V pohraničí nebyl s henleinovci lehký život




Žili jsme v Oldřichově a Mistrovicích u Kamenického Šenova. Byl to sklářský kraj. V naší obci žili čeští i němečtí brusiči a rytci skla. Ve dvacátých letech, v době nezaměstnanosti, odjel můj otec, také brusič skla, do Austrálie, a později i můj o pět let starší bratr. Zůstala tu matka se mnou, narozenou v roce 1916, a s mým o pět let mladším bratrem. Byli jsme chudí, a přesto se maminka o nás dobře starala. V naší obci žilo málo Čechů a pamatuji se, že německé děti měly vše, velkou školu, my malou temnou třídu v přízemí. Žádné německé dítě nemluvilo česky, ale my, české děti, jsme znaly oba jazyky. Žili jsme přesto mezi sebou dobře, až po roce 1933 jsem já, už starší, cítila jejich větší zášť vůči nám. V pohraničí nebyl s henleinovci lehký život.

V roce 1937 jsem nastoupila do rodinné školy v Humpolci a v roce 1938 se najednou u mne v internátě octla matka s rancem peřin a trochou prádla. Vyhnali ji z našeho pěkného domu, protože se věnovala české mládeži. V noci přišel i bratr, kterému hrozili zastřelením. Po krátkém čase jsme našli ubytování v přízemí továrny.

Po válce se bratr vrátil do rodného Oldřichova a nastoupil v Benešově n. Ploučnicí základní vojenskou službu. Při propustce odjel 24. ledna 1946 do našeho od Němců vykradeného domu, kde se chtěl později usadit a žít. Bohužel někdo ho zákeřně zastřelil. Byla to pro mne, a hlavně pro matku, hrozná rána.

Marie Čechová, tehdy Oldřichov