Zpěvačka Marta Kubišová O Gottovi: Pomoc po KLINICKÉ SMRTI!
80 fotografií
Ani za dvanáct měsíců Marta Kubišová (77) nepociťuje, že Karel Gott (†80) nás už pozoruje jenom shora. Slavík dodnes podle zpěvačky prostupuje celým naším životem. „A tak to Kája určitě i chtěl,“ říká ikona pražského jara roku 1968.
Prvního října uplynul přesně rok bez Karla Gotta. Změnilo se tím něco?
„Vůbec ne. Vůbec nepociťuji, že tu už není. A myslím, že nejsem sama. Kája je tu s námi dál. Přes padesát let prostupoval a dodnes prostupuje naprosto vším. Se stejnou intenzitou ho hrají v rádiích a televizích, stejně se o něm píše, stejně se o něm mluví. A především, on zůstal v nás. Má to marný, je pořád tady. A to je dobře a jsem přesvědčena, že tohle si přál i on. Nikdy neodejít. Komu se to ze smrtelníků podaří?“
Kdy jste se s ním viděla naposledy?
„Na jeho osmdesátinách loni v červnu v Divadle Na Jezerce. Pozval mě, a dokonce si přál, abych mu zazpívala písničku Nepiš dál. To jsem byla nadšená, protože tuhle písničku se mnou nikdy zpívat nechtěl. Přitom mi ji v roce 1966 napsal on s Láďou Štaidlem. Vždycky, když jsme měli spolu zpívat a já navrhla Nepiš dál, odmítal. A prosadil si Hej, páni konšelé nebo Jaká to nádhera od Carusa. Nechápu to. Vždyť dokonce v klipu k té písničce hraje on i s Waldou Matuškou. No prostě jsem mu to tam přišla zazpívat moc ráda a z nadšení jsem mu dala i šampaňský, přestože nám dárky vysloveně zakázal. No a tam jsme se domluvili, že se uvidíme ještě někdy v září na charitativní akci Helppes při předávání asistenčních psů.“
A to už nevyšlo.
„Ne, už byl na tom moc zle. Věděla jsem, že je to s ním moc špatný, a když mi volali novináři, jestli bych nechtěla Kájovi něco vzkázat, říkala jsem jim – řeknu mu to sama, až ho uvidím! Nebylo to nic konkrétního, ale chtěla jsem ho ještě obejmout a říct mu něco lidskýho, hřejivýho... Už to nevyšlo. Mrzí mě to moc.“
Producent František Janeček: Gott byl celoživotní zpochybňovač!
Už 14. října má premiéru celovečerní dokument režisérky Olgy Špátové s názvem Karel, ve kterém vystupujete i vy. Těšíte se?
„Dokumentu moc přeju, aby se lidem líbil. Já ale do kina v žádném případě nepůjdu. Asi bych to citově a psychicky moc neunesla. Navíc, na mě je to opravdu moc lidí a při té mé »šopn«, tak říkám své chronické obstrukční plicní nemoci, chytnout covid, tak to by byl se mnou amen.“
Kdy a kde jste s Karlem pro dokument natáčela?
„V prosinci 2018 mi Kája křtil můj opravdu první kalendář v životě Pořád svobodná. Jinak se fotím velmi nerada. Udělat jsem to ale musela, potřebovala jsem peníze pro psí útulky. Výtěžek z toho charitativního kalendáře šel zvířatům. A jakmile jde o ně, ráda udělám výjimku. No a po křtu ještě následovala v botelu Admiral aukce fotografií z toho kalendáře a potom jsme měli točit pro dokument. Dražba trvala dlouho, bylo snad už deset večer, a Kája trpělivě čekal. Byl už viditelně strašně moc unavený a vyčerpaný. Až tak moc, že za námi asi dvakrát vyběhla Olinka Špátová, ať to urychlíme. Špatně se to prostě všechno naplánovalo. No ale nakonec bylo vydraženo a my si potom s Kájou povídali v kajutě. Bylo to ale všechno perfektně připravený, tak to bylo příjemné, i když Kája už mlel z posledního...“
A přišla řeč i na porodnici u Apolináře?
„Tak samozřejmě a už mi bylo trapné o tom zase hovořit. Je ale fakt, že i ten kalendář se také fotil u Apolináře, protože vznikal na místech, která v mém životě hrála důležitou roli. Takže vlastně už při tom focení jsem vzpomínala, jak je Kája skvělej a statečnej.“
Tak nám to ještě, prosím, převyprávějte! Určitě se najdou tací, kteří si to přečtou poprvé.
„Ach jo. Dobře. Vy ale začněte...“
S prvním manželem, režisérem Janem Němcem jste čekala miminko. On ale holdoval alkoholu, terorizoval vás, střílel po vás, honil se sekerou...
V roce 1971 jste kvůli problémům s manželem v osmém měsíci těhotenství o miminko přišla. Celý týden jste nosila mrtvou holčičku v sobě. Komplikovaný a krutý potrat byl i příčinou vašich dvou klinických smrtí.
