V sobotu to bylo třicet let, co přestala existovat Německá demokratická republika. Komunistická země, kde se ještě stihl narodit fotbalista Toni Kroos, ale především bývalá sportovní supervelmoc. Za pouhé dvě dekády získala 519 olympijských medailí, z toho 192 zlatých, a v historické tabulce jí stále patří desáté místo. Daní za lesk cenných kovů jsou však stovky zničených životů – protože NDR byla gigantem i v dopingu. A taky v cepování talentů.
Byl to jeden z nejbizarnějších zápasů fotbalové historie. Dvanáctého září 1990 si Belgie pozvala k přátelskému utkání reprezentaci NDR, s níž původně měla hrát kvalifikaci na EURO 1992, ale už krátce po rozlosování skupin bylo zřejmé, že Východní Německo se jako stát úvodního listopadového mače nedožije.
Tři týdny před sjednocením Německa se tedy tým umírající NDR vypravil do Bruselu hlavně proto, aby domácí federace vyinkasovala něco na vstupném a zmírnila ekonomické ztráty za dvě zrušená utkání.
Trenér Eduard Geyer měl co dělat, aby dal mužstvo vůbec dohromady. Dvaadvacet hráčů se pod různě průhlednými záminkami omluvilo a nakonec sehnal aspoň čtrnáct statečných, mezi nimi jediného z bundesligy – kapitána Matthiase Sammera. Ten pak dvěma góly zařídil vítězný odchod východoněmeckého sportu ze scény.
Boj o uznání
NDR byla založena v roce 1949, na území okupovaném Sověty, ale prvních dvacet let nic nenasvědčovalo tomu, že se z ní stane sportovní monstrum. Země měla dlouho jiné starosti: vzpamatovávala se z válečných ran, a především bojovala o své místo ve světě. Nějaký čas trvalo, než ji začaly ostatní státy i mezinárodní organizace uznávat – FIFA ji vzala mezi sebe v roce 1952, IIHF o dva roky později a MOV dokonce až v roce 1965 (v letech 1956-64 proto startoval na olympiádách společný německý tým pod vlajkou ozdobenou pěti kruhy).
Právě získáním olympijské samostatnosti se přístup komunistických špiček ke sportu změnil. Najednou v něm objevily způsob, jak 1) dokázat nadřazenost nad kapitalistickým Západním Německem a 2) posílit svoje renomé ve světě.
Však kdo by se stále díval s pohrdáním na stát, který bude v počtu olympijských medailí jako rovný s rovným soupeřit s Američany a Sověty? Prvním cílem bylo v počtu medailí porazit západního souseda na letní olympiádě v roce 1972. Navíc v Mnichově, to mělo nástup NDR ještě podtrhnout.
V roce 1969 se proto sešly stranické špičky a vymýšlely způsob, jak toho dosáhnou. Výsledek? Rozhodly se do tělovýchovy mohutně investovat a zároveň rozdělily odvětví na prominentní a postradatelná.
Do první skupiny patřily olympijské sporty, kde se uděluje hodně medailí, tedy plavání, atletika, kanoistika, cyklistika, rychlobruslení atd. Do druhé kategorie byly zařazeny např. tenis, basketbal, lední hokej, motorismus. Pro „béčkové“ sporty to bylo zničující. Najednou nedostávaly devizy na nákup vybavení, byly omezeny výjezdy na Západ, potlačila se výchova talentů, rušily se soutěže a jen výjimečně se stavěla nová sportoviště.
Třeba hokejová liga se škrtnutím pera zúžila ze sedmi týmů na dva a oba sirotci, Dynamo Berlín a Dynamo Weisswasser, spolu bojovali o titul pořád dokola až do pádu režimu. V roce 1971 dokonce reprezentační áčko dobrovolně opustilo elitní skupinu mistrovství světa a vzdalo se účasti na následujících olympijských turnajích.
„K budování socialistické ekonomiky potřebujeme každou marku. Hokej by ročně spolkl tolik peněz, kolik vyžaduje nákup dvou chladírenských lodí na zpracování ryb. Takže, milí sportovci, co potřebujeme víc: hokej, nebo chladírenské lodě?“ vysvětlil novou strategii Rudolf Hellman, státní tajemník pro tělovýchovu a sport.
Ale hokejisté si ve srovnání s tenisty žili ještě skvěle. NDR měla v podstatě jediného pořádného hráče, Thomase Emmricha. Doma neměl konkurenci, však za kariéru získal 46 mistrovských titulů a šestnáct let neprohrál, ale do zahraničí nesměl.
Tedy s výjimkou zemí východního bloku. „Jsem přesvědčená, že z něj mohl být špičkový hráč. Mohl vyhrát Wimbledon, být úspěšný na grandslamech,“ tvrdí Martina Navrátilová, která se s ním poznala v letech 1971 a 1972 a v rozhovorech ho označuje za svého prvního přítele.
