Druhé kolo senátních voleb zrovna nezvyšuje koncentraci adrenalinu v krvi. Stav mysli voličů o tomto víkendu nebude nastaven v módu „boj nebo útěk“, ale nezájem. Tentokrát nejspíš umocněný prohlášením prezidenta republiky, že se druhého kola senátek nezúčastní, protože „nemá koho volit“. Jen pro připomínku, Zeman by měl volit v obvodu Prahy 5, jeho favorit, exministr zdravotnictví a ředitel nemocnice Motol Miloslav Ludvík, společný kandidát ANO a ČSSD, skončil na třetím místě.
Dost lidí, pokud se o politiku zajímají, vidí senátory jako ty, jejichž návrhy téměř vždy přehlasují poslanci. U obyčejných předpisů to tak obvykle je. Existují ale normy, kvůli nimž není ani omylem jedno, v jakém politickém složení horní komora parlamentu pracuje. Vyjmenovány jsou v Ústavě, a musí je schválit jak Poslanecká sněmovna, tak i Senát. Možnost přehlasování u nich neexistuje.
Příklad – třeba o volební zákony. Právě většina, kterou až dosud disponovala opozice, brání premiéru a šéfovi hnutí ANO, aby se byť jen pokusil změnit volební systém v zemi na většinový, který by mu více hrál do karet. Je zkrátka dobře, že složení Senátu se sice obmění, ale opoziční většina – podle výsledků prvního kola, není nijak ohrožena. Z více důvodů.
Bez souhlasu Senátu nelze jakkoliv měnit Ústavu. Což je extra důležité v krizové době, kdy jsou politici, samozřejmě pro dobro občanů, zvlášť náchylní ke změnám, které by posílily jejich pravomoci na úkor práv a svobod lidí. Stačí se podívat do dílny ministerstva vnitra, na novelu ústavního zákona o bezpečnosti včetně krizového zákona. Ta by měla výrazně rozšířit výčet práv, kterými by nejen vláda, ale i hejtmani mohli omezovat normální života běh. Nedozvěděli jsme se proč, a pádné argumenty neobsahuje ani důvodová zpráva k návrhu.
V dolní komoře parlamentu kryje menšinové vládě záda pohodlná většina poslanců ANO, ČSSD a KSČM. Mohla by tedy zákonem posvětit absolutní libovůli kabinetu k umenšování práva na nedotknutelnost obydlí, vlastnického práva, svobody pohybu, shromažďování a podnikání.
V horní komoře dosud má, a jak to tak vypadá i dál bude mít většinu opozice, schopná politický apetit k posílení moci zabrzdit. Senátoři mají ještě jednu velmi důležitou pravomoc: schvalují jmenování nových členů ústavního soudu. Bez jejich souhlasu hlava státu, která je vybírá a jmenuje, prakticky nemá možnost sestavit politicky jednobarevný tým ústavních soudců. Že Senát je pojistkou demokracie, není otřepaná fráze.
Sedmadvacet křesel v horní komoře si v podstatě rozeberou Starostové, občanští demokraté a lidovci. Ať už kandidovali samostatně nebo pod hlavičkou různých uskupení. Nejsilnější vládní strana, hnutí ANO, senátky v podstatě vzdala předem, ve třetině obvodů ani nepostavila vlastního kandidáta. Z těch míst, kde se účastní, postoupilo pět zástupců hnutí, blízko k mandátu mají maximálně dva. Masakr už v prvním kole zažili sociální demokraté. Strana, která ještě v letech 2012 až 2014 měla v Senátu sama o sobě většinu, možná nebude mít ani potřebných pět senátorů, počet potřebný pro ustavení senátního klubu. Bez šance jsou komunisté. Vládní strany jsou zkrátka nahrané, na jakékoliv reformy a la Babiš mohou zapomenout.
