Pražské jaro začalo kapitulací Sovětského svazu, srpen 1968 byl akcí globálních zájmů (4. díl)

Praha, 5. leden 1968: Plénum ÚV KSČ rozhodlo oddělit funkce prvního tajemníka ÚV KSČ a prezidenta republiky a zbavilo Antonína Novotného funkce prvního tajemníka ÚV KSČ. Zdeněk Mlynář v ten den údajně čekal na nějaký velmi důležitý telefonát.

Londýn, 5. leden 1968: Sovětský svaz se s Británií dohodl na vypořádání finančních a majetkových nároků.

Související: Mao kontra Chruščov – do roku 1969 vstoupila Čína s informací, že SSSR je pro ni větším nepřítelem než USA.

Současnost: Velká Británie už není členem EU.

Tolik zatím stručně k vysvětlení úvodního obrázku, na kterém je Otto von Habsburg. Ale protože jen stručně to popsat nelze, tak znova shrnutí, tentokrát už závěrečné.

Padesátiletka, v Rusku označována jako „Plán Liote“ a vytvořena na konci 2. světové války s tím, že za padesát let se cesta k ruským zdrojům otevře „sametově“, byla nastartována až po smrti Stalina, tedy příchodem Chruščova. Když si jeho působení shrneme, tak Ukrajině daroval Krym, k tomu zrušil kult Stalina, čímž  nastartoval proces liberalizace (neomarxismu) nejen v Sovětském svazu, ale především v Polsku a v Maďarsku, hlavně a především se ale zasloužil o to, že Rakousko se stalo tzv. neutrální zemí. A Rakousko, to myslím je zásadní bod obratu, který by za Stalina nebyl možný. Když se podíváme na mapu Rakouska do roku 1955, tak velká část jeho hranice s Československem a celá hranice s Maďarskem byla pod sovětskou kontrolou (viz opakovaně obrázek ZDE). Po roce 1955 se stalo, že Rakousko naplno sousedilo jak s Československem, tak s Maďarskem. Když si k tomu přidáme, že z Rakouska musely odejít i armády USA, Británie a Francie, tak to „neutrální“ Rakousko se konečně mohlo rozpřáhnout. Jinak řečeno: historie se měla vrátit tam, kde skončila 1. světová válka – k obnově Rakouska-Uherska s Vídní v čele a k obnovení propojení Praha-Vídeň.

Panevropská unie v zemích východního bloku napomáhala zhroucení komunistického systému

A Vídeň, to je projekt Paneuropa, jinak řečeno Kalergiho Paneuropa. Richard Coudenhove-Kalergi byl rakouský šlechtic, kořeny jehož rodiny sahají až do 11. století a byl průkopníkem evropské integrace, které věnoval celý svůj život. V díle Paneuropa 1922-1966 popisuje cíle hnutí za sjednocení Evropy, v roce 1923 v knize Pan-Europa napsal výzvu, ta získala mezinárodní uznání a po ní následoval manifest v roce 1924. Cílem hnutí bylo vytvořit úzké hospodářské a politické vazby mezi státy od Polska po Portugalsko ve snaze zabránit dalším válkám, vizi nazýval „Spojenými státy evropskými“, za hymnu zvolil Beethovenovu Ódu na radost. V průběhu několika desetiletí vybudoval  síť politických vůdců, kteří pomáhali myšlenku prosazovat. Spoluzakladateli Panevropské unie se stal i Otto von Habsburg a unie se měla stát protiváhou proti USA, Rusku a Asii. V roce 1933 byla Panevropská unie nacisty zakázaná, protože potlačovala nacionalismus (v případě Německa nacismus) a svou činnost obnovila v Západním Německu až po skončení 2. světové války. Předsedou se po smrti Kalergiho stal Otto von Habsburk, ve funkci byl v letech 1973-2004. Během studené války zaujala Panevropská unie kritický postoj vůči socialistickým státům střední a východní Evropy a podporovala tamější opoziční hnutí. Vytvořily se podskupiny Panevropské unie, které v zemích východního bloku napomáhaly zhroucení komunistického systému.

