Své čtvrtstoletí si komorní scéna v centru Prahy připomněla nezvykle. Místo tradičního setkání s věrnými diváky promluvil majitel a umělecký šéf divadla Milan Hein pouze skrze stream. Každoroční předání nových židlí, které osobnosti s divadlem spjaté věnují tamnímu baru, však nechybělo. „Nové židle nám předala Taťjána Medvecká, Jitka Smutná s dcerou Terezou Nekudovou, Martin Písařík, Radek Holub a náš elitní překladatel Pavel Dominik,“ hlásí Hein, kterému ještě letos vyjde kniha Moje čtvrtstoletí s divadlem Ungelt. Scéna vydává i kalendář fotografií svých hvězd objektivem Jana Malíře.
Co se židlí týče, čestné místo má ta od Miloše Kopeckého. To on celou tradici začal?
Ne, to se zrodilo v mé hlavě. Když jsem ještě neměl divadlo, ale už jsem věděl, že si ho otevřu, objížděl jsem světové soukromé scény, abych zjistil, jak fungují. V New Yorku na Broadwayi mne jednou něco tlačilo do zad, tak jsem se otočil a uviděl plíšek se jménem Barbra Streisand. Newyorská uvaděčka mi prozradila, že místo si herečka předplatila a že kdykoli zavolá, musí být pro ni židle volná. Tehdy mne napadlo, že by herci, kteří v mém divadle budou hrát, a osobnosti, které do něj budou přicházet, mohli divadlu svou židli věnovat.
A Kopecký?
Miloš Kopecký nám pak symbolicky dal první židli, otáčivé křeslo, které je v klubu dodnes, se slovy: „Milane, na tom jsem roztáčel život a teď na tom roztočte život vy!“ A onoho 2. října divadlo slavnostně otevřel. Spolu s ním tehdy předal židli tehdejší ministr kultury Pavel Tigrid. Pak tradice pokračovala. Do divadla zcela spontánně nacházely cestu nejrůznější osobnosti, které jsem tehdy osobně neznal – prezident Václav Havel, Věra Čáslavská, profesoři Pafko, Pirk, Beneš, Neužil, Höschl...
Kopecký stál i u založení divadla, jak jste se k sobě dostali?
Znali jsme se z natáčení pro rozhlas. Jako herec kladenského divadla jsem byl obsazen do rozhlasové hry, kde Kopecký hrál. Nějak jsme si padli do oka a povídali si. Následně jsme spolu natočili velké povídání pro televizní pořad Nedělní ráno, který připravovala a moderovala moje sestra Marta Skarlandtová. O něco později dostal pan Kopecký od České televize nabídku, aby natočil životní zpověď. A řekl: „Jako herec jsem zvyklý z divadla na dialog, nebudu mudrovat sám. Chci partnera a tím partnerem bude Milan Hein.“ A mně pak řekl: „Pane Heine, jen žádné připravené otázky a odpovědi. Budeme spolu improvizovat, máme na to.“ Tak se zrodil televizní triptych Co za to stálo..., který se odvysílal o třech vánočních večerech v roce 1993.
Co následovalo?
Následně vyšla stejnojmenná kniha, to napadlo pana Kopeckého. Když jsem mu oponoval, že nejsem nakladatelem, opáčil: „Tak se nakladatelem stanete! Kopecký se bude dobře prodávat! My dva jsme Židi, vyděláme na něm!“ Kniha vyšla v rekordním nákladu, polovinu peněz dostal on a za druhou polovinu jsem si otevřel divadlo.
Dával vám ohledně zakládání divadla nějaké rady?
Ano a řídím se jimi dodnes. Řekl mi, že musím do divadla dostat ty nejlepší herce a najít pro ně ty nejlepší role. „A nechte je mluvit do toho, s kým budou hrát a kdo je bude režírovat. To jim v žádném jiném divadle neumožní. Budou si toho vážit a budou vám věrní,“ radil mi. A to se skutečně stalo. První herečka, kterou jsem oslovil, byla Alena Vránová, ta to velmi ocenila. Zabydlela se u nás a opravdu byla dvacet let Ungeltu věrná.
Od počátku uvádíte komorní hry pro tři čtyři herce, měl jste pro tento koncept nějaký vzor?
