Byla to jen lživá záminka. Před 70 lety tým Československa neodletěl na šampionát do Londýna. Britské úřady prý neudělily víza rozhlasovým reportérům. Místo cesty za obhajobou zlata byli reprezentanti zatčeni a nespravedlivě odsouzeni za údajnou špionáž a velezradu. Vykonstruovaný proces s hokejisty trval sedm měsíců, na soud stačily dva dny, probíhal 6. a 7. října 1950. Hanebný zločin komunistického režimu rozmetal generaci prvních mistrů světa.
Začátek 50. let. Doba bezpráví, čistek a politických procesů. Komunistická zvůle upevňovala svou moc, potřebovala dát najevo sílu. Československo v letech 1947 a 1949 vybojovalo titul mistrů světa. Tak úspěšné pokolení hokej ještě neměl. Hráče každý znal a obdivoval. Jejich sláva, popularita i nepoddajnost byly ideální k tomu, jak vyrobit exemplární případ a ukázat, že rudá pěst si nevybírá a tvrdě zasáhne každého, kdo se nepodvolí.
Předzvěst konce
Skupina kolem Bohumila Modrého měla představovat odstrašující příklad buržoazního typu sportovců a výstrahu pro všechny sportovce té doby. Jejím odstraněním se měl uvolnit prostor pro novou, loajálnější generaci. Zároveň panovaly obavy, že celý tým po mistrovství světa zůstane na Západě. Už dřív odešli z hokejistů do exilu Josef Maleček, Oldřich Zábrodský, Miroslav Sláma, Zdeněk Marek, Jaroslav Drobný, který reprezentoval i v tenise, nebo krasobruslařka Ája Vrzáňová.
Komunisté věděli, že hokejisté nejsou novému režimu úplně nakloněni. Už v prosinci 1948 došlo během Spengler Cupu ve švýcarském Davosu k hlasování hráčů LTC Praha ohledně odchodu celého týmu do emigrace. Osm pro, sedm proti. Rozhodující slovo měl Vladimír Zábrodský. „Byl jsem při tom, když slíbil, že zůstaneme,“ tvrdil Stanislav Konopásek, který s odchodem souhlasil. „Nic konkrétního nám nedali. Někteří z nás byli z té myšlenky ohromně nadšení. Já bych zůstal taky. Ale neměl jsem dost odvahy. Byl jsem víceméně mluvčí, měl jsem strach vzít si to na svědomí,“ uvedl Zábrodský. Právě tahle událost měla krutou dohru o dva roky později.
Existují domněnky, že nitky vedly do Moskvy. Po roce 1954 sovětský tým ovládl světový hokej a stal se velkým propagandistickým trumfem. Čechoslováci pro něj mohli být nežádoucí překážkou. Konkurencí, jíž se třeba chtěli zbavit. Sborná, kterou hráči LTC ještě v roce 1948 učili základům hokeje, tak měla lehčí cestu. Ruské archivy však žádné svědectví nevydaly a asi ani nevydají.
Předzvěstí konce byl zrušený odlet speciálem na mistrovství světa do Londýna. Tým měl odcestovat v sobotu 11. března, další sraz proběhl v pondělí, kdy šampionát začínal. Tam hokejistům sdělili, že ze šampionátu nic nebude. Uspokojivé vysvětlení neslyšeli. Víza pro reportéry? Ti přece mohli přiletět až po nich. Zavládla všeobecná shoda, že cestu jim znemožnili kvůli obavám z emigrace.
Pro Modrého si dojeli
Tým se rozcházel s pocitem bezmoci a rozčarování. Moravští hráči Vlastimil Bubník, Miloslav Blažek, Václav Bubník a Vladimír Bouzek vyrazili domů. Ostatní členové mužstva se domluvili, že se sejdou v restauraci U Herclíků v Pštrossově ulici nedaleko Národního divadla, zvané též Zlatá hospůdka. Jejím nájemcem byl bývalý hokejista Mojmír Ujčík. Vladimír Zábrodský se zdržel deset minut. Při podobných příležitostech se přidával zřídka, spíš trávil čas se známými z tenisu.