„A když se po Praze rozneslo, že jsem měla dvě klinické smrti, tak za mnou do porodnice přišel Kája, který moc dobře věděl, jaký Němec byl, protože se spolu přátelili. To byla taková partička, co holdovala tahům Prahou – oni dva, režisér Pavel Juráček, herec Pavel Landovský... No a Kája mi přinesl vysokánskou bonboniéru a dal mi ji na stolek vedle postele. Všichni v porodnici hned věděli, že za mnou byl Kája! Kdykoliv jsem pak nějaké sestřičce nabídla bonbon, tak každá řekla, že si nesmí vzít, když mi to přinesl sám Karel Gott. Hrozně mi tím tehdy pomohl. On byl vlastně velice statečnej. V té době jsem už byla zakázanou zpěvačkou a pro něho mohl kontakt se mnou tehdy znamenat velké problémy pro jeho kariéru.“
Bavili jste se s Karlem pro dokument i na téma Charta 77 versus Anticharta? „Myslím, že na to také přišlo. A já tam říkám a opakuji to znovu – nic Kájovi nevyčítám! Tři vykřičníky! On byl jeden z mála, který za mě, když mi zakázali zpívat, orodoval. A odvážil se jít až na nejvyšší místa. Moc si toho vážím. Dokonce už před rokem 1989 jsem se dozvěděla, že vždycky někde na patřičných místech nadnesl dotaz, proč nemůže ta Kubišová zpívat. To chtělo odvahu.“
A povídali jste si někdy na toto téma jen vy dva? Soukromě, bez kamery či mikrofonu?
„Kája mi to chtěl nesčetněkrát vysvětlovat. Myslím, že ho to trápilo, že jsme tehdy stáli na jiné straně, že nás rozdělil režim. Já ale nejsem soudce, abych někoho soudila. Říkala jsem mu, ať se na to vykašle, že nemá cenu to rozebírat. On opravdu litoval, že nevstoupil na druhou stranu barikády. Že se nepřidal k nám. Zabýval se tím, zpětně ho to bolelo. A už jenom to, že o tom měl potřebu mluvit, bylo podle mě očistný.“
Vy jste byla snad největší oběť v oblasti pop-music minulého režimu a jste to paradoxně vy, která Karla hájíte. Jako by jste chápala, proč jednal tak, jak jednal.
„Fanoušci pro něho znamenali celý život. To jsem pochopila. On nemohl nezpívat. Jednou na mě čekal po jedné mé akci, nebylo mu dobře, ale trval na tom, abychom si spolu promluvili. Tam se mě snažil vysvětlit, že celý svůj život řídil tak, aby byl stále nablízku svým fanouškům. Protože pro něj byli všechno. Jemu to dělalo radost, on z lidí žil. Vždycky byl absolutně připravený. Když jsme spolu jednou předávali ty asistenční psy, on stál v dešti a podepisoval se každému poslednímu fanouškovi. Karel byl oddaný svému publiku až do roztrhání, jeho to prostě nabíjelo. Ono pršelo, po vystoupení stál v louži a na takovém klandru se podepisoval lidem do bezvědomí. Pro něj byli obyčejní lidé stejně důležití jako celebrity! A také nikdy nekňučel.“
Jak to myslíte?
„Jak to říkám. On dělal, co mohl, a to i proti svému zdraví. Jenže zatímco my fňukali, na Karlovi to nikdy nebylo znát. Bylo mu na umření, přesto šel a u druhé písničky to rozbalil takovým způsobem, že mu nikdo nevěřil, že bojoval s tak vážnou a krutou nemocí. Bez fanoušků ani ránu. A toho se držel i v posledních chvílích.“
Jak jste vůbec daleko se svou knihou? A píšete v ní i o Gottovi?
„Jak jsem daleko? Mám nakladatele a ten má trpělivost. Píšu ručně, takže všechno po mně musí přepsat dcera Kačenka. Mám snad už začátky všech kapitol. Kdy budu hotova, nevím, nejde si poručit. A o Kájovi tam samozřejmě bude. A bude tam i ta jeho návštěva u Apolináře... Ach jo, je to vážně trapný, být to tam ale musí. To byl statečný čin.“
Gott vás měl rád. Počátkem roku 2019, když už mu bylo ouvej, si vás pozval jako hosta na koncert do Košic a Brna.
„Ano, byly to úžasné koncerty a já měla strach, abych mu ta úžasná vystoupení nezkazila. To víte, rok a čtvrt bez zpěvu je znát. Na druhou stranu, do konce roku 2017, než jsem ukončila kariéru, jsem měla s Divadlem Ungelt téměř denně něco. Tak konečně jsem mohla Kájovi oplatit to jeho několikeré hostování na mých koncertech v Ungeltu.“
Co pro vás osobně znamenal Karel Gott?
„Kája? Velký člověk, zasluhující obdiv. Zatímco já jsem se ve svých pětasedmdesáti letech rozhodla s tím cirkusem skončit a mohlo to vypadat, že jsem vůči publiku nevděčná, tak on neskončil nikdy. Já na to už sílu neměla, ale jeho to prostě posilovalo. Kdo z nás by si, prosím vás, dokázal stoupnout si před kameru a točit vlastně svůj odchod? Nikdo. On ano. Tak moc chtěl být neustále blízko obyčejným lidem. A kloubouk dolů.“
Když jste v roce 2017 obdržela mimořádného Slavíka, předával vám ho právě on. Tehdy vzpomněl, že vás poznal v roce 1964 v legendárním rozhlasovém A Studiu. A, cituji, v přímém přenosu prohlásil – už tehdy na mě Marta působila zvláštním dojmem, zatímco všechny zpěvačky, když se představovaly, vždycky chtěly udělat dojem, jak jsou miloučké, Marta byla naprosto vážná, zamyšlená... Pak zazpívala a to mám ještě dodnes husí kůži! Byl to velmi erotický alt!
„No vidíte, tak tohle mi už nikdy nikdo neřekne. Kájo, děkuji!“
Trailer na dokument Karel o životě Karla Gotta:
80 fotografií
