Janáčkův Osud mě fascinuje, říká operní režisér Robert Carsen

LN: Režíroval jste všech pět Janáčkových vrcholných oper, mluvíte o něm jako o svém nejoblíbenějším skladateli. Čím vás jeho opery oslovují?
Miluji Janáčka tak moc, protože je především divadelní skladatel. Má svůj osobitý dar stručnosti, výstižnosti, jak skloubit text a hudbu a jak dát oběma sílu. Když se řekne opera, představujeme si rozsáhlou uměleckou formu, protože když ke slovům přidáte hudbu, je to dohromady velké a dlouhé.

Extrémním příkladem je Wagner. Janáček je opak. Když si vezme dramatické dílo, například Ostrovského Bouři, svou hudbou dílo vlastně „zkracuje“, je pak sevřenější, intenzivnější. Někdy až na hranici srozumitelnosti. Janáček má dar vytvořit napětí. Ale ne umělým vyvoláváním dramatičnosti a sofistikovanou instrumentací, jak to dělal například Richard Strauss. Jedině Janáček má zvláštní sílu vytvořit hudební drama, kterému se nedá nepodlehnout. Má svoji vlastní logiku, i když je nelogická. Mnoho skladatelů je možné přirovnávat k jiným skladatelům, ale Janáček je jenom jeden.

LN: Osud režírujete poprvé, mnozí tuto operu považují za dílo tvůrčí nemohoucnosti, do které upadl po smrti své dcery Olgy a odmítnutí Její pastorkyně Národním divadlem. Přes přísliby několika divadel nebyl Osud za Janáčkova života nikdy proveden. Jak vy toto dílo vnímáte v kontextu jeho oper?
Osud, který vznikal v době Janáčkova negativního duševního rozpoložení, považuji za jeho nejexperimentálnější dílo. V mnoha ohledech, hudebně, dramaticky, jeho formou. Ano, libreto je problematické, ale právě to byla pro mě výzva. Janáček pojal Osud jako retrospektivu, pohled zpět, ale bez výchozího počátečního bodu. V retrospektivě zpravidla začnete v přítomnosti, a když ji ustavíte, postupujete zpět k tomu, co předcházelo. Ale Osud začíná před patnácti lety, druhé dějství se odehrává před jedenácti a teprve třetí dějství v současnosti, ať je jakákoli. Pro diváky může být obtížné porozumět tomu, že když se zvedne opona, dívají se vlastně do vzpomínek.

LN: Sám Janáček zvažoval začít operu 3. jednáním, v němž pochybnostmi rozervaný skladatel Živný předehrává studentům konzervatoře svou nedokončenou operu, a zakončit ji „veristicky“ tragickým skokem tchyně a manželky Míly z okna. K takové úpravě sáhl Václav Nosek při prvním scénickém uvedení Osudu v Brně v roce 1958. Měla tahle úvaha pro vás nějakou důležitost?
Tato verze Osudu, kterou Janáček nakonec zavrhl, dozajista vznikla ve snaze udělat libreto pro publikum srozumitelnější jako standardně strukturovanou retrospektivu. Ale po diskusi s vedením divadla jsme se shodli na tom, že takovou verzi dělat nechceme. Správná cesta je držet se originálu, přes všechny obtíže a hledání řešení, která u této opery musí být netradiční. Otázka byla, jak najít sólistu, který dokáže hrát skladatele v současnosti a zároveň o patnáct let mladšího. 

Rozhodl jsem se tuto roli rozdělit, takže vedle mladého Živného máme staršího muže, který je neustále přítomný na jevišti a rozpomíná se na předchozí události. Protože vzpomínky jsou ze své podstaty útržkovité, nesouvislé, je díky tomu pochopitelné, že nemohou být realistické. Tím spíš, že odrážejí pocit viny a bolesti Živného, který se dozvídá, že ho jeho žena kdysi neopustila kvůli jinému muži, ale že je rozeštvala její matka, která mu vyčítala chudobu. A on se snaží z této bolesti vypsat v opeře, kterou komponuje.

LN: Max Brod, který se zasadil o zahraniční uvádění Janáčkových oper, prohlásil o Osudu, že jen zázrakem a geniální inspirací by mohl tak nemožný děj získat obsahový smysl. Jaká byla vaše další východiska pro režijní koncept?
Vyšel jsem z toho, že Osud je velmi spletité dílo, jako puzzle. Opera v opeře o opeře. Má mnoho vrstev. Hlavní postavou je skladatel Živný, jehož žena a tchyně tragicky zemřely a který se trápí i tím, že je neúspěšný a není schopen dokončit operu. Janáček tedy píše operu o skladateli Živném, který komponuje operu o dalším skladateli, Lenském.

 Osud je zároveň autobiografické dílo, do kterého Janáček vložil své vlastní prožitky a pocity. Ať už to bylo setkání s první Kamilou (Urválkovou), která výrazně vstoupila do jeho života, potíže s prosazením Její pastorkyně nebo jeho pochybnosti, jestli jeho dílu lidé porozumějí. Do opery se také propisují Janáčkovy smutky ze smrti obou dětí a myšlenky, jak obtížné je být skladatelem. Je to jedinečná výpověď i proto, že takový příběh nemá v ničem oporu. Jsem Osudem doslova fascinovaný. Přál bych si, aby se připojil k jeho ostatním, dnes tak slavným operám. Stojí to za to, je to úchvatné dílo.