Jiří Březina starší: Listonoš
V naší malé vsi nikdy nebyl poštovní úřad a listonoš k nám jezdil přes dvě vesnice na kole. Neříkám doručovatel, protože venkovský listonoš toho musel zastat víc. Odnesl na poštu váš dopis nebo malý balíček, přijal telegram a nosil i peníze. Zastával také zpravodajskou funkci. Býval první, kdo nosil ze sousedních vesnic zprávy, kde hořelo, kde se porvali, kdo se oženil a kdo umřel. Dalo se s ním popovídat, ale jen chvilku, protože měl co dělat.
Listonoš chodil vždycky v uniformě a dopisy, noviny, peníze a všechno ostatní nosil v bezedné kožené brašně přes rameno. Byla sice anatomicky prohnutá, ale nosit bych jí nechtěl ani prázdnou. A na větší balíky bylo pošťácké kolo vybavené bytelným nosičem.
Nic jako oznámení o nedoručení jsme neznali. Pokud jsme nebyli doma, když přišlo cokoli, co nepojmula schránka na vratech, bylo to u sousedky. A naopak.
Listonošův pohyb po vsi se dal sledovat podle zuřivého štěkotu psů. Dodnes nevím proč, ale nebyl nikdo, koho by psi nenáviděli víc.
Když roznesl všechny dopisy, důchody a zaručené zprávy, vyprázdnil listonoš do své brašny poštovní schránku na návsi, sedl na kolo a odjel směrem k poště. Stíhal to všechno v létě i v zimě, jen před Vánoci na něj čekal na návsi pruhovaný poštovní pytel, který mu tam v rámci výpomoci popovezl řidič autobusu.
Služba to byla tvrdá a listonoši se v ní střídali dva. Od té doby jsem zapomněl stovky jmen, ale dodnes vím, že naši listonoši se jmenovali Volf a Květ.
Mohl bych navázat srovnáním s vyspělými poštovními službami dneška, ale k čemu by to bylo.
Přeji Vám hezký den.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
