Vilu nechal postavit u slavného Adolfa Loose pro svou rodinu právník Josef Winternitz. Nádherného domu si Winternitzovi užívali jen do roku 1941, zpět ho dostali až potomci zchátralý v roce 1997.
Sedíme s mužem nad krabicí s dokumenty a sledujeme výrazy lidí na fotkách z roku 1938. Přemýšlíme, jak žili, co je bavilo, spojovalo, co znepokojovalo. Už pár let pomalu odkrýváme rodinnou historii a jako archeologové skládáme jednotlivé kousky k sobě.
Pradědeček mého muže Josef Winternitz pocházel z chudší židovské rodiny z malé obce Velká Mořina u Hořovic a narodil se jako poslední, osmé dítě. Přesto se dokázal naučit šest jazyků a stát se již ve třiceti letech ceněným advokátem. Jeho silná vůle a odhodlanost je na fotografii patrná.
Kromě nadání měl i dobré kontakty. Josef působil mimo jiné jako právní zástupce firmy Kapsa-Müller. A byl to právě patrně František Müller, kdo mu doporučil Adolfa Loose jako geniálního architekta. Josef Winternitz si pak roku 1932 nechal u Adolfa Loose a Karla Lhoty postavit rodinný dům na pražských Malvazinkách.
Rodina, pro kterou nechal vilu postavit, ho na jedné z mála fotografií obklopuje. Jeho krásná žena Jenny s prvorepublikovou noblesou pocházela z bohaté českolipské židovské rodiny. Byla dcerou Huga Hirsche, ředitele továrny, a když se po svatbě v roce 1925 přestěhovala za manželem do Prahy, mluvila pouze německy. „Bohmisch Leipa“ byla v té době německy mluvícím městem.
Patrně však cítila velkou sounáležitost s československým státem. Naučila se velmi rychle česky a svoje děti dala do českých škol. U její fotky z pozdějších let vždycky myslím na to, jak se vyrovnala se svým rozhodnutím, že rodina zůstane v době perzekuce Židů v Československu, místo aby včas emigrovali.
Manželé bydleli nejprve v bytě na Vinohradech, ale když se rodina rozrostla o dvě děti, našli si pozemek na Malvazinkách. Sem se v roce 1932 nastěhovali do vily s krásným výhledem na Prahu. Bohužel si ho užívali jen pár let.
Roku 1941 byla rodina donucena pod v důsledku protižidovských nařízení převést na Auswanderungsfond für Böhmen und Mähren (Vystěhovalecký fond). Objekt pak koupila obec pražská, která nejprve vilu pronajala sochaři Wilhelmu Srbu Schlossbauerovi a později ve vile zřídila mateřskou školku. Ta zde nepřetržitě sídlila až do roku 1995. Jsme za tu školku nakonec rádi, genius loci první republiky díky ní zůstal zachován.
Válku přežily jen Jenny a Suzana
Na další fotografii se drží za ruce děti Josefa a Jenny, dcera Suzana a syn Petr. Oba mají rozzářené obličeje. Je vidět, jak se měli rádi. Často přemýšlím, jaké to pro ně bylo, když čekali roku 1943 na nádraží Bubny na transport do Terezína. Odtud rodinu deportovali roku 1944 do Osvětimi.
Josefa a jeho syna Petra poslali rovnou do plynových komor. Jenny a Suzanu zachránila život práce v továrně, kde bylo teplo. Po válce se vrátily do Prahy, ale do rodinné vily se kvůli poválečné byrokracii a brzkému nástupu komunistického režimu už nikdy nedostaly. O vile ani židovství se v rodině nemluvilo.
David Cysař, pravnuk Jenny, vzpomíná na první zmínku: „V roce 1991 nás všechna vnoučata babička vzala na procházku po Malvazinkách. Najednou se zastavila u polorozpadlé šedivé krabice a řekla:
„Tak tady jsem se, vnoučátka, narodila“. „No to ti babi moc nezávidíme,“ byla naše okamžitá odpověď a šli jsme dál. Až později jsme si uvědomili, jak osobní a důležité to bylo sdělení. V té větě bylo vlastně obsaženo, že jsme židovského původu, že jsme pocházeli z bohaté rodiny a neseme jejich geny. Zde začala rekonstrukce našich rodových kořenů, která šla symbolicky ruku v ruce s rekonstrukcí vily.“
Jenny ani Suzana se restituce nedočkaly.
Vila se vrátila do rukou potomků původních majitelů až v roce 1997 a rodina ji zrekonstruovala do původní podoby a v roce 2017 otevřela pro veřejnost jako architektonický skvost. Konají se zde salony v duchu 30. let, koncerty, divadelní představení, přednášky a výstavy.
Do 29. listopadu 2020 hostí Winternitzova vila výstavu Paměti národa Není noci tak tmavé, která přibližuje osud rodiny prvorepublikového architekta Rudolfa Welse, jenž spolupracoval s Adolfem Loosem. Rodinu Welsovu a Winternitzovu spojuje také tragédie holocaustu. Více na www.loosovavila.cz.