A teď si to shrňme: Panevropská unie vznikla v Rakousku, v jejím čele stojí Kalergi s jeho plánem Paneuropa, dalším významným členem je Rakušan Otto von Habsburg. Má kritický postoj vůči Západu i Východu, po skončení 2. světové války má nejkritičtější postoj vůči zemím východního bloku a vytváří podskupiny ke zhroucení tzv. komunistického systému (tzv. proto, protože ve skutečnosti bojuje proti stalinismu). Dokud však v Rakousku existují okupační zóny jak Západu, tak Sovětů, Vídeň má svázané ruce. Až po smrti Stalina ledy povolí a s příchodem Chruščova padne v Rakousku jak vliv západních mocností,  tak vliv Sovětů na hranicích Rakouska s Maďarskem a na hranicích Rakouska s Československem. Když se podíváme na mapu z roku 1968, tak nehleďme na země, odkud k nám vojska Varšavské smlouvy vstoupila, ale dívejme se na země, odkud vstoupit nemohla, jsou to Západní Německo a Rakousko. Co je ale důležité, vidíme Rakousko od roku 1955 díky Chruščovovi již naplno hraničící s Československem i s Maďarskem.

A tady se ptejme – je náhoda, že hned v roce 1956 došlo k Maďarskému povstání a v roce 1968 k Pražskému jaru? A ptejme se ještě jinak – kdo tahal za nitky obou dění, byl to Západ nebo to byla tzv. „neutrální“ Vídeň? Tady je důležitá ještě další věc. V roce 1951 byla realizována myšlenka sjednocení Evropy do celku Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO), což byl předstupeň současné EU. Bylo to poprvé, kdy se sektor tradičně v rukou národních států dostal do kompetence nadnárodní instituce. Zakládajícími státy se kromě Francie a Německa staly ještě Itálie, Belgie, Nizozemsko a Lucembursko, a těchto 6 zemí se na dlouhá desetiletí stalo prointegračním jádrem evropských společenství – přičemž ale Vídeň z tohoto spolku jakoby zmizela! Což je zvláštní, protože mezi vídeňský projekt Panevropy a následně vznikající sjednocené Evropy až do podoby současné EU můžeme dát rovnítko.

S odstupem času to má jen dvě vysvětlení:.

1. Nemělo být rozpoznáno, že EU je ve skutečnosti Kalergiho Panevropa
2. Neměla/nemá být rozpoznána role Rakouska/Vídně.

A pracovalo se na tom nenápadně: Jeden ze zakládajících členů Jean Monnet coby člen Národního výboru pro osvobození Francie už v roce 1943 v alžírském exilu prohlásil: „Mír v Evropě nenastane, dokud její státy budou zakládány na základně národní suverenity … Země Evropy jsou příliš malé, aby mohly svým národům zaručit prosperitu a sociální vývoj. Proto evropské státy musí společně založit federaci.“ A pojďme dál. Winston Churchill ve své „curyšské řeči“ pronesené „k mládeži Evropy“ v září 1946 mluví o sjednocené Evropě, Spojených státech evropských (United States of Europe), s regionální strukturou federace, Radou Evropy, jejímž prvním krokem je partnerství Francie a Německa. A pojďme ještě dál. V USA byl roku 1948 založen Americký výbor pro sjednocenou Evropu (The American Committee on United Europe – ACUE) který v následujících letech výrazně financoval federalistické hnutí v Evropě, například v roce 1953 tvořily příjmy z tohoto zdroje 53,5% celkových příjmů Evropského hnutí, tehdy významné euro-federalistické organizace.

