Ekzém mě málem připravil o život (Vlaďka, 34 let)

Od dětství jsem trpěla ekzémem

Mám pro vás jeden příběh. Je to můj vlastní pravdivý příběh ze života. Byla jsem hodně malá, když mě začal trápit atopický ekzém. Vlastně trápil celou moji rodinu, protože to bylo náročné pro všechny.  Těžké období naštěstí střídalo období klidu. Tak to šlo celé roky. Střídala jsem různé doktory, léčitele a alternativní přístupy všeho druhu. Nic nepomáhalo. Na vysoké škole jsem byla na brigádě v Irsku – u moře. Tam se to hodně spravilo. Myslela jsem, že navždy, ale to jsem ještě netušila, co mě čeká. S přítelem jsme si naplánovali svatbu, všechno šlo podle představ a vycházelo jako v pohádce. Zatoužili jsme po děťátku a opět nám osud přál. Až na jedno. Ještě jsem ani pořádně nevěděla, že jsem těhotná, ale podle stavu ekzému jsem věděla, že se rozhodně něco děje. Co to bylo? 

Přidala se histaminová intolerance, anémie a alergie

Ekzém se postupně rozšiřoval na další a další místa po těle. Slyšela jsem, že v těhotenství se často ekzém úplně ztratí. Ale co se stalo? Pravý opak. To jsem vážně nečekala. Následovalo čisté peklo na zemi. Celé těhotenství a pár let potom. K ekzému se přidala ještě histaminová intolerance, anémie z nedostatku železa, alergie všeho druhu a náběh na astma. Ale ekzém byl ze všeho nejhorší. Představte si na malou chvíli, že vás bolí, pálí a svědí celé tělo.

Kůže přestala plnit svoji funkci

Jediné místo, kde nebyly puchýře a rozškrabaná kůže do krve, bylo na chodidlech. Byla jsem celá tak oteklá, že jsem nemohla otevřít oči. Bála jsem se jít do nemocnice, protože jsem věděla, co bude následovat. Znala jsem to celý život. Kortikoidy. Nechtěla jsem je brát, aby neublížily mému synovi. Byl tak malý. Toužila jsem ho dále kojit, ale s kortikoidy by to již nešlo. Tak jsem i nadále doma tajně trpěla. Den co den. Noc co noc. Kůže již neplnila svoji funkci, protože místo kůže tam bylo něco tenkého a mokvajícího. Dýcháme kůží. Slyšeli jste o tom? Například, když se člověk hodně popálí, tak umírá, protože nemůže dýchat přes kůži. Ani ve snu by mě nenapadlo, že to můžu zažít taky.

Moc jsem toužila žít

Jednu noc jsem se probudila tím, že nemůžu pořádně dýchat. Srdce mi bušilo jak o závod. Tak jsem se vyděsila, že jsem vyběhla na balkón, abych se prodýchala. Nestačilo to. Musela jsem jít do nemocnice. Navíc jsem musela doma nechat mé milované dítě, které jsem od porodu ani na chviličku neopustila. A taky jsem nevěděla, kdy se k němu vrátím. Ale co bylo ještě horší? Nevěděla jsem, zda se k němu vůbec vrátím. To přece nemůže být konec. Nebo ano? Mé myšlenky mi naháněly strach a vše ještě zhoršovaly.

Manžel byl se mnou, i když jsem vypadala jako příšera

Naštěstí tam byl můj manžel, který mě neopustil ani když jsem vypadala jako příšera, držel mě za ruku a říkal, že všechno bude v pořádku. Vlastně díky němu jsem to celé přežila. Hodně mi pomohl, ale teď byla řada na mně. Uvědomila jsem si, jak moc toužím žít. Věřila jsem, že díky pomoci, které se mi dostalo, to zvládnu.

Kortikoidy jsou jako náplast

V nemocnici vše probíhalo dle očekávání. Dostala jsem kortikoidy v kapačkách i v mastičkách a po pár dnech jsem šla domů. Podle všeho „vyléčená.“ Bohužel jen na chvíli. Ano, jsou chvíle v životě, kdy jsou léky potřebné a dobré, ale není dobré se spoléhat pouze na ně. V tu chvíli mi hodně pomohly, ale já věděla, že to není skutečný lék. Jejich efekt je podobný, jako když si dáte na ránu náplast. Přes náplast ránu nevidíte, ale je tam pořád. Jediný rozdíl mezi náplastí a kortikoidy je ten, že po čase se rána pod náplastí zahojí. Ale pod kortikoidy ne. Ty neléčí, ale jen zakrývají skutečnou příčinu. Časem se můžou projevit vedlejší účinky a často je potřeba dávky zvyšovat. 

