Polanského filmy nezakazujme, veďme smysluplnou debatu, říkají filmoví kritici

„Život Romana Polanského je v určitém momentu jedna tragédie za druhou. Jako šestileté dítě zažil holokaust, matka byla zavražděna v koncentračním táboře, celá rodina byla perzekvovaná a zároveň mu zavraždili těhotnou manželku v 60. letech. Je to osud, který hodně táhne k autobiografické interpretaci, ke čtení přes autora. Někdy tomu Roman Polanski do velké míry pomáhá, speciálně u Dreyfusovy aféry a filmu Žaluji!,“ popisuje režisérův osud redaktorka Jindřiška Bláhová.

Nakolik je nový film Romana Polanského vyjádřením osobní nespravedlnosti? „Hovořil o tom, že je to jeho téma. On je také ve vyhnanství v Evropě ze Spojených států poté, co uprchl v roce 1977 a měl být obviněn a souzen za znásilnění třináctileté dívky. Vnímá to jako promlčenou kauzu, pere se to v něm. U tohoto filmu se ale nedomnívám, že by si ho vybral na základě tématu antisemitismu. Polanski je režisér neuvěřitelně formálně vytříbený a inteligentní. Jeho filmy bývají velmi často osobní, promítá se do svých filmů,“ říká Jindřiška Bláhová.

„Myslím si, že film by neměl podléhat cenzuře, neměli bychom se ho snažit vytěsnit z prostoru. Ten film by se měl hrát, o těch věcech by se mělo určitě mluvit a protesty a aktivismus k tomu patří, ale zakazování je přes čáru a není produktivní,“ vysvětluje filmový kritik Ondřej Pavlík.

„Důležité je spíš se ptát, jak je možné, že některé věci prochází. Mělo by se bavit o privilegiích, kdo je umlčovaný, kdo naopak ne. Debatu bychom měli vést smysluplněji. Nezakazovat filmy, ty se zakazovat nemají. Spíš se ptát institucí, které mají sílu něco měnit, jak by se k tomu měly stavět,“ uzavírá Bláhová.