Emmrich dokázal při cestách do Československa porazit Ivana Lendla i Tomáše Šmída. Dvakrát směl aspoň na turnaj ATP do Sofie, kde získal pár bodíků a dostal se na světový žebříček (482. místo). Jako první a jediný východoněmecký hráč. Ale vydělaných 2 500 dolarů musel doma odevzdat, protože byl amatér a nesměl si sportem vydělávat. „Na černém trhu za to mohlo být sto tisíc východních marek,“ stýskal si po letech.
Mistři od Stasi
Zvláštní postavení měl v NDR fotbal. Oficiálně patřil do privilegované první skupiny, protože byl velmi populární (např. v roce 1957 přišlo v Lipsku na zápas s Československem 120 tisíc diváků!) a vláda si nemohla dovolit ho odstavit. Přesto musel bojovat o každou marku, o každé nové hřiště.
Soudruzi ho považovali za nevyzpytatelný, neboť se dopingem (o něm ještě bude řeč) nedají skvělé výsledky zařídit tak snadno jako v plavání, a podezřelý. Báli se srovnání se špičkovým západoněmeckým fotbalem i toho, že nejlepší hráči budou utíkat na Západ.
Tak aspoň postupem let zdokonalili systém, v němž se ligovým hegemonem stalo Dynamo Berlín, klub patřící pod tajnou policii Stasi. Přestup sem se neodmítal, rozhodčí byli v zápasech velmi vstřícní – a proto není divu, že v letech 1979-88 desetkrát v řadě získal titul...
Ale zpátky do světa olympijských kruhů. Že nově nastoupená cesta je správná, o tom se východoněmečtí funkcionáři přesvědčili hned v Mnichově 1972. Výprava NDR byla třetí nejúspěšnější a získala o 26 medailí víc než Západní Německo. Za čtyři roky v Montrealu už jí patřilo druhé místo a medailový poměr byl 90:39.
Pochopitelně, nebyla za tím jen podpora vybraných sportů a jejich posuzování měřítkem cena/výkon. Olympijské úspěchy se začaly rodit už v roce 1965, kdy durynská firma Jenapharm vyvinula vysoce účinný anabolický steroid Oral-Turinabol. Za tři roky se pak státem organizovaný doping rozjel na plné obrátky. Pilulky z Jeny se začaly ve východoněmeckém sportu používat ve velkém a s jejich konzumací rostl i počet medailí.
Soupeři si toho začali všímat ještě před tím, než v roce 1977 neprošla dopingovou zkouškou koulařská světová rekordmanka Ilona Slupianeková. Zejména sportovkyně měly nevídanou muskulaturu, poďobané tváře, hrubší hlas a ochlupení jim rostlo i tam, kde by nemělo.
„Jednou jsme byli v šatně společně s jejich plavkyněmi. Neskutečný pohled. Ramena měly jako hráči Dallas Cowboys, chlupy po celém těle,“ vzpomínala jedna bývalá americká plavkyně v knize Faust‘s Gold mapující východoněmecký doping. „Zarážející bylo i jejich agresivní chování. Plivaly na zem a dívaly se po nás, jako by nám chtěly vytrhnout jazyk.“
Záviděli i Sověti
Slupianeková patřila k výjimkám nachytaným dopingovými komisaři. V NDR totiž – stejně jako v Československu – fungoval speciální testovací program. Než sportovci odjeli do zahraničí, museli projít tajnou domácí kontrolou. Komu naměřili vysoké hodnoty zakázaných látek, ten se ze soutěží odhlásil, obvykle s výmluvou na nemoc či zranění.
Nejvíce zlatých olympijských medailí |
| 1. USA 1127 2. SSSR 473 3. NĚMECKO 283 4. VELKÁ BRITÁNIE 274 5. FRANCIE 248 6. ITÁLIE 246 7. ČÍNA 237 8. ŠVÉDSKO 202 9. RUSKO 196 10. NDR 192 11. NORSKO 188 12. MAĎARSKO 176 13. JAPONSKO 156 14. AUSTRÁLIE 152 15. FINSKO 144 16. KANADA 137 17. NIZOZEMSKO 130 18. JIŽNÍ KOREA 121 . . . 27. ČESKOSLOVENSKO 51 40. ČESKO 24 |
Ale po pádu režimu objevené dokumenty Stasi potvrdily, že dopingovým programem prošlo na deset tisíc sportovců, včetně dětí ze sportovních škol. Nebyla šance odmítnout. Kdo by se vzepřel, byl by vyhozen z vrcholového střediska, přišel by o všechna privilegia a čekal by ho o poznání složitější život.
V aktech tajné policie se dochoval i kuriózní dopis atletky Marity Kochové, mimochodem stále držitelky světového rekordu na 400 metrů (47,60), který příští týden oslaví 35 let. Stěžovala si v něm, že soupeřka Bärbel Wöckelová dostává lepší anabolika, neboť její strýček pracuje v Jenapharm....