Mistři světa rozebírali příčiny zmařené pouti do Londýna. S přibývajícím časem a množstvím alkoholu začali hráči dávat najevo své rozčilení, vedli protistátní řeči a nadávali na režim. „Vybíhali jsme s Roziňákem na náměstí a tam vykřikovali: ‚Smrt komunismu!‘Hloupí jsme byli, blázniví kluci, mysleli jsme, že to všecko zvrátíme,“ vzpomínal Augustin Bubník, jemuž bylo 21 let.
Jejich počínání sledovali od výčepu dva příslušníci StB. Dostavili se na udání jisté Anny Kalvodové, která do Zlaté Hospůdky přišla na večeři. Ale šlo o předem připravenou provokaci. Okolo deváté večer vtrhli do restaurace příslušníci Státní bezpečnosti, kterým veleli dva tajní z výčepu. Na pomoc jim přijel autobus uniformovaných policistů. Ten večer sebrali osm reprezentantů, další den hospodského Ujčíka a Vladimíra Kobranova.
Až 24. března byl zatčen jako poslední gólman Bohumil Modrý, který už se reprezentace vzdal a v osudný den pobýval s rodinou v Krkonoších. „Ještě večer telefonoval, abych neměla strach, že se domů na noc nevrátí. Když jsem se ptala, kdy přijde, odpověděl, že když ne zítra, tak za dvacet let. A smál se přitom,“ vzpomínala manželka Erika.
Právě Modrého žalobci později označili za hlavu údajného spiknutí. Na olympiádě 1948 ve Svatém Mořici mu byla nabídnuta možnost působit v Kanadě. Po návratu mu komunistický ministr informací Václav Kopecký slíbil povolení hrát v NHL. Ale pod podmínkou účasti na šampionátu ve Švédsku. Jeden z nejlepších evropských brankářů tam pomohl k zisku zlatých medailí. Přesto do zámoří odejít nesměl, údajně by ohrozil bezpečnost republiky.
Z vyšetřovacích spisů je patrné, že hokejisté byli sledováni státní bezpečností na zahraničních zájezdech i doma. Obsahovaly zápisy o švýcarském hlasování, postojích hráčů, jejich kontaktech s cizinci i emigranty. Celá akce byla dopředu připravena a čekalo se jen na záminku. Zatčené hokejisty pak rozvezli do různých věznic po Praze, včetně pověstného Domečku na Hradčanech.
„Tři dny a tři noci světlo. Chodit dokola. Bez jídla, beze všeho. Každou hodinu se otevřely dveře. Kliky, dřepy. První den to šlo. Druhý den už mne začaly bolet nohy, tak jsem sundal boty a chodil bos. Třetí den jsem už lezl po čtyřech, krev z nosu,“ popisoval Antonín Španinger.
Podobné zkušenosti měl v té době každý „nepřítel lidově-demokratického zřízení“. Ale přes veškerou snahu zlomit hokejisty brutálním fyzickým i psychickým nátlakem nebyly důkazy proti nim dostatečné, byť nezřídka vykonstruované a samotnými hráči podepsané z donucení. Vytvořit imperialistické špiony a zrádce dělnické třídy z vesměs mladých a politicky nevyhraněných sportovců úplně nešlo. Vyšetřování i přes intervence ze strany velitelství StB nezaznamenávalo přílišný progres.
Proces se táhl sedm měsíců, obžalobu z tak závažných činů jako špionáž a velezrada dokázal senát posoudit v pouhých dvou dnech. Přelíčení se konalo 6. a 7. října. Bylo neveřejné, zúčastnit se ho nesměli ani rodinní příslušníci obviněných, údajně proto, aby procesu nevyužily reakční síly. Jedinou výjimku představoval redaktor Rudého práva Václav Švadlena.
Obžalobu dostali hokejisté až těsně před jednáním soudu. Museli ji podepsat, aniž by si ji stačili přečíst. Některá obvinění působila jako fraška. Zlatkovi Červenému přitížilo i převážení kabátu, který patřil emigrantovi Oldřichu Zábrodskému. Vladimír Kobranov pro změnu vezl kravaty pro Jaroslava Drobného. Jiří Macelis převzal od známého pět liber, které měl odevzdat v Londýně.
