalinka, Tomáš Rychetský a Pavel Hejný a zaujali například inscenacemi Dekka pod dekou, Kill de Bill, Caves and Creatures, Červenej čudlík aj. Po odchodu zakladatelů převzali pomyslné kormidlo Štěpán Pechar, Ondřej Vinklát a Marek Svobodník a obohatili jeho historii o další povedená díla jako Přesně včas, Faunovo odpoledne, Poslední večeře nebo Proměna. Díky tvůrčí spolupráci stabilního týmu a vždy několika choreografů na každé inscenaci se jejich díla vyznačují pestrostí námětů i formy. Odvážně pracují s humorem a nadsázkou, a tak lze i méně zdařilé experimenty z jejich kuchyně označit vždy za překvapivý zážitek.

Letošní premiéra s podivným alibistickým názvem I.A.M.A.I. implikuje vstup do nové éry. Choreografové se poprvé ocitají na volné noze vyvázáni ze zaměstnaneckého poměru ve zlaté kapličce, do týmu znovu přibírají jednoho ze zakladatelů – Viktora Konvalinku. Netvoří již ve volných oknech fermanu, aby poskládali útržky za pomoci režiséra a dramaturga Štěpána Benyovszkého v logický celek. Tentokrát se zabydlují na plný plyn v nové zkušebně Jatek78, kde také představují svou novou tvář.

Nejokatější změnou je intimita. V malém prostoru jateční zkušebny jsou diváci umístěni do tří stran po třech řadách židlí a tančí se jen pár centimetrů od nich. Zatímco diváci mohou obdivovat tělesnou práci sólistů první scény z nebývalé blízkosti, je znát, že ani pro interprety to není uspořádání zcela běžné. Herecký projev i taneční výraz někdy jako by adresovali nad hlavy diváků, do pomyslných balkónů a galerií a jen stěží jej přizpůsobují tak malé scéně. Tento detail je ale vynahrazen zážitkem z neskonalé technické preciznosti a dokonalé kvality pohybu. Úctyhodný je respekt k tanečnímu prostoru partnera a sladěný rytmus dechu při kontaktních sekvencích, nehnutí brvou při nevydařeném detailu či pod lavinou potu. Nejuvolněněji působil Viktor Konvalinka, u Štěpána Pechara s Ondřejem Vinklátem vyvolávalo stoprocentní soustředění při premiéře někdy až hypnózu. Snad během repríz nahradí opatrnost větší odvahou k improvizaci a snáze zboří pomyslnou hranici mezi jevištěm a hledištěm. Scénář je na jejich hereckých schopnostech totiž vystavěn.

Intimní je také tentokrát vážnější téma – zpověď o hledání vlastní identity, svého já. Sny a přání, které si s sebou neseme již z dětství, z útěků mimo realitu do vlastní mysli, nám podvědomě vytyčují cestu životem. Balancujeme mezi vysněným hrdinou, do jehož činů je promítáme, a tím, kým opravdu být nechceme. Hrajeme hru, která je pro některé sci-fi a pro jiné osudem. Podprahový námět je zpodobněn fascinujícím světem androidů, jejichž umělá inteligence a lidskost si mnohdy nezadá s tou pravou. Téma nabízí mnoho pohledů na dramatické zvraty, mezi nimiž neschází ani typická humorná nadsázka a sebeironie. Útržky příběhů jsou trochu polopaticky uváděny textem, silněji pak vizuální a výtvarnou složkou (Pavel Knolle, Karel Šimek). Překvapivě funkční light design s jednou pojízdnou světelnou věží a lasery umocňuje atmosféru akčních videoher. Robotizované pohyby, loutková stínohra i RGB obrysy spolu skvěle ladí – krásou v jednoduchosti, přímočarosti a efektu. Hudební výběr podtrhuje jednotlivé akce a pomáhá vytvářet i nespočetné oslí můstky, které zatím nejsou vždy režijně dotaženy. Silný potenciál autobiografických prvků lapá diváky, zároveň však skrývá nástrahy v jejich interpretaci – tanečníci zdatně přechází z role do role podle daného scénáře, ale někdy trochu zapomínají být před diváky sami sebou.  

Celkově se jedná o další zdařilý kousek z dekadentní dílny mladých českých choreografů. Všichni tři spolu na jevišti nesou svou vlastní kůži na trh – a v boji o přízeň ji jaksepatří propotí. Dokazují opět, že v týmu je síla, inspirace a motivace tvořit. 

Psáno z premiéry 22. září 2020, Jatka78.

I.A.M.A.I.
Scénář a režie: Štěpán Benyovszký a Dekkadancers
Choreografie a interpretace: Ondřej Vinklát, Viktor Konvalinka, Štěpán Pechar
Světelný design: Karel Šimek
Výprava: Pavel Knolle
Hudba: Hauschka, Amon Tobin, Alva Noto, Dekkadancers
Premiéra: 22. 9. 2020