Zakládající představitelé sjednocené Evropy z roku 1952, nyní Evropské unie

e

Závěr, který mi z toho plyne, je ten, že rozdíl mezi Panevropskou unií Kalergiho a mezi po válce vznikající federalizovanou Evropou je pouze a jen v tom, že role Vídně zůstala tzv. „neutrálně“ skrytá (přitom nově stačí sledovat nejen to, že V4 se změnila ve V5, ale z nedávné minulosti i to, že Havla přišel řídit vídeňský šlechtic Schwarzenberg, jinak účastník schůzky Bilderbergu a v současnosti odpůrce Izraele a zastánce Palestinců plus „panevropsky“ veliký odpůrce Ruska). Ale uzavřeme tuto část tím, že nadsazeně můžeme říci, že Chruščov osvobodil Rakousko, čímž Vídni umožnil ovlivňovat dění v Maďarsku (1956) a následně v Československu (1968) a že tím spustil první kapitulaci SSSR .

A než budu pokračovat, připomeňme si, že projekt Panevropa byl nejen proti tzv. komunistickému režimu ( tzn. proti stalinismu), ale že byl i proti USA, tzn. proti kapitalismu. Čímž chci znova připomenout, že Pražské jaro nebylo v západních ani sovětských zájmech, ale v zájmech globálních. Mám-li to říct polopaticky, tak asi takto: „S pomocí Chruščova máme pod kontrolou Maďarsko i Československo – přeloženo: obnovujeme Rakousko-Uhersko plus obnovujeme spojenectví Vídeň-Praha (slovy Pjakina: dvě centra globálního řízení), ale dál pokračujeme v cestě za ruskými zdroji. Pokud si však Západ myslí, že role Chruščova byla o tom, že Západu necháme ruské zdroje, tak to teda ne, a k tomu proti Západu použijeme Rusko.“ On to totiž byl Chruščov, kdo nakonec Maďarské povstání potlačil, ač přesto o 3 roky později vykonal cestu do Spojených států.

Chruščov končí, nastupuje Brežněv, ale sovětská kapitulace pokračuje

Kdo rozpoutal Maďarské povstání v roce 1956 a odkud k němu vedla cesta, když hranice Rakousko-Maďarsko už z rakouské strany nebyla Sověty hlídaná, si snadno domyslíme, když s odstupem času už víme, kdo je strůjcem nejrůznějších barevných revolucí. Destalinizace a liberalizace, kterou Chruščov spustil, se Západu mohla jevit jako otevření cesty k ruským zdrojům. Porážka Maďarského povstání však způsobila, že Maďarsko pod západní vliv nespadlo, co je ale důležité, byla zahájená cesta Maďarska k vymaňování se i ze sovětského vlivu – nenávist byla zaseta. A vítězem se stal kdo? Globální zájem.

Když Chruščov navštívil Spojené státy (kde se mimochodem nechal vystavovat jako cvičená opice, viz např. video ZDE), Západu se mohlo zdát, že nic není ztraceno, já si ale myslím, že tím si Chruščov nad sebou začal podepisovat ortel – spojenectví USA a Sovětského svazu nebylo žádoucí, vždyť za dveřmi už byl plán o odstavení dominance USA a stěhování centra moci do Číny (a Maďarsko v tom mělo hrát hlavní roli). Na druhou stranu za Chruščova byly vztahy Sovětského svazu s USA nejvypjatější. Po tzv. spiknutí uvnitř vedení Sovětského svazu došlo v roce 1964 k odstranění Chruščova a na jeho místo nastoupil Leonid Brežněv, a to spolu s ministrem zahraničí Alexejem Kosyginem, kterého H. Kissinger považoval za nejmocnějšího muže Sovětského svazu.