Předseda senátu JUDr. Karel Kruk vynesl velmi přísné tresty. Modrý odsouzen na 15 let, Bubník na 14, Konopásek dvanáct, Roziňák a Kobranov deset… K tomu konfiskace majetku, ztrátě čestných práv a občanských svobod, která měla trvat ještě 10 let po propuštění z trestu. Proti rozsudku podle zákona 231/1948 Sb. se hokejisté odvolali. Soudce Nejvyšší soudu Křepela však rozsudky 22. prosince 1950 v plném rozsahu potvrdil jako přiměřené.
Ty seš mistr světa?
Po odsouzení byli mistři světa převezeni na plzeňské Bory. Tam strávili první tři měsíce na samotkách. Ve vězení už byli nuceni pobývat generálové, továrníci, poslanci i další známé osobnosti. Hokejisty tam do té doby neměli. „‘Ty seš mistr světa?,‘ vyřvával. ‚Víš, co ty pro mne jsi? Dobytek! Ale když jsi tedy ten mistr světa, tak mi tady uděláš sto dřepů! Ale hezky pomalu, ať si to můžu vychutnat! Nezbylo než je udělat, pokud člověk nechtěl riskovat, že mu dozorce rozbije obličej, nebo nakope ledviny. To byly Bory,“ líčil Červený.
V létě 1951 hokejisty rozvezli do různých vězení a táborů nucených prací. Pracovali převážně v uranových dolech. V Příbrami, na Jáchymovsku, okolí Horního Slavkova. Vladimír Kobranov postupně vystřídal lágry ve všech třech.
Až v roce 1955 prezident Antonín Zápotocký udělil hokejistům milost. Z kriminálu se vrátili dřív, ale i tak byli okradeni o spoustu let života a taky o zdraví. Bohumil Modrý se následkem radiace vrátil na svobodu jako těžce nemocný člověk. Zemřel v červenci 1963 ve věku 47 let. Nikdo to s návratem neměl snadné. Stanislav Konopásek se nesměl věnovat ani původnímu povolání v kanceláři. Aby uživil rodinu, vyučil se zámečníkem. Navíc propuštění hokejisté měli ještě několik let zakázáno hrát na vrcholné úrovni.
Likvidace téměř celého reprezentačního týmu měla ničivé následky pro celý hokej. Mistrovství světa v letech 1950 a 1951 se Československo nezúčastnilo. Z výběru pro šampionát v Londýně zůstali v reprezentaci pouze Václav a Vlastimil Bubníkové a Miroslav Blažek. Bouzek se jí vzdal, ač mu byla nabídnuta funkce kapitána. Oficiálně skočil s ohledem na věk, ve skutečnosti kvůli vazbám na bývalé spoluhráče. První turnaj, do kterého zasáhl nově vytvořený reprezentační tým, byly olympijské hry roku 1952, kde skončil na čtvrtém místě. Další tři roky trvalo, než dosáhli hokejisté na medaili z mistrovství světa. A na titul ze světového šampionátu pak hráči i fanoušci čekali až do roku 1972.
Jaké dostali českoslovenští hokejisté tresty |
|
Bohumil Modrý 15 let Augustin Bubník 14 let Stanislav Konopásek 12 let Václav Roziňák 10 let Vladimír Kobranov 10 let Josef Jirka 6 let Zlatko Červený 3 roky Jiří Macelis 2 roky Antonín Španinger 1 rok Přemysl Hainý 1 rok Josef Stock 8 měsíců Pro neoznámení trestného činu byl odsouzen na 3 roky také majitel Zlaté hospůdky Mojmír Ujčík, bývalý hokejista. |
Kdo měl jet na MS |
|
Josef Jirka, Zlatko Červený - Jiří Macelis, Přemysl Hainý, Antonín Španinger, Václav Bubník - Václav Roziňák, Vladimír Zábrodský, Stanislav Konopásek, Vladimír Kobranov, Augustin Bubník, Josef Štock, Vladimír Bouzek, Čeněk Pícha, Miloslav Blažek, Vlastimil Bubník. Vedoucí mužstva: Josef Matějka, trenér Josef Herman. |
