V pondělí 18. září uplynulo padesát let od smrti Jimiho Hendrixe, tohoto „elektrického nigger-dandyho“ květinové generace, vnitřními pochybnostmi zmítaného a současně neopakovatelného génia, který tornádem tvůrčího výtrysku, dechberoucí technikou, sonickou představivostí a lyrickou intenzitou nejenom navždy změnil techniku hry na elektrickou kytaru, ale dynamizoval a o řadu let dopředu posunul vývoj rockové hudby jako celku. Svojí kombinací pastorálního melodicismu a elektronických efektů Hendrix vytvořil hudbu spojující krásu a hořkost, pocházející jakoby z jiného světa. Své mučivé představy zakódoval do introspektivního „dream speaku“, jehož výsledkem bylo orbitální blues – hudebně-prostorové meditace o svobodě, samotě a ztrátě.
James Marshall Hendrix se narodil, původně jako Johnny Allen Hendrix, 27. listopadu 1942 v černošské čtvrti Seattlu. Ve dvanácti letech se naučil hrát na kytaru, zejména imitace Eddieho Cochrana. Na střední škole měl svoji první kapelu Rocking Kings a brzy se stal nejlepším rhythmandbluesovým kytaristou v okolí. V roce 1959 vstoupil do armády k elitní výsadkářské jednotce Screaming Eagles. Bylo to právě zde, kde se na svou kytaru Betty Jean (se kterou údajně i spával) snažil simulovat zvuky, které zažíval při extázi způsobené seskokem z letadla. Pro zranění kotníku ho armáda propustila a Hendrix se několik let živil jako doprovodný kytarista R & B kapel Little Richarda, Isley Brothers, Wilsona Picketta, Kinga Curtise a dalších, na nekonečných turné od Nashvillu přes Seattle až po Vancouver. V Chicagu se setkal s Muddym Watersem, ale bluesová značka Chess ho odmítla. V roce 1965 se potloukal po Greenwich Village v NYC, kde absorboval undergroundový jazz lidí jako Sun Ra, Cecil Taylor a Albert Ayler, jenž se velmi blížil podivným zvukům, které, zhusta povzbuzen methedrinem, slyšel ve své hlavě on sám. V té době mezi tamními bohémskými umělci letělo blues a černý Hendrix se svou kapelou, které říkal Jimmy James & The Blue Flames, se brzy stal senzací. Na radu Eda Sanderse a Tuliho Kupferberga z odvazových The Fugs začal experimentovat s wah wah pedálem a zpětnou vazbou. Svým divně znějícím elektrickým blues si získal respekt umělců z MacDougal Street, tedy téže bělošské komunity, odkud chvíli předtím vyrazil do světa Dylan. Syn pověstného talent-scouta firmy CBS, bluesman John Hammond Jr., ho angažoval do své skupiny, se kterou vystupoval v Cafe Au Go Go, kde v publiku sedávali členové The Rolling Stones, The Animals nebo Mike Bloomfield. Někdejší basák The Animals Chas Chandler ho přemluvil k odjezdu do Anglie, kde z něj hodlal udělat hvězdu. Měsíc po příjezdu vznikla skupina The Jimi Hendrix Experience (12. října 1966), kde s Hendrixem hráli britští rockeři Mitch Mitchell na bicí a Noel Redding na basovou kytaru. To bylo to, co elitní rocková scéna v Londýně, plna obdivu vůči americkému bluesovému undergroundu, právě potřebovala. Clapton, Mayall i The Rolling Stones Hendrixe rychle mezi sebe přijali, byť pro ně představoval konkurenci (jenom Jagger byl prý o něco váhavější, Hendrix se mu údajně motal kolem milenky Marianne Faithfull). Černý Hendrix dodal puristickým snahám těchto britských bluesových nadšenců injekci žádoucí autenticity, navíc přímo šokovou terapií, neboť jak jeho samotný zjev, afro účes a psychedelické oblečky, ale hlavně jeho nevídaně fyzicky agresivní, avantgardní styl kytarové hry, byl v naprostém protikladu s dosavadními představami o uhlazených soulmanech a ošlehaných bluesmanech. Následoval blitzkrieg v médiích, koncert s Johnnym Hallydayem v pařížské Olympii a v prosinci 1966 první singl Hey Joe.