Kosygin se do historie zapsal především zavedením ekonomických reforem (viz Kosyginova ekonomická reforma), v dalším ale Brežněv začal obnovovat politiku stalinizace. Zatímco politbyro začalo být agresivně protireformní, Kosygin dokázal přesvědčit Brežněva i politbyro nechat reformní vůdce v Evropě (Polsko, Maďarsko) na pokoji s tím, že tyto vlády potřebují západní půjčky, aby tak usnadnily růst těžkého průmyslu. Všechny druhy reforem však Brežněv a politbyro nepřijalo a příkladem je invaze ze srpna 1968 v reakci na reformy Alexandra Dubčeka, kterými se i Československo přibližovalo Západu. Brežněvova stabilizační politika byla o ukončení liberalizačních Chruščovových reforem a omezení kulturní svobody. Což je paradox, protože za Chruščova Brežněv podporoval zrušení kultu osobnosti Stalina, rehabilitaci obětí jeho režimu i opatrnou liberalizaci sovětské intelektuální a kulturní politiky, jakmile ale Chruščova nahradil, začal tento proces obracet a zaváděl stále totalitnější a regresivnější přístup. A otázka je, proč.

Krize dolaru a silný rubl

Před rokem 1973 se sovětská ekonomika rozšiřovala rychleji než americká ekonomika, SSSR také udržoval stabilní tempo s ekonomikami západní Evropy. V letech 1964 až 1973 činila sovětská ekonomika zhruba polovinu produkce na obyvatele západní Evropy a o něco více než jednu třetinu produkce USA. Na začátku 70. let měl Sovětský svaz druhou největší průmyslovou kapacitu na světě a produkoval více oceli, ropy, surového železa, cementu a traktorů než kterákoli jiná země. Doba stagnace přišla až v roce 1973, tedy v době, kdy byl Západ zmítán krizí, započatou krizí amerického dolaru v 60. letech a ukončenou až v roce 1973, kdy se dolar změnil v petrodolar.

Takže zatímco Západ v té době upadal (a pro svou záchranu potřeboval expanzi na Východ) a zatímco de Gaulle volal po odstoupení od dolaru a inklinoval k ruskému rublu a celkově k Sovětskému svazu, za Brežněva sovětská ekonomika stoupala – a s ní posiloval i rubl. V článku Generál de Gaulle proti americkému dolaru si mj. můžeme přečíst, že prvním, kdo se vzbouřil proti Brettonwoodskému systému byl Sovětský svaz už v březnu 1950. Dále se v článku píše: „Stalin byl tedy první, kdo se pokusil podkopat zlatý standard dolaru – a to vážně znepokojilo Wall Street.Skutečnou paniku však způsobila zpráva, že v dubnu 1952 se v Moskvě konala mezinárodní ekonomická konference, na které SSSR, země východní Evropy a Čína navrhly vytvoření obchodní zóny, alternativu k dolaru.O plán projevili zájem Írán, Etiopie, Argentina, Mexiko, Uruguay, Rakousko, Švédsko, Finsko, Irsko a Island.Na schůzce Stalin poprvé navrhl vytvoření transkontinentálního „společného trhu“, kde by fungovala jeho vlastní mezistátní měna vypořádání. Zvučný sovětský rubl měl veškeré šance stát se takovou měnou, jejíž stanovení směnného kurzu by stálo na krytí zlatem, Stalinova smrt však neumožnila tuto myšlenku dotáhnout do úspěšného závěru.“

Otázka tedy zní, proč jak Chruščov, tak obzvláště Brežněv v této myšlence nepokračovali. Důvodem možná jsou jednání Brežněva s Kissingerem a Nixonem, která vyvrcholila summitem v Moskvě v červnu 1974. K čemuž mějme na paměti, že to byl Kissinger, kdo v roce 1971 začal přes Nixona vyvážet americké technologie do Číny a kdo následně cestami na Blízký východ změnil dolar v petrodolar.