Sám jsem se jako herec cítil nejlépe na komorních scénách. Imponovalo mi Komorní divadlo, scéna Městských divadel pražských v Hybernské ulici. Tam se i za těžkých dob totality hrály vysoce kvalitní hry opřené o herecké osobnosti. Tamní šéf Ota Ornest to uměl. Zářila tam naše Alena Vránová, Jaroslava Adamová, Irena Kačírková, Svatopluk Beneš, Václav Voska. A začínali i Petr Kostka a František Němec, naši dnešní bardi. Rady, jak ředitelovat, mi udílel právě Ornest.
Měl si pan Kopecký na prknech Ungeltu i zahrát?
Bylo to domluveno. Potěšil mě, chtěl si zahrát se mnou. Ale kladl mi na srdce, abych na startu veškeré své síly věnoval budování divadla, aby mělo prvotřídní repertoár a hráli v něm prvotřídní herci. Měl jsem pro něj připravenou krásnou roli. Bohužel ale čtyři měsíce po otevření Ungeltu zemřel.
První premiérou v Ungeltu tehdy bylo Dobrou noc, mami.
Ano, tehdy to byla agenturní inscenace, my jsme vlastně repertoár ještě neměli. Režíroval ji famózní Ladislav Smoček a hrály v ní Květa Fialová s Janou Brejchovou. K té hře se nyní po čtvrt století symbolicky vracíme s Taťjanou Medveckou a Lucií Štěpánkovou. Premiéra bude koncem října.
První naší původní činoherní premiérou byly Královské vteřiny. Hru mi doporučil Ota Ornest se slovy, že to sice není dramatický skvost, pojednával o právě skomírajícím manželství princezny Diany a prince Charlese, ale že přitáhne pozornost. Ornest byl totiž nejen prvotřídní divadelník, ale i obchodník. Hrál jsem Charlese, Jitka Asterová Dianu a Libuše Švormová královnu. Opravdovou uměleckou cestu Ungeltu ovšem otevřelo až Bouřlivé jaro s Alenou Vránovou a Ondrou Vetchým, následně Pavlem Liškou v režii našeho kmenového režiséra Ladislava Smočka.
Čím si vysvětlujete úspěch tak malé scény?
V dnešní éře počítačů a mobilů ocení divák šanci živého a v Ungeltu až intimního kontaktu s hercem, kterého má rád. Jana Štěpánková navíc říkávala, že Ungelt má neopakovatelný genius loci. Takže nezpochybnitelné osobnosti, kvalitní repertoár a atmosféra divadla, to vše se šťastně sešlo a sehrálo roli.
Čtyři Thálie v UngeltuAlena Vránová Marta Kubišová Vilma Cibulková Richard Krajčo  |
Kdy bylo divadlu nejhůře? Toto jaro?
Jednoznačně, to je nesrovnatelné s čímkoli jiným. Přišli jsme o šedesát představení, o tři miliony. Divadlo zachránily jeho herecké hvězdy, které se rozhodly, že do konce kalendářního roku budou hrát za snížený honorář v Praze i na zájezdech. Otevíral jsem si divadlo s rizikem, že když nás neuživí, tak ho zavřu. Ani dnes od nikoho pomoc nečekám. V případě blížícího se krachu mohu jen doufat, že třeba ministr kultury nebo někdo z magistrátu rozpozná kvality Ungeltu, máme čtyři Thálie, a nenechají nás zaniknout. No když to nerozpoznají, jsem smířený s tím, že stejně jako jsem si Ungelt otevřel, tak ho zavřu. Ale nerad bych. Moc nerad.
Jaké další plány Ungelt má?
S uměleckým šéfem Pavlem Ondruchem, se kterým pracujeme v tandemu, máme plány na tři roky dopředu a většinou už i zaplacená autorská práva. Moc se těším na inscenaci s Jiřím Langmajerem a Jiřím Dvořákem v režii Martina Huby. Nebo na nový titul s Tatianou Dykovou.
Ungelt na ČT ArtPětadvacetiletou historii divadla se ve snímku Ungelt 25 rozhodla zpracovat režisérka Jolana Matějková. Na ČT art bude k vidění v premiéře v pondělí 5. října od 21:35 hodin. Jeho uvedení předznamená od 20:15 záznam legendárního představení Ungeltu Pan Halpern a Pan Johnson s Petrem Kostkou a Františkem Němcem.   |
