Rozhádaní dohodoví spojenci: Podmínky příměří pro císařské Německo (1)

Koncem září 1918 se situace německých divizí začala jevit beznadějně a generál Erich Ludendorff vyzval politiky k vyjednávání o příměří. Ačkoliv si to posléze rozmyslel, soukolí se už dalo do pohybu a vyvrcholilo smlouvou z 11. listopadu

02.10.2020 - Miroslav Mašek



Čtyři nejvýše postavení dohodoví velitelé – Ferdinand Foch, Philippe Pétain, Douglas HaigJohn Pershing – se 25. října 1918 setkali v Senlis severně od Paříže. Hodlali projednat podmínky příměří, které měly jejich země závazně předložit Berlínu. Hlavní cíl vojevůdců spočíval v tom, aby znemožnili Německu po podpisu smlouvy zahájit nové boje. 

Debata o nepříteli 

Všichni důstojníci souhlasili, že vilémovské císařství musí vydat děla a železniční vozový park. Neshodli se však na tom, zda Němci na takové podmínky přistoupí. Haig tvrdil, že nepřátelské divize nejsou ani přes těžké ztráty poraženy. Domníval se, že ihned po právě realizovaném ústupu dokážou vytvořit další obrannou linii. Dohodové armády naopak hodnotil jako „značně vyčerpané“. Zároveň se opřel do amerických vojsk, která dle jeho názoru ještě nebyla „zorganizována, vycvičena a do značné míry trpí neznalostí moderního vedení války, takže se s nimi v následujících bitvách nedá příliš počítat“.

Pershing přešel výtky mlčením a zdůraznil, že zásobovací linie vojsk strýčka Sama jsou protaženy přes Atlantický oceán do délky 5 000 km. Proto by podmínky příměří měly zahrnovat vydání všech ponorek. Racionální argument odsouhlasili i ostatní, nicméně Foch nesouhlasil, že Němci zatím nebyli sraženi na kolena. Poukázal na fakt, že od 15. července 1918 se ocitlo v zajetí 250 000 císařských vojáků a Dohoda ukořistila 4 000 děl. Německé svazky prý nejen byly „už tři měsíce denně poráženy“, ale i „fyzicky a morálně naprosto poraženy“.

Spory pokračují

O kritériích příměří se debatovalo také v dalších dnech. V souladu s Fochovým názorem americký prezident Woodrow Wilson navrhl, aby o přesném znění rozhodli představitelé armád. Jenže mezi těmi nadále panovaly rozpory. Haig trval na nutnosti nabídnout takové podmínky, aby je Německo mohlo čestně přijmout: „Ke zpečetění vítězství postačí vydání zabraných území a Alsaska-Lotrinska.“ Britský přístup souvisel s obavami z levicového odboje a Londýn chtěl mít německou armádu jako pojistku proti šíření bolševismu. 

To maršál Foch se hodlal s protivníkem vypořádat se vší tvrdostí. Prosazoval odevzdání třetiny dělostřelectva a poloviny kulometů. Zároveň měla Dohoda obsadit Porýní s předmostími na východním břehu Rýna. Jen v tom viděl vrchní dohodový velitel záruku, že Berlín neporuší mírová ujednání. Pershing zašel ještě dál a protestoval proti uzavření jakéhokoliv příměří.

Tvrdě, nebo umírněně? 

Foch měl ale na takové námitky pádnou odpověď: „Válka je jen prostředkem sloužícím cíli. Když Němci podepíšou příměří dle našich podmínek, bude cíle dosaženo. A pokud bylo dosaženo cíle, nemá nikdo právo prolít již ani kapku krve.“ Výsledky, o které maršál usiloval, však příměří přesahovaly. Po odstranění překážky v podobě německých vojsk měla mít Paříž příležitost ke zformulování vlastních podmínek uzavření míru a neohlížet se přitom na návrhy Washingtonu.

Dokončení: Rozhádaní dohodoví spojenci: Podmínky příměří pro císařské Německo (2)

Došlo tak k paradoxní situaci. Souhlasem s tím, že rozhodnou vojáci, umožnil Wilson generálům zrušit mírové podmínky obsažené v jeho vlastních čtrnácti bodech. Druhé jablko sváru představovala otázka, zda má smlouva o příměří řešit reparace. Na jejich zařazení opět tlačili hlavně Francouzi a premiér Georges Clemenceau to na spojence navlékl chytře. Sdělil jim, že se chce „principu reparací jen dotknout“, aby Němce nepodráždil, a obhajoval vágní formulaci „náhrada škod“. Zároveň si však pařížské ministerstvo financí reálný dopad pojistilo doplněním výhrady, že „všechny budoucí nároky či požadavky ze strany států Dohody zůstávají nedotčené“.


Další články v sekci