Brežněv, Nixon a Kissinger

Zajímavostí z výše citovaného článku obsaženou už v jeho nadpise, je věta: „Stalinův příběh však pokračoval přes de Gaulla, který byl prezidentem Francie v 1958 a opět v roce 1965 s největšími pravomocemi, jaké prezidenti měli dříve. De Gaulle si dal za úkol zajistit ekonomický růst a vojenskou sílu Francie a na tomto základě znovu vytvořit velikost státu. Za něj byl vydán nový frank, v hodnotě 100 starých a francouzský frank se poprvé po letech stal tvrdou měnou. V letech 1949-1965 se francouzské zlaté rezervy zvýšily z 500 kilogramů na 4200 tun a Francie se umístila na třetím místě na světě mezi zlatými mocnostmi – s výjimkou Sovětského svazu.“ Další zajímavostí je, že když de Gaulle v roce 1965 navštívil Sovětský svaz, hlavním jeho zájmem bylo položení květin k mohyle Stalina – video ZDE a ZDE.

Další otázka je, co by za stavu pevného a stabilního rublu udělal Stalin, a jestli tedy i Brežněv nebyl dalším kamínkem na cestě ke kapitulaci SSSR. A v jakých zájmech asi konal, když víme, že Kissinger je vůdčí tváří zájmů globálních. A protože úvodní část článku byla o zlatě a v této jsem se opět dostala ke zlatu, tak nyní konečně k té kapitulaci SSSR, která proběhla 5. ledna 1968, tedy v den zahájení Pražského jara, a která je rovněž (přinejmenším symbolicky) o zlatě.

Sibiřské zlato, Británie a kapitulace SSSR 5. ledna 1968

Od roku 1873 existovala společnost Lenzoloto, vlastněná skupinou ruských podnikatelů v čele s bankéřem Horace Gunzburgem, která na Sibiři těžila zlato. V rámci rozšíření těžby byla v roce 1910 v Londýně založena společnost Lena Goldfields, akcionáři byli vysoce postavení ruští hodnostáři a dokonce i členové carské rodiny. Kontrolní a klíčový zisk nově náležel anglickým bankéřům a Rusku bylo ponecháno jen tolik, aby zájmy Británie v Rusku byly udrženy. V roce 1916 se spojilo už 24 anglických a amerických společností a dostalo pod svou kontrolu veškerou těžbu zlata na Sibiři, současně měla společnost pověst nejhoršího zacházení s dělníky.

Změna přišla po VŘSR v roce 1917, kdy byla společnost znárodněna a Lenzoloto se stalo státním podnikem. Stále ale běžela 1. světová válka a poptávka po zlatě stoupala – za zlato se daly nakoupit dolary a za dolary americké zbraně. Na jejím konci Rusko, zničené občanskou i světovou válkou, nutně potřebovalo peníze, potřebovalo tedy zlato. Ruské (tehdy už sovětské) technologie však údajně k těžbě zlata nebyly dostatečné, tehdejší sovětské vedení, ve kterém ještě měl největší vliv Trockij, se proto rozhodlo obrátit na staré spolumajitelé, na Lena Goldfields. Tomu ale předcházelo rozhodnutí sovětské vlády z roku 1920 o obnově zahraničních koncesí a tento výbor, v jehož čele Trockij stál, v roce 1925 uzavřel s Lena Goldfields novou koncesní dohodu. Byla uzavřena na 30 let a byla taková, že zatímco za cara Lena Goldfields vlastnila v Lenzolotu 66 %, nově vlastnila už 93 %. Dohoda však obsahovala doložku, že pokud produkce zlata klesne pod určitou úroveň, má sovětská vláda právo zabavit dodaná technologická zařízení.

V roce 1929 vypukla v dolech dělnická stávka a byl to stejný rok, ve kterém byl Trockij vypovězen ze Sovětského svazu a moci se naplno ujal Stalin. Produkce zlata byla stávkou zastavena a sovětská vláda v plném souladu s podmínkami dohody zabavila vložená technologická zařízení Leny Goldfields. Tím to ale neskončilo – podle podmínek koncesní smlouvy měly být údajně rozpory mezi stranami řešeny zvláštní rozhodčí komisí, tvořenou zástupci obou stran. Akcionáři Lena Goldfields jmenovali své zástupce – německého profesora a anglického právníka – a navrhli, aby sovětská strana vybrala své zástupce. Sovětská vláda ale oznámila, že koncesní dohoda byla zrušena v plném rozsahu, tedy včetně rozhodčí doložky, takže další rozhodčí řízení je bezpředmětné.

