A pak škola skončí a holčička (nebo chlapeček) vstoupí do světa, kde se hraje jinak. Kde neví, kdy bude vyvolána, kde neví, co po ní bude kdo chtít, kde není vše předvídatelné a nalinkované. Do světa, ve kterém jsou sice labutě bílé, ale čas od času se objeví i černá, která bourá zažité představy a není možné ji přehlédnout se zdůvodněním, že "všechny labutě jsou přeci jenom bílé, černá labuť neexistuje".
A premiantka se diví, je zmatená a místo toho, aby se snažila přijmout novou skutečnost a opravila si svou představu o labutích, tak vytrvale opakuje, že "černé labutě neexistují". Její okolí si začíná ťukat na čelo a lidé si šeptem sdělují, že se asi zbláznila.
Výše uvedený obrázek mě napadl v okamžiku, kdy jsem si přečetl, že po úterním nárůstu počtu nakažených koronavirem u nás o dalších více než 4400 osob, se naše země vyhoupla v počtu nakažených za posledních 14 dní v přepočtu na 100 tisíc obyvatel na první místo v Evropě (jen pro info, bodujeme i v celosvětovém žebříčku, kde jsme okolo 4.-5. místa) a přeskočili jsme tak i Francii a Španělsko, kde se jim také zvládnutí druhé vlny nedaří.
A přitom ještě počátkem září mával premiér této země tabulkami a vykřikoval něco v tom smyslu, že jsme premianti, první vlnu jsme zvládli, na druhou jsme skvěle připraveni a smrtnost (to je ale příšerný termín!) je u nás téměř zanedbatelná. Jenže ouha!
Ano, základní školu (jarní vlnu) jsme zvládli na jedničku (i když i tam by se našly nějaké trojky např. za špatnou komunikaci a nekoordinovanost), ale to bylo zejména proto, že se semkla celá země a VĚŘILA, že za pomoci dodržování odborných rad, se epidemie zvládnout dá. Jenže pak přišla letní střední škola, na kterou jedničkářka, vybavená znalostmi základní školy nastoupila, nepovažovala za nutné se učit nové věci (dodržovat základní opatření, zavádět sofistikovaná opatření), všichni jí vše tolerovali a víceméně střední školu proflákala s vědomím, že tu maturitu stejně udělá, že jí propadnout nikdo nenechá. Tak se také stalo, maturitu s odřenýma ušima složila (vzpomeňme na srpnový boj o zavádění roušek mezi ministrem Vojtěchem a premiérem) a s maturitním vysvědčením v kapse čekala se založenýma rukama jak se o ni bude pracovní trh rvát. Aplikovala do praxe heslo: "Sedávej panenko v koutě, budeš-li hodná, najdou tě.". Nejen, že ji nikdo nenašel, on ji také nikdo nehledal a ona sama se nesnažila, aby o sobě dala vědět. Myslela si, že všechny labutě jsou bílé. Bohužel pro ni i pro nás, nejsou.
Přesto, že se o tom mluvilo, přesto, že na možnost existence černé labutě odborníci upozorňovali a tuto existenci dokládali i fotkami z fotopastí, naše premiantka furiantsky tvrdila, že černé labutě nejsou, že to jsou vrány či havrani. Bohužel, nebyli. Až když se jí nad hlavou černá labuť objevila a následně se zahnízdila na jejím rybníčku (rybníky v okolí nás nezajímají, my jsme premianti!) a snesla značné množství vajec, tak pak začala zmateně pobíhat a hledat viníky. A protože se na střední škole nenaučila jak se chytají labutě (za pomoci záchranářů), tak jí nechala odchovat mláďata a ta postupně začala obsazovat další a další vodní plochy v okolí. A tak se z premiantky, která tak dobře zvládala základní školu, stala utrápená dívka, která se teď jen snaží pochytat co nejvíce černých labutí, přičemž ani neví, kolik jich vlastně je a kolik už snesly dalších vajec. V každém případě, z toho, co víme, jich je tolik, že je nyní premiantkou v počtu černých labutí. I když, to zas není tak špatné, co, být premiantem (mistrem Evropy!!!) alespoň v něčem.
Co z výše uvedeného plyne? Proč jsem to psal? Protože není třeba být premiantem, ale je třeba být otevřený novým myšlenkám, úvahám a zkušenostem ostatních a nemyslet si, že jen my jsme spolkli veškerou moudrost světa.
A že když se někde objeví dobrá myšlenka, která funguje, jako je např. povinná registrace návštěvníků restaurací, tak ji šmahem neodmítnout s tím, že "u nás se to zavádět nebude!".
A že to, že exceluji na základní škole, neznamená, že budu excelovat v běžném životě.