Atentát 1918 zorganizovala Čeka, aby se zbavila Lenina, a aby vystupňovala Rudý Teror

z bohaté židovské rodiny, otec ing., matka lékařka, aby zastřelil petrohradského šéfa Čeky Žida Mojse Urického /1873-1918/, druhého nejmocnějšího muže v Petrohradu po Zinověvovi, šéfovi Petrohradského sovětu.

Kannegisser, jenž spolu s kadety v noci z 25/26.10. ( dle juliánského kalendáře ) bránil Prozatímní vládu v Zimním paláci, byl členem Lidových socialistů, umírněné protibolševické strany, a jako homosexuál měl k vraždě Urického osobní důvod – Urický v létě 1918 popravil jeho partnera důstojníka Viktora Pereltsveiga.  Navíc vraždou zločince Urického chtěl Kannegisser očistit jméno ruských Židů.

Urický byl 1897 zatčen pro výrobu a distribuci proticarských tiskovin, a vyloučen z univerzity. 1905 s ukrajinským Židem Alexandrem Parvusem /1867-1920/ organizoval infiltraci agentů revolucionářů do carské Ochranky, a byl zatčen podruhé.  

K bolševikům menševik Urický přešel jen pár měsíců před bolševickým pučem, při kterém sehrál klíčovou úlohu - poté jako šéf petrohradské Čeky vyhlazoval šlechtu, carské důstojníky a věřící.

Po zastřelení Urického ( 30.8.18 ) se Kannegisser snažil ujet na kole, které odhodil, když jej pronásledovalo auto, a vběhl do budovy britského konzulátu, Britové ho však budovu přinutili opustit.

Na ulicích zběsile po svých pronásledovatelích střílel, dokud jej nezatkli. Třebaže byl mučen, tvrdil, že jednal sám, přesto bolševici zatkli jeho rodiče a jeho přátele. Po propuštění z bolševického vězení se jeho rodiče přestěhovali do Varšavy, kde zemřeli.

Vražda Urického byla čekisty naplánovaná, protože bolševici neodpustili nikomu, že byl původně menševik.

Ve stejný den 30.8.1918 ČEKA režírovala i atentát na Lenina, když se Lenin vracel ze svých přednášek z moskevských továren, v nichž řečnil o rozdílech mezi proletářskou a buržoazní diktaturou, a které fanaticky končil výzvou, aby se dělníci chopili zbraní a položili své životy v boji s buržoazií.

Před nasednutím do auta někdo zavolal Leninovo jméno, Lenin se otočil, padly výstřely a Lenin se skácel k zemi. Jedna kulka těsně minula Leninovo srdce a prostřelila mu plíce, druhá uvízla v levém rameni, třetí jej minula, skončila v kabátě. Ze země jej zdvihl řidič Stěpan Gil ( napsal Paměti) a členové továrního sovětu .

Leninův řidič vypověděl, že na smrt bledý a silně krvácející Lenin se dvěma kulkami v těle odmítl jet do nemocnice, bál se dalších možných střelců, chtěl do svého kremelského paláce.

Dle řidiče  ( vypovídal tak, jak si přála ČEKA ) odmítl pomoc při vystupování z auta, a sám vyšel schody nahoru do bytu  -  uložili jej na carovy hedvábné polštáře, ale nikdo nevěděl, jak zastavit krvácení.

Z velké ztráty krve Lenin upadl do bezvědomí, takže vojenský velitel Kremlu Malkov běžel do nedaleké lékárny, kde mu za 80 rublů půjčili kyslíkovou láhev, a v další lékárně mu půjčili druhou za 55 rublů – peníze mu z vlastní kapsy vyplatil šéf kremelské garáže s tím, že je požaduje vrátit  ( viz Stephen Kotkin : Stalin, Paradoxes of Power, 1878-1928 ).

Když se Lenin probral, vyžádal si, aby za ním přišla nikoliv Krupská, ale jeho francouzská milenka Inessa Armandová ( zemřela v 9/1920 na tyfus/choleru, očividně zavražděna), manželka bohatého továrníka, která za ním přišla i s dcerou.

Mezitím co Sverdlov sháněl nějakého známého doktora, manželka Bonč-Brujeviče, lékařka, Leninovi, svíjejícímu se bolestí, píchla morfium.

Protože Lenin odmítl převoz do nemocnice, přivolaný lékař mu nedokázal kulku z hrudi vytáhnout.

Nikdo nečekal, že Lenin tak závažné zranění přežije. Přežil, ale nikdy se řádně nezotavil - lékaři věří, že toto zranění přispělo k Leninovým mozkovým mrtvicím – 26.5.1922 jej postihla první mrtvice, v 3/1923 přišel po dalším záchvatu mrtvice o řeč. Po mrtvici z 21.1.24 dle oficiální verze zemřel .

Protože byl Lenin velmi zaražený, že Kaplanová byla jemu blízkými soudruhy zastřelena pouhé 3 dny po pokusu o jeho vraždu  ( aby s ní přežilý Lenin nemohl mluvit ),  kolovaly zvěsti, že vražda Lenina byla naplánovaná jeho nepřáteli z nejvyšších bolševických kruhů ( mj. Dzeržinský se stejně jako Trocký s Leninem v ničem neshodl, Leninovi neodpustili uzavření