Pařízek do graficky velmi úhledného svazku, jehož podoba může být výkladní skříní studia Carton Clan, jež také graficky zpracovává Full Moon, i fotografky Andrey Petrovičové, vybral a seřadil svoje časopisecké texty všeho druhu, tedy profily, rozhovory, recenze, reportáže, různé glosátorské formáty či takzvané reporty (tedy to, čemu se dříve říkalo koncertní recenze, v této podobě ale tento žánr nese silné reportážní prvky). Dohromady je jich přes šedesát.
Na Pařízkových článcích je zdaleka nejpodstatnější šíře jeho záběru a vzdělanost nejen napříč hudebními žánry a dějinami, ale také v dalších kulturních oborech. Nejde jen o to, že stejně kvalitně a důvěryhodně jako o některé ze svých oblíbených kapel napříše třeba o výtvarníkovi Keithu Haringovi a stejně erudovaně jako s kterýmkoli rockerem vede rozhovor třeba s fotografkou Libuší Jarcovjákovou nebo výtvarníkem Krištofem Kinterou. Zásadní je, že Pařízkův kulturní přehled prosvítá vlastně každým tématem, nejenže dokáže svá hlavní témata zařadit do přímých a logických kontextů, ale najde i souvislosti mnohdy nečekané.
A co tuto jeho práci ještě - skoro by se chtělo použít módního slova exponenciálně - povyšuje? To, že většinové čtenářstvo Full Moonu se věkově pohybuje někde kolem dvaceti let, takže Pařízek velmi nenásilnou cestou ne snad přímo vychovává, ale spíš ukazuje, jakými cestami by se mohlo (nebo mělo?) ubírat přemýšlení o jakémkoli kulturním statku, který za přemýšlení stojí.
V kontextu čtenářské cílové skupiny Full Moonu je skvělé i to, že se Pařízek kromě horkých aktualit na hudební scéně zabývá i pohledy zpět. Samozřejmě, v logice časopisu, každý měsíc reflektujícího primárně současné dění. Mezi jeho texty v knize se tak lze dočíst třeba o Milesi Davisovi, Davidu Bowiem, Joeovi Strummerovi nebo Isaaku Hayesovi, tedy osobnostech, jež svoji tvorbu již „uzavřely“, ale v různých, byť třeba nepřímých ohlasech, jsou na hudební scéně přítomny neustále.
A poslední věc, která je pro psaní Michala Pařízka zásadní, a značně jej odlišuje od většinových „pořádků“ (nejen) v jím vedeném časopise: jeho styl. Zatímco „část hudebních publicistů se zalkne vlastním egem, další vypíše všechna slova, co zná, a jiná poztrácí smysl podobného konání,“ (jak píše v doslovu knihy editor Full Moonu Maxim Horovic), Pařízek píše zásadně k věci. To mu samozřejmě nebrání se občas poeticky rozletět, ale výsledkem přečtení jeho článků není povědomí o osobním životě pisatelově (jak se zvláště mladým autorům stává), nýbrž o podstatě myšlení a tvorby objektu, o kterém píše.
