Zvláštní magie (Jazz Goes to Town)

Přidržíme-li se metafory vetknuté do titulu festivalu Jazz Goets to Town, byla páteční procházka spíše než poklidným touláním se útokem rozzuřené Godzilly. Své napovídaly už sonické vlny z probíhající zvukové zkoušky, jimiž se otřásalo foyer Bia Central.

Trio KIN, tedy Štefan Szabó (kytara), Michaela Turcerová (saxofony) a Jakub Švejnar (bicí) pokračovalo v letošní tradici dlouhých, volně se přelévajících kompozic, jedné předlouhé, a nepletu-li se, dvou kratších. Jejich masivní kus připomínal hudební střepy, spojoval fragmenty melodií i pouhých zvuků. Uklidňoval ambientním cvrlikáním, znervózňoval disonancemi a drtil pasážemi, které se svou intenzitou daly srovnat snad jedině se Swans. Ale ačkoliv to mělo spoustu strhujících momentů, jako by celku trošku scházela schopnost se skutečně rozlétnout, odpoutat. Hlavně onen delší kus působil dojmem budování napjatého očekávání – a vlastně nic.

Chromb! Co jsem to, hergot, viděl? Každopádně největší úlet festivalu, který ale do dramaturgie perfektně zapadal. Pro tuhle francouzskou čtveřici neexistují žádné hranice. Zběsile poletují od zappovské nevyzpytatelnosti k freejazzovému řevu, od taneční elektroniky k psychedelii. Propracované vokální harmonie trhala tepající rytmika, přesněji arytmika, která svými neočekávatelnými záškuby a vybočeními výborně znervózňovala a znejišťovala. Nespolehnout se na nic a nechat se unášet nespoutaným proudem nápadů, energie a radosti z hraní. Po zásluze oceněno potleskem vestoje. Uf!

Závěrečný festivalový večer začal poklidně. Možná až příliš. První formaci, severskému triu We Are nutno vyseknout poklonu za oddanost věci: Do Hradce Králové přijeli i přesto, že je po návratu čeká deset dnů v karanténně. Bohužel, jejich uvolněný jazz plynoucí na nepříliš zvlněných vlnách saxofonu spíše uspával, než nabíjel. Nic nového pod severním sluncem, naopak spíše nepřekvapivý vývar z toho, čím se skandinávský jazz už několik desetiletí prezentuje.

Další česká premiéra, nadžánroví Melez naštěstí mírnou pachuť první poloviny večera rozptýlili. I tady se postupně budoval pečlivě prokomponovaný, rozsáhlý celek, i tady se ve vlnách střídaly momenty zklidnění a vybuzení. Dominantou byl tentokrát hlas Cansu Tanrikulu, zpočátku beze slov, později se slova a verše postupně vynořovaly z matérie zkreslení a omamovaly zvláštní magií. Hlas se vznášel nad hojně elektronickým abstraktním základem (Elias Stemeseder) i jako by roztrhanými, rozbitými bicími živoucí legendy Jima Blacka. Nelehké, složité, magické.

Uspořádat za dnešních podmínek akci s mezinárodním obsazením, to je čin hodný hluboké poklony. Navzdory všem nepřejícím podmínkám se šestadvacátý ročník Jazz Goes to Town vydařil. Dramaturgická ruka Michala Wróblewského přinesla více abstrakce a improvizace, festival nabírá nový pozoruhodný směr.