Na to západní strana odpověděla projednáním kauzy bez sovětských zástupců a bez jejich účasti a v roce 1930 rozhodla, že Sovětský svaz je povinen vyplatit společnosti Lena Goldfields 65 milionů dolarů (13 milionů liber) s tím, že přímé ztráty akcionářů tvoří přibližně 20 milionů dolarů a zbytek je ušlý zisk. A že ať se to sovětské straně líbí nebo ne, tak v Británii a v Evropě existuje úcta k soudním rozhodnutím a pokud to Sovětský svaz nebude respektovat, přijdou následky. A protože zahraniční obchod se Západem byl v té době už značný a Západ hrozil jeho zrušením, po dlouhých jednáních Sovětský svaz uzavřel 4. listopadu 1934 se zástupci Lena Goldfields přátelskou dohodu, podle které se zavázal vyplatit 3 miliony liber (nikoliv tedy požadovaných 13 milionů), a to ve splátkách na dvacet let a bez úroků a vše s tím, že takto bude koncesní dohoda  z roku 1925, jež byla uzavřena za Trockého, definitivně zrušena a dále s tím, že majetek Lena Goldfields zůstane ve vlastnictví Sovětského svazu.

Tím to však neskončilo. V roce 1940 se na základě paktu Molotov-Ribbentrop pobaltské země Litva, Estonsko a Lotyšsko staly součástí SSSR. Velká Británie toto přičlenění neuznala a zlato těchto zemí, umístěné v britských bankách, odmítla Sovětskému svazu vydat. Sovětské vedení proto zrušilo dohodu z roku 1934 a platby v ní dohodnuté zastavilo. Protože však britská vláda neměla v úmyslu toto zlato vrátit ani SSSR, ani akcionářům Leny Goldfields z pobaltských zemí, spor z roku 1929 se tak dále táhl. A skončil po 40 letech, dne 5. ledna 1968, kdy labouristická vláda Harolda Wilsona uzavřela se SSSR smlouvu, kterou nelze nazvat jinak, než vítězstvím Bank of England, resp. kapitulací SSSR před Británií:

Dohoda
mezi vládou Svazu sovětských
socialistických republik a vládou Spojeného království Velké Británie
o vypořádání vzájemných finančních a majetkových nároků
Londýn, 5. 1. 1968

Zdroj a text dohody (a dodejme, že velmi potupné dohody) ZDE

Závěr

Psal se rok 1968 a v čele SSSR stal Brežněv. A zatímco Chruščov Ukrajině daroval Krym, zrušil kult Stalina a zasloužil se o tzv. neutralitu Rakouska, Brežněv nejenže nevyužil síly rublu, ale podepsal kapitulaci Británii, přesněji britské Bank of England. Můžeme říct, že za Chruščova a Brežněva Západu narostla křídla, jenže tady si připomeňme, že s krizí dolaru v 60. letech začal odpis Spojených států, tzn. Západu. A proč? Protože „Gréta“, tzn. proto, že v prvé řadě jde o planetární zdroje! Zatímco zlato (a měna krytá zlatem) plus kulturní revoluce (neomarxismus) jsou pouze prostředky k jejich ovládnutí, včetně ovládnutí lidstva. A tím se můžu vrátit k úvodní citaci z předchozí části, kde už 5. ledna 1968 Zdeněk Mlynář hovořil o tom, že po zvolení Dubčeka přijde invaze armád Varšavské smlouvy.

