Vyžehlený Ďábel. Filmová jižanská gotika ztrácí vrstevnatost na režijním mandlu Antonia Campose

Jelikož nikdo netuší, kolik času zbývá, než se vinořští zombíci dostanou na Vinohrady, začínají kluci pro jistotu rekapitulovat své životy. „Challenger je moje první velký trauma. Já si třeba tolik nepamatuju výbuch Černobylu, my jsme v tý době byli v Číně a tam ten spad byl v pohodě, ale Challenger si pamatuju. Všichni to prožívali díky tomu, že poprvý poletí do vesmíru paní učitelka,“ loví Vítek v paměti útržky z roku 1986.

„Já jsem chtěl poslat svoji fyzikářku, když jsem to viděl potom!“ naráží Aleš na fakt, že mise raketoplánu skončila ještě dříve, než pořádně začala – výbuchem krátce po startu.

„Tvůrci dokusérie Challenger: The Final Flight se rozhodli, že nabídnou důslednou rekonstrukci toho, co vedlo až k fatálnímu okamžiku, a začínáme právě startem, pohledy do tváře lidí. Záběry, který sledujou bezprostřední reakce, jsou vlastně nejsilnější zbraní série,“ říká Vítek a shoduje se s Alešem, že nervy drásající je i chronologie, kdy dokument nejdříve citlivě představí každého člena posádky a poté nechá diváka sledovat, jak se všichni společně vydávají vstříc katastrofě. „I člověk, kterej ví, na to kouká bez dechu a je vlastně zdrcenej tím, co se stane,“ konstatuje Aleš.

Filmová zdrcenost má ovšem mnoho podob. Chcete-li inspiraci, stačí se podívat na některý z dosavadních filmů Antonia Campose. „Oblíbenec“ Čelistí žije v domnění, že je velkým režisérem, ale jeho pocity byly doposud taktně řečeno nepodložené. Vytáhne se s ponurou dobovkou Ďábel na motivy knihy Donalda Raye Pollocka, nebo shoří jako těsnicí kroužky raketoplánu?

„Film poskládanej z fotogenickejch, generickejch momentů, který jsou v žánru jižanský gotiky velmi očekávaný. Vraždičky, tragický osudy, posttraumatický syndromy, rozvrácený rodiny… Netflix nešetřil a přitáhl špičkový herce, kteří tomu dodávají zdání těžkosti, ale ten film má problémů jak much,“ stýská si Vítek, kterého zklamal hlavně scénář.

„Herci jsou na Camposových filmech zdaleka to nejlepší. On má často silnou látku, ale je tak opojen sám sebou, že...,“ nestíhá Aleš dokončit myšlenku. „Režírující mandl!“ zvolává Vítek. „Vezme něco, co v sobě má záhyby, a udělá z toho placatou, i když někdy bezesporu hezky vypadající, ale prostě placatou tkaninu.“ Jen jestli by jižanská gotika neměla zůstat spíš pořádně zvalchovaná.