Martin Warhola proměňuje odpad v umění. Máme to v genech, říká synovec slavného Andyho

Jednou z hlavních atrakcí Pittsburghu v americké Pensylvánii je muzeum Andyho Warhola. Nedaleko od něj ale stojí budova, která vám o slavném představiteli pop-artu, ilustrátorovi reklamních předmětů, malíři či režisérovi řekne ještě něco navíc. Lidé tam nosí kovový odpad k recyklaci, ovšem uvnitř si mohou připadat jako v galerii obrazů či užitého umění. Podnik totiž vede Martin Warhola, jeden z Warholových synovců – a ani on v sobě nezapře umělecké nadání.

Při čekání na zákazníky  se Martin Warhola zavírá ve své dílně v rohu haly a tvoří

Martin Warhola tenhle byznys kdysi převzal po svém otci Paulovi, starším bratrovi Andyho Warhola. Že nejde o obyčejnou sběrnu, vidíte na první pohled. Sudy a kontejnery plné mosazných trubek a kusů mědi či hliníku stojí mezi stěnami z vlnitého plechu, které hrají všemi barvami. Mezi malbami a cedulemi tu najdeme třeba i portrét Andyho Warhola v jeho vlastním stylu.

Raději barvy než rez

Když jsem se téhle budovy ujal, byla to stará, rezavá hala – a já jsem si ji vybarvil po svém. Nechal jsem lidi nastříkat na vnitřní stěny graffiti, a jak můžete vidět, sám jsem to tu vyzdobil malbami a jiným uměním. Použil jsem, cokoli se dalo pověsit na stěnu, protože se radši dívám na pěkné barvy než na rezavou.“

Při čekání na zákazníky se Martin Warhola rád zavírá ve své kanceláři či spíš předměty obsypané a plakáty polepené dílně v rohu haly – a tvoří. Proměňovat staré harampádí v uměleckou výzdobu, v tom se jeho pokrevní spojení se strýcem Andym Warholem nezapře.

Čtěte také

Řekl bych, že je to v rodinných genech. Můj táta vozil Andymu věci odsud ze šrotoviště až do New Yorku a on to miloval,“ vypráví Martin.

Napůl vážně, napůl z legrace

Moje oblíbená historka je z jeho večeře v Bílém domě na pozvání od prezidenta Cartera. Andy seděl u stolu s šéfem Amerických oceláren. Bylo to v době, kdy byl tento průmysl na ústupu – a strýc mu řekl, ať udělá z továrny zábavní park. Andy tyhle věci říkal s vážnou tváří a lidi byli konsternovaní, protože nevěděli, jestli si z nich dělá legraci. Ne, smysl pro humor mu nechyběl.“

V tomhle případě to ale od Andyho Warhola nebyl tak úplně vtip. Pittsburghu se ne nadarmo přezdívalo ocelové město. Nebo taky kouřové – ještě v sedmdesátých letech tu kvůli znečištění z továren ani během slunečných dní nebylo pořádně vidět.

Ovšem dnes už je situace jiná, a výtvarník Warhol, který zemřel na srdeční problémy relativně mladý v roce 1987, se co do proměny města ukázal být prorokem.

Warholova vize

S Andym jsem se bavil o svém byznysu a jeho úskalích. Na začátku osmdesátých let začaly zdejší ocelárny zavírat, výroba se stěhovala do Japonska, teď je to Čína. Ale on říkal, že Pittsburgh bude v pohodě, že se zaměří na počítače a robotiku. Nechápal jsem, o čem to mluví, ale měl pravdu, měl na tohle čich.“

Mezi malbami a cedulemi tu najdeme třeba i portrét Andyho Warhola v jeho vlastním stylu

Výkupna kovového šrotu Martina Warholy úpadek ocelářského průmyslu ve zdejším regionu přečkala. Lidé prý chodí jak do zavedeného podniku, tak i za slavným jménem majitele.

Za slavné jméno může šváb

Ovšem – jeho příjmení zní Warhola. Andy Warhol, tedy bez písmene „a“ na konci, tohle umělecké jméno prý vzniklo, když šel Martinův strýc prezentovat své výtvarné dílo jakémusi uměleckému řediteli.

A když otevřel svou brašnu, vyskočil z ní šváb. Strýc ho praštil, z jeho jména na ukázce odpadlo poslední písmeno příjmení – a tak se zrodil Warhol. Tak mi to vyprávěl můj táta,“ odříkává Martin Warhola historku tradovanou v rodině potomků rusínských přistěhovalců, kteří do Ameriky přišli před sto lety z území dnešního Slovenska.

autoři: Jan Kaliba ,
Spustit audio

Související