Historie se totiž zopakovala –  Chruščov spustil maďarské povstání liberalizací a uvolněním Rakouska, jakmile v tom však Západ uviděl prostor pro svou expanzi, stejný Chruščov povstání potlačil. Brežněv spustil Pražské jaro, a to 5. ledna 1968, když SSSR kapituloval před Británií, jakmile v tom však Západ opět uviděl prostor pro svou expanzi, stejný Brežněv Pražské jaro zastavil. O Chruščovovi i o Brežněvovi (a stejně tak i o Dubčekovi) můžeme říct, že splnili roli užitečných idiotů, protože nasedli do vlaku, nasměrovaného už jen na slepou kolej – klanění se Spojeným státům a Západu bylo marností, protože strojvůdce už rozjížděl vlak směr Východ (Čína, Írán, Indie).

Rozklad východního bloku a SSSR si přál Západ i projekt Paneuropa, každý ovšem z jiného důvodu. V obou případech šlo o zdroje, v prvním však o globalizaci Pax Americana a tedy o „nekonečný růst“, v druhém o globalizaci neomarxistickou a tedy o „udržitelný růst“. Touto optikou můžeme říct, že jak Maďarsko 1956, tak Československo 1968 bylo prohrou Západu a vítězstvím Paneuropy – Západ se k východním zdrojům nedostal. Jediné, čeho bylo dosaženo, že Západ posloužil coby vzor svobody ála kulturní revoluce, což byl účel, kterým především v Maďarsku a Československu – nejdůležitějšími zeměmi pro Rakousko/Vídeň (a také v Polsku) vznikl disent, potřebný o dvacet let později. Tedy v době, kdy především v Sovětském svazu bude půda připravena tak, aby pád komunismu nepřišel z východní Evropy do SSSR (a to dokonce snad vojensky), ale naopak ze Sovětského svazu do celého východního bloku. Než se tak stalo, bylo potřeba především chránit ruské zdroje před expanzí Západu potácejícího se v krizi. A myslím, že především to měl na mysli Zdeněk Mlynář, když už 5. ledna 1968 hovořil o invazi sovětských vojsk. A že na mysli to měl obzvláště poté, co ve stejný den Sovětský svaz kapituloval před Británií, čímž bylo jasné, že Západu narostou křídla a že bude nutné Západ zastavit. A jak jinak, než sovětskými tanky – a aby to nebylo málo, tak na oněch dvacet let.

Co je ale nejpodstatnější, vše začalo smrtí Stalina v roce 1953, kdy se padesátiletka „Liote“ mohla konečně rozeběhnout s tím naplánovaným rozpadem SSSR a celého východního bloku včetně Varšavské smlouvy. A takto vzato celý disent začal v SSSR, kde byl prvním představitelem Chruščov a hned za ním Brežněv. Čímž se teď vraťme k postavě Z. Mlynáře a k jeho „rekordní předpovědi invaze“. Ta úvodní citace v předchozí části, to jsou slova Petra Pitharta, později významného československého a českého politika a ta citace pokračuje: „Zdeněk Mlynář, právník, dnes by se řeklo politolog z Ústavu státu a práva ČSAV. Vyznačoval se nemilosrdnou ironií, ale i sebeironií. Jeho smysl pro černý humor byl pověstný. Studoval v Moskvě a věděl své. Vedl Mezioborový tým Československé akademie věd pro reformu politického systému, který si vymyslel, a bůh ví, jak a kde prosadil. Byl jsem tajemníkem a pak i členem toho týmu, který se v naprostém závětří scházel a zcela svobodně debatoval už skoro dva roky … Mlynář nakonec skončil se štítem, docela jinak, než s černým humorem sám sobě předpověděl: Už v listopadu 1968 se odpojil od slabošského, okupantům ustupujícího týmu Dubčekova a začal se živit klukovskou zálibou – střevlíky, v Entomologickém oddělení Národního muzea. Vymyslel si expedici do sovětského Přikavkazska, aby tam navštívil spolužáka, jakéhosi prý Gorbačova, tehdy ještě v provinčním Stavropolu … Pak podepsal Chartu 77 a jako objekt estébácké Asanace se ocitl v exilu v Rakousku. Vzápětí se jeho kamarád stal carem. Tomu se říká smůla…“

