Podle historika doktora Vojtěcha Kyncla dokázala Inka svým tahem na branku vzdorovat nacistické přesile. Možná to bylo i tím, že dětství a dospívání prožila ve Spojených státech a její rodina, v čele s jejím otcem výtvarníkem a grafikem Vojtěchem Preissigem, se zapojila do prvního odboje s T.G. Masarykem. Jeho vilu navštěvovali také Milan Rastislav Štefánik nebo Edvard Beneš. Vlastenecké cítění pro ni tedy bylo samozřejmostí. "Byli si s otcem tolik podobní. Vnímavý pozorovatel si nemohl nevšimnout, že v mnohém je jeho věrnou kopií. Tvrdohlavost, houževnatost a pořádná dávka vzdoru, to všechno v ní bylo namícháno měrou vrchovatou jako v něm. A možná ještě větší," píše autorka knihy Jana Vrzalová. Nebylo tedy překvapením, že po návratu do Československa, kde dostudovala gymnázium, si našla známost. Zamilovala se do svého bratrance Eduarda Bernáška.

Chvíli spolu chodili. Její otec byl ale proti této známosti a dokonce s dcerou nějakou dobu nemluvil. Ince však už bylo jednadvacet let a podle zákona byla plnoletá. Rozhodla se i proti vůli rodičů vdát. Ti s ní po svatbě přerušili na čtyři roky veškerý kontakt. Inka s největší pravděpodobností těsně po svatbě potratila a zjistilo se, že nemůže mít děti. Aby zapomněla na své neštěstí, snažila se najít si práci. S tím však její manžel nesouhlasil. Bezdětné manželství procházelo zkouškou. Inka si přivydělávala alespoň překlady z angličtiny, francouzštiny a němčiny a také docházela do Sokola.

Třicátá léta přinášejí pro demokratický svět obavy. Ideály demokratické Československé republiky se začínaly hroutit a silně vlastenecká rodina procházela těžkou zkouškou. "Preissig napsal do Velké Británie zásadní dopis, který nakonec otiskli v deníku Manchester Guardian. Analyzoval v něm hitlerovskou politiku a s textem mu pomáhala právě Inka," říká historik Vojtěch Kyncl v rozhovoru pro Český rozhlas. Události z podzimu 1938, kdy došlo k Mnichovské dohodě a zhroucení Československé republiky, jimi zatřásla. Lidé z pohraničí utíkali do vitrozemí a právě rodina Inky se uprchlíkům snažila pomoci a zapojila se také do spolupráce s Českým červeným křížem.

Po vzniku Protektorátu Čechy a Morava v roce 1939 se Inka zapojuje do odboje a navazuje na zaniklý časopis V boj. „Byla odpovědným redaktorem, vydavatelem, tiskařem, administrátorem, expeditorem i kolportérem,“ shrnuje ve svých vzpomínkách nepostradatelnost Inčiny práce jeden z jejích spolupracovníků Arnošt Polavský. V listopadu roku 1939 ji však otec varoval, že její kolegy 10. listopadu zatkli. I přesto chtěla pokračovat ve vydávání a časopis vycházel v druhé mutaci. To se ale nelíbilo vojenské části odboje a přímo v něm došlo k neshodám. Časopis V boj však vydávala dál.

Na jaře v roce 1940 ji přišel dopis, že má očekávat prohlídku gestapem. Nechtěla však nechat celou rodinu v Československu a utéct za hranice. Snažila se aspoň po sobě "uklidit" psací stroj a další materiály, které sloužily k vydávání časopisu a zařídila si i nové doklady. Nyní se jmenovala Vlasta Nováková a rozhodla se s Eduardem Bernáškem rozvést. Chtěla ho tak uchránit před gestapem. Nové jméno ji však před zatčením neuchránilo. Gestapo ji totiž už pár dní sledovalo a mělo dokonce i její fotografii. Když si tedy vyžádali její doklady a jméno, akorát z jejího strachu měli legraci. Inka se však nechtěla jen tak dát a s gestapáky se začala prát.

Při výslechu se snažila zatajit, že je se svou rodinou v kontaktu. Bohužel, gestapo všechny předvedlo, a tak se alespoň snažila příbuzné ochránit tím, že vzala veškerou vinu na sebe. Věděla co ji čeká. V září se proto pokusila o sebevraždu. Jed však neúčinkoval. Své mamince v dopise napsala, že první prášek byl velmi nahořklý, druhý neměl skoro žádnou chuť, otekl jí jazyk, měla těžká víčka a nohy, ale pak jazyk splaskl a nic se nestalo.

31. března 1942 zasedá v Berlíně Lidový soud. Ten pro ni navrhuje trest smrti a ostatním 12 let za mřížemi. Byla prý fanatická a chtěla udržet v Československu naději na opětovné dosažení samostatnosti. Jejím cílem prý bylo poštvat český lid proti Říši. I před soudem se Inka chovala neohroženě. Třebaže němčinu ovládala, odmítla mluvit německy a v závěrečné řeči uvedla, že doufá v porážku zla, tedy nacismu, a že věří v obnovu Československé republiky. O den později píše dopis: "Sedíte pevně? Odhodlávám se vám totiž konečně oznámit, co jsem se minule odvážila sotva nadhodit. Jsem zasnoubená od 5.3. se smrtí. Sice nedobrovolně, ale když jsem s ní tolik koketovala při své činnosti venku, není divu, dělá-li si na mne nárok, že? Konečně neshledávám na tom nic strašného očekávat o něco dříve tuto svatbu, která přece žádného nemine. Stejně poraženého, i vítěze. Jak vás mám plně přesvědčit, že opravdu není můj osud tak děsivý nebo k pláči. Tož vidíte, že si člověk zvykne i na šibenici. Tož z vesela, jen z vesela."

Svůj poslední dopis v životě napsala své rodině 26. srpna 1942. To už byl dopis na rozloučenou."Drazí i Edo, tož nadešel můj čas. Nevěřili byste, že jdu klidně. Přála bych si vás hlavně přesvědčit, že mi to není těžké. Všechno moje šatstvo, knihy a věci samo sebou patří vám. Lituji jen, že vám nemohu oplatit dluh, který jste si udělali advokátem. Líbám a objímám vás všechny, každého zvlášť, a přeji mnoho zdraví a štěstí, abyste si v poválečném lepším životě vynahradili všechny strasti, které jste v této válce museli prodělat. Mnoho pus. A jdu ne jako otrok hnán do své kobky, ale jako ten, jenž zahalí se v plášť svůj a uléhá k příjemným snům. Bude pět hodin ráno…Vaše milující Irena."

Inka Bernášková byla popravena gilotinou jako první Češka 26. srpna roku 1942 v Ploetzensee u Berlína. Jejího bývalého manžela a otce po odpykání trestu čekal transport do koncentračního tábora, kde oba zemřeli.