Dalibor Janda (67) o změně jména i tragické ztrátě syna...
Když přišel na svět, pojmenovali ho rodiče Václav. Do povědomí lidí se ale rodák z Moravy dostal pod jménem Dalibor Janda (67). Zpěvák známý hity Kde jsi, Hurikán nebo Hráli jsme kličkovanou, je už čtyřicet let ženatý. S manželkou Jiřinou (62) mají dceru Jiřinu (31), která se „potatila“ a o hudbu se zajímá. O syna Dalibora tragicky přišli před sedmnácti lety, když ve svých jednadvaceti spáchal sebevraždu. A právě hudba, kromě rodiny, Daliborovi v nejtěžších chvílích života pomáhala…
Když na vás, Dalibore, někdo zavolá „Václave“, otočíte se?
„Neotočím, protože mě nenapadne, že by volal na mě. Ale když jsem na Moravě a sedím třeba se spolužáky, tak s tím trochu počítám, protože ti mi spíš řeknou Vašku nebo Václave a na to reaguji. Většinou jsou to lidé, kteří chtějí trochu i ukázat, že mě znají o něco víc. Takže spíš je to v prostředí, kde jsem vyrůstal, kde jsem mezi svými.“
Pro rodiče jste tedy Václav zůstal?
„Já jsem od maminky nikdy ani nevyžadoval, aby mi říkala Dalibore. Párkrát se stalo, že mi tak mezi lidmi řekla, ale já to nechtěl. Jméno Dalibor jsem začal používat, až když jsem bydlel v Praze. U rodiny jsem byl prostě vždycky Václav.“
Jak vzniklo vaše umělecké jméno?
„To bylo v době, kdy jsem zpíval v Praze po barech a kavárnách a setkával se s různými lidmi. Jedním z nich byl i Vláďa Poštulka, renomovaný textař. Udělali jsme spolu první písničku Dívka z prázdné tramvaje. Říkali jsme, že to dáme do televize k Šípovi a Uhlířovi do tehdejší Hitšarády a on povídá: „Hele, to není dobré. Vašek, Václav Janda…. Je tady Petr Janda, Slávek Janda, Václav byl zase Neckář… Měli bychom vymyslet nějaké umělecké jméno.“ A protože jsem křtěný v kostele, tak mám i několik jmen podle mých kmotrů a jedno z nich je Dalibor. Poštulkovi jsem to pak řekl a on na to: „To je dobrý nápad. Budeš jenom Dalibor. Žádné Dalibor Janda, ale jenom Dalibor.“ Posléze mi ale bylo řečeno, že takové móresy se zavádět nebudou. Jsem tedy Dalibor Janda. Později jsem si změnil jméno i v občance.“
Byl jste jedním z kmotrů knížky Ládi Hrušky, která vypráví o škole, co se vám první vybaví, když se řekne právě škola?
„Vybaví se mi sranda, zábava, protože my jsme ve škole ještě nekoukali do mobilu, notebooků apod. My jsme se opravdu bavili. Byli jsme jako kluci z vesnice spjati s přírodou. Když skončila škola, první, co bylo, že jsme hodili tašky do takové popelnice, kterou nikdo nikdy nevybíral a šli jsme chytat ryby a raky, sbírali jsme motýly a také jsme šmírovali milence.“ (rozesměje se).
Vzpomenete na vaši první školní lásku?
„Když se jednalo o dívky, tak jsem byl docela stydlivý a jako kluci jsme žili Vinnetouem a Old Shatterhandem, měli jsme pušky na zavařovací gumičky a stříleli jsme po sobě. První láska se jmenovala Hanka. Asi jsem byl do ní už zamilovaný, ale byl jsem z toho nervózní, vyděšený, měl jsem trému. Nevím, jestli padla nějaká pusa, ale ona mi ze srandy řekla, jestli ji mám rád a já řekl: „To víš, že jo“, a vytáhl jsem ty pistole a začal po ní střílet gumičkami.“
Jak jste se vůbec seznámil s vaší manželkou?
„Tehdy jsem bydlel na ubytovně, pracoval jsem na letišti, kde byla asi stovka holek a letušek, které létaly hodně do Singapuru, Bombaje a vozily mi elpíčka. Dělali jsme mejdany a na jednom z nich jsem poznal svoji ženu, když jsem ji na Silvestra už poněkolikáté zval. Byla tam taková opuštěná chodba, ona vběhla na záchod, možná se přede mnou schovávala, ale já jsem za ní vyběhl a od té doby jsme spolu.“ (rozesměje se)
Jak mu funguje manželství a mnoho dalšího čtěte v tištěném Aha! pro ženy číslo 41.