Přidejme ke Z. Mlynářovi dvě informace z Wikipedie: „V období 1950–1955 absolvoval moskevskou právnickou fakultu Lomonosovy univerzity, kde se spřátelil se svým spolužákem M. Gorbačovem“ a dále „Podepsal Chartu 77 a podílel se na protirežimních aktivitách. To byl důvod represivního tlaku státní moci na jeho osobu, v důsledku něhož emigroval do Rakouska.“ Použiji-li slova P. Pitharta „Tomu se říká smůla…“, tak bych je opravila na slova V. Pjakina: „Tomu se říká: ‘Informace znamenají moc’.“ Přeloženo: Z. Mlynář byl velmi dobře informován a dle mého si ne náhodou pro svůj exil vybral Rakousko. Tam po roce 1989 přednášel politologii, zatímco jiný Rakušan, kníže Schwarzenberg, přišel do Československa řídit kroky Havla.

Shrnuto: Pražské jaro bylo akcí globálních zájmů – zájmů neomarxisticky panevropských, proto se nekonalo ani v zájmech Západu, ale ani v zájmech Ruska. Po revoluci rok co rok opakované tvrzení, že Srpen 1968 byl „ruskou okupací“, proto odmítám. Sovětský svaz tehdy pouze posloužil stejně, jako posloužily Spojené státy, když v 60. letech nejen přijaly, ale následně i vyvezly kulturní revoluci (neomarxismus) do světa, v té době především do Číny.

A když si k tomu přidáme informaci: „Čína se začala v 70. letech pozvolna měnit, po smrti Maa se časem prosadil reformátor Teng Siao-pching, který vyvedl Čínu z permanentní hospodářské krize tím, že otevřel její ekonomiku Západu a zatímco vztahy s USA se začaly normalizovat a vrcholila politika americko-čínského détente, vztahy se Sovětským svazem se nadále komplikovaly“, tak v tom můžeme vidět vysvětlení, proč po dění 60. let Číně narostla křídla tak, že vstoupila do vojenského konfliktu se Sovětským svazem. A kdo tomu všemu velel? Hlavní tvář globalistů Kissinger. Ale protože ani Číně není a nebude dovoleno „sežrat“ ruské zdroje (což by bylo, než by jeden řekl „švec“), Rusko má ochranu jak před Západem (hlavní důvod, proč skončil Jelcin, potřebný jen na dobu, aby země východní Evropy mohly vzhlížet k Pax Americana a odtrhly se od Ruska), tak před Čínou. Ba co víc – má ochranu ve vojenských technologiích a dále ve větě Putina: „Nestojím o svět, ve kterém Rusko nemá existovat.“ Což byl vzkaz Putina nejen Západu, ale i Vídni a jejímu globalistickému projektu Paneuropy.

Četla jsem před časem názor, že každý evropský politik se musel setkat s Otto von Habsburgem. Obrázky nejsou k dohledání, ale snad stačí, že se s ním setkával H. Kohl a pak už jen dohledávat, že A. Merkelová byla odchovankyní H. Kohla a že se mu klaněl i V. Havel, V. Orbán a další a další.

Že celé dění pokračuje do současnosti (britská královna a prezident Obama se slavnostně poklonili čínskému prezidentovi, náš prezident Zeman čínskému prezidentovi předal symbolický klíč od Prahy, Maďarsko po 89. jako první země východní Evropy zrušilo vízovou povinnost s Čínou a Rakousko se stalo nenápadnou součástí V4, nemluvě o dění kolem Arménie, které také je o Číně) to by bylo na další článek. Pointu tohoto ale opakovaně uzavírám tím, že Srpen 1968 byl akcí globálních zájmů a že Brežněv, pokračující v tom, co začal Chruščov po smrti Stalina, těm zájmům už „jen“ posloužil.

Další použitý zdroj: V. V. Pjakin