Pro historii je ale Kochová čistá, byť podle Stasi v letech 1981-84 brala Oral-Turinabol. MOV ani jiné organizace nechtěly a nechtějí slyšet o tom, že by se výkony evidentně dosažené díky nepovoleným podpůrným prostředkům měly anulovat.
Po roce 1990 se aspoň mnohé případy dostaly před soud. Dopingový program, před kterým bledla i sovětská praxe, totiž neprodukoval pouze obdivované šampiony, nýbrž za sebou nechával i spoustu sportovců se zničeným zdravím. Někteří dostali rakovinu, jiným odešly ledviny a játra, další trpěli těžkými hormonálními poruchami.
Nejen dopingový motor
Velmi známý je případ Andrease Kriegera – tak se dnes jmenuje bývalá mistryně Evropy ve vrhu koulí Heidi Kriegerová, která dostávala anabolika od šestnácti let, na vrcholu kariéry dokonce ve větších dávkách než kanadský sprinter Ben Johnson, a systematický doping se na ní podepsal řadou mužských rysů. V roce 1997, to jí bylo dvaatřicet, proto podstoupila změnu pohlaví a změnila si jméno.
Na základě jejího případu byl někdejší sportovní funkcionář Manfred Ewald odsouzen ke dvouletému podmínečnému trestu. V několika soudních sériích se sportovci dočkali aspoň nevelkého odškodnění od spolkové vlády, naposledy v roce 2016.
Doping však nebyl jediným hnacím motorem východoněmeckého sportovního stroje. Už v roce 1973 byl zaveden tzv. ESA-System, což byl způsob vyhledávání talentů. U dětí na prvním stupni se detailně zkoumaly jejich fyzické parametry i dědičné dispozice a na základě toho se nejtalentovanější rozdělovaly do sportovních škol.
Podle zjištěných údajů se jim vybíraly sporty stylem: ty půjdeš dělat gymnastiku, ty plavání, ty krasobruslení a z tebe zkusíme udělat vytrvalce. Otázky jako „Který sport by tě bavil?“ se nepokládaly. A tak když se v 80. letech novináři ptali trenéra Lothara Kurbjuweita, proč východoněmecký fotbal nemá kvalitní vysoké stopery, trpce jim odpověděl: „Protože dělají veslování.“
Sportovní systém NDR měl slavit vrcholné úspěchy v 80. letech, ale ironií osudu do tohoto politického projektu vstoupila... politika. Moskevská olympiáda byla bojkotována většinou západních zemí, proto 126 medailí málokoho ve světě oslnilo.
V roce 1984 zase do Los Angeles necestovaly socialistické státy řízené Sověty, s drobnou výjimkou Rumunska. Podobný scénář se rýsoval i pro následující olympiádu v Soulu.
Východní blok zvažoval bojkot akce v zemi, s níž neměl diplomatické styky a která byla fakticky ve válečném stavu s bratrskou KLDR. Ale bylo to právě Východní Německo, kdo jako první potvrdil, že do Jižní Koreje poletí. Z důvodů mimořádně pragmatických: další bojkot by zničil mnohamilionové investice do mezinárodního PR a odepsal by jednu generaci pracně vycepovaných sportovců. Však za to stranický šéf Erich Honecker od Juana Antonia Samaranche dostal Olympijský řád...
Takhle si NDR ještě jednou zopakovala druhé místo v pořadí národů a vytěžila dalších 102 olympijských medailí.
NDR |
Olympijské srovnání
|
ČSSR |
| 16 | miliony obyvatel | 15 |
| 519 | medaile | 69 |
| 192 | zlaté | 18 |
Sbohem, NDR
Poslední velkou akcí, na níž se sportovci pod vlajkou s kružítkem a kladivem představili, bylo atletické mistrovství Evropy v srpnu 1990. Ve Splitu výprava s dvanácti zlatými, dvanácti stříbrnými a deseti bronzovými medailemi jasně dominovala (pro srovnání: Československo urvalo jediný bronz) a její nejúspěšnější členkou se stala trojnásobná šampionka, sprinterka Katrin Krabbeová.
Vysoká blondýnka s tváří modelky získala o rok později – už pro novou vlast – na světovém šampionátu v Tokiu další dvě zlata a dvě stříbra. Podruhé byla zvolená nejlepší německou sportovkyní a všichni v ní viděli zářivou hvězdu sjednocené země. Byla populární, obletovaná médii, milovaná fanoušky. Ideální průvodce po cestě od starých časů k těm novým.
Jenže na olympiádu olymiád do Barcelony v roce 1992 už necestovala, protože jí při dopingové zkoušce našli zakázaný stimulant Clenbuterol. Asi až tohle byla definitivní tečka za příběhem východoněmeckého sportu.