Na dovolené jsem prodělala anafylaktický šok

Tak to bylo i u mě. Zvyšovala jsem dávky, jen jsem nevěděla, jak dlouho to tak může jít dál. Pak jsem si vybavila v paměti, že mi moře hodně pomohlo. Tak jsme se vydali na dovolenou k moři na jeden nádherný ostrov. Bylo to báječné do chvíle, než jsem ochutnala místní skvělé ovoce a dostala tak silnou alergickou reakci, jakou jsem v životě neměla. Zůstala jsem ležet jako bez života. Měla jsem pocit, že mi selhává celé tělo. Nemohla jsem dýchat, bušilo mi srdce velice nepravidelně a bylo mi na padnutí. Odborně se tomu říká anafylaktický šok. Nemocnice byla velice daleko a já měla u sebe pouze léky na alergii, které vůbec nefungovaly.

Nechtěla jsem umřít

Nemohla jsem se spolehnout na pomoc doktorů nebo léků. Musela jsem si pomoct sama. Nezůstalo mi nic jiného než dech. Vnímala jsem pouze, že ještě dýchám, ale hýbat jsem se nemohla. Měla jsem strach. Panický strach o život. Již podruhé v životě jsem se pomalu loučila se svými milovanými. Nechtěla jsem odejít. Přímo jsem cítila, jak to strach a stres zhoršuje, jak se celá třesu, ale nemohla jsem se přestat bát. Nevěděla jsem, co dělat. V takovém stavu se věci rychle mění a nezbylo mi nic, než přijmout vše tak, jak to je.

Zachránilo mě přijetí všeho, všech a sebe sama

Uvědomění bylo téměř okamžité. Nádech. Výdech. Nádech. Výdech. Nevím, kolik uplynulo času, ale najednou jsem cítila, jak se mé tělo skrze dech uvolňuje. Zaplavila mě vlna bezpodmínečné lásky a přijetí. Přijetí všeho, všech i sebe sama. Jakoby se najednou mé vědomí rozšířilo na všechny bytosti. Tekly mi slzy dojetím. Je to nepopsatelné. To člověk musí zažít. Pomalu se všechny tělesné funkce začaly vracet do normálu. Bylo to neuvěřitelné. Zázračné! I když to vypadalo děsivě, tento zážitek byl pro mě nejsilnějším a nejkrásnějším v životě. Často se stává, že člověk musí padnout až na samé dno, aby se mohl konečně odrazit směrem vzhůru. V tu chvíli jsem pochopila, že všechno, co se děje, se děje pro naše nejvyšší dobro. Možná tomu zatím nerozumíme, ale dnes věřím, že je to tak. Věřím, že člověk se nejvíc naučí právě v takových chvílích a že tu nejsou náhodou.  

Je potřeba se vědomě rozhodnout

Od té chvíle se můj život od základu změnil. Současně s tím jsem přešla na jinou stravu a cvičení. Prostudovala jsem stránky Jíme Jinak 😊 Přestala jsem se odsuzovat, kritizovat, zlobit a byla jsem schopná si konečně odpustit. Zjistila jsem, že podobných příběhů je spousta, a že mají mnoho společného. Dnes už vím i to, že není potřeba žádný dramatický „bod zlomu“. Může jím být každý moment a každá chvíle, kdy se vědomě rozhodneme pro změnu. A ta chvíle nebude jedna. Je potřeba se rozhodovat v každé chvíli znovu a znovu, až se nám to stane novým zvykem.

Jsem bez léků, bolesti a svědění

Ani já jsem od té chvíle nešla pouze vzhůru a dál. Ještě mnohokrát jsem upadla a ještě mnohokrát upadnu. Ještě mně čeká dlouhá cesta, ale musím uznat, že je nádherná. Stojí to za tu snahu a úsilí. Výsledkem je mé uzdravení. Není zcela dokončené, ale pořád se to zlepšuje. Dnes jsem zcela bez léků, bez kortikoidů, bez bolesti a svědění. Znovu si užívám příjemnou kůži. Jizvičky po ekzému zůstaly jako cenná připomínka. 😊 

Proč vám to povídám? Protože někdy stačí vidět jediného člověka, u kterého to funguje a můžeme uvěřit, že je to možné i u nás. A o to jde. Miluji v pohádkách šťastné konce. Vy také? Dnes můžu říct, že jsem šťastná a zamilovaná do svého života. Dělám práci, po které jsem vždy toužila. Píšu články, které můžou inspirovat ostatní lidi. Ve volném čase ráda zkouším nové recepty, tančím a maluji léčivé obrázky na přání 😊

Vlaďka