Everything in its Right Place. Kid A od Radiohead vyšlo před dvaceti lety, předpovědělo soumrak optimismu

„Když ta deska vyšla, měl jsem čtrnáct let,“ vzpomíná hudební publicista Jiří Špičák. „Tenkrát mi to přišlo extrémně futuristické. Radiohead se podařilo vyhnout tomu, co se často stává. Když někdo chce natočit desku s tím, že bude nadčasová, tak většinou zestárne. To se u Radiohead nestalo. Ta deska je opravdu vykloubená z doby.“ Podobně dnes Kid A slyší i publicista Pavel Turek z týdeníku Respekt: „Musím říct, že mi ta deska dnes nepřijde ani stará, ani současná, ale přijde mi aktuální v náladě a v tématech.“

Radiohead|foto:Profimedia

Možná že ve svých vizích přetechnologizovaného, odcizeného světa se Thom Yorke a spol. zásadně neposouvají v tom, co už popsali na OK Computer. Jen na Kid A se tíseň ze světa pevněji zapisuje nikoli do textů, ale do radikálně nového zvuku, který se osvobodil od kytar a rockových postupů.

„Vydání desky provázela spousta docela ostrých výroků. Thom Yorke řekl, že rozpustil kapelu a složil ji znovu ze stejných členů, říkal také, že veškeré melodie mu přijdou úplně směšné, poslouchal kapely z katalogu labelu Warp, Aphexe Twina nebo Autechre,“ připomíná kontext vzniku Kid A Jiří Špičák, který ale při zpětném pohledu vidí mezi oběma zmíněnými alby Radiohead daleko zjevnější spojnice než dřív. 

„Pro mě je asi nejdůležitější ta emocionální hodnota,“ říká o Kid A Pavel Turek. Hlas Thoma Yorkea, který na desce proplouvá všemožnými modulacemi, převrací se pozpátku nebo je rozsekán na titěrné kousky slabik, nepromlouvá k posluchačům, spíš je vržen do chaotické situace a my jsme diváci jeho počínání. „Rok 2000 je soumrak jednoho typu optimismu. Kid A mluví o tíživé dějinné situaci, reaguje na ni kreativním zoufalstvím. Přetavuje se to do nějakého tvůrčího činu a vzedmutí. To já vnímám jako hlavní sdělení a něco, s čím se dokážu identifikovat i dnes, protože člověk stejně cítí nějaké tlaky, ať už jsou dané politickou, nebo environmentální situací.“

„Mě na tom pořád nejvíc přitahuje nekompromisnost. Je to odvážný umělecký čin, který se neohlížel na to, co se děje, nepřemýšlelo se nad tím, jestli se ty songy dostanou tam, kam mají. Je to prostě deska, ze které i dnes slyšíme, že prostě musela vzniknout. Ta emoce je intenzivní, je úplně zjevné, že kdyby ta deska nevznikla, mohlo to s Thomem Yorkem dopadnout opravdu různě.“