Slavný vídeňský sbor zazpíval v Brně Suka s perfektní výslovností

Od pondělí 5. října platí přísný zákaz zpěvu, který nutí české hudební instituce rychle rušit a přesouvat desítky představení – například festival Janáček Brno jen na poslední chvíli zachránil představení Její Pastorkyně s Karitou Mattilou přesunem na nedělní večer. Minulý měsíc ale bylo vše ještě úplně jinak a tak se v rámci téhož festivalu 30. září v Mozartově sále divadla Reduta mohl představit rakouský sbor Arnold Schoenberg Chor. Jeho přednes byl tak opravdový a jeho dynamické provedení bylo tak úchvatné, že se posluchačům zatajil dech.
Festival Janáček Brno 2020: Arnold Schoenberg chor (foto Marek Olbrzymek)

Sbormistr Erwin Ortner, který sbor založil v roce 1972 a který ho od té doby vede a cizeluje, se zaměřuje především na líbeznost dynamiky a přesnou sezpívanost, včetně precizní výslovnosti. Vytvořil tak těleso, které se v roce 2006 stalo domácím souborem nového operního domu ve Vídni Theater an der Wien (po česku Divadlo na Vídeňce). Zde pravidelně v jedné sezóně vystupuje minimálně v osmi nových inscenacích, které jsou různého původu, od barokních, přes romantické a neoklasické, až po soudobou tvorbu. Vždy zde sbor odvádí vynikající výkony.

V Brně zvolil Erwin Ortner repertoár, který představil díla jak svého jmenovce, Arnolda Schönberga, tak mága propojování baroka a současného minimalisnu a barvitosti hudby, estonského skladatele Arvo Pärta. Řada přišla i na českého romantika Josefa Suka či rakouského Johannese Brahmse, stejně jako u nás příliš neznámého Johanna Nepomuka Davida.

Byla to tedy rozsáhlá dramaturgie, která přinášela společný rys. Sborový zpěv jako niterný vnitřní projev, který přináší útěchu a naději. Skupina deseti dívek a deseti mužů přinášela andělská a oduševnělá piána, dynamická vzedmutí a barevné souznění jednotlivých hlasových skupin. Přitom všem z nich vyzařovala pohoda a potěšení ze zpívání jako takového a všechny skladby byly prodchnuty radostí, která se přenášela na publikum.

Většina skladeb byla přednášena a cappella, nejprve polyfonní Tři lidové písně, op. 49 Arnolda Schönberga, prosté, plné citu, s lehounkými a teplými basy a s nadnášejícími se soprány. Následoval a cappella chorál Arvo Pärta Nunc Dimittis, občas mírně disonanční, ale prodchnutý pokorou a poděkováním.

Arnold Schoenberg Chor (zdroj FB)

Deset zpěvů pro ženský sbor s průvodem klavíru na čtyři ruce, op. 15 je rané dílo Josefa Suka. Zpěvné, melodické, vyvážené, procítěné, s perfektní českou výslovností. Zářivé soprány, rytmizované synkopy, vše v piánku. Naopak zase v kontrastu temné a strašidelné Víly si odpovídaly v sopránu a altu, aby se dostaly do divokého živlu. V závěru se štěbetavé soprány dostaly spolu s alty do jásavého forte. Radostný cyklus doprovázeli na čtyři ruce Christoph Traxler a Darya Volkova. Co na tom, že české cvičené ucho občas zaslechlo postupy a názvuky na Dvořáka a dokonce se tu mihl i Janáček, když to byla muzika ryze česká a zpěvná, dávající radost.

Johann Nepomuk David je u nás téměř nehraný rakouský skladatel z první poloviny 20. století. Výběr z jeho Deseti lidových písní je pro smíšený sbor, odvíjí se tu temné linky, ale i hladivé příjemné basy přinášející uklidnění. Muž s kosou je polyfonní záležitost, půvabná i tajemná a skvěle sezpívaná. Následoval opět Arvo Pärt a jeho Virgencita oslavující Pannu Marii Guadalupskou, nejprve ženy, pak muži a ke konci společně graduje do vrcholu.

Posledním číslem byl Johannes Brahms a jeho Valčíkové písně lásky, op. 52(65). Lepší závěr nemohl sbormistr zvolit. Spolu s doprovodem klavíru na čtyři ruce představili publiku veselé a houpavé melodie, kterými si odpovídaly jak ženská, tak mužská část sboru. Na závěr zazněla píseň Malý, hezký ptáček, vtipná, veselá s lehkým staccatem. Závěr koncertu musel být ještě jednou opakován. Krásný zážitek, pohodový a umělecky vrcholový.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat


0 0 votes
Ohodnoťte článek
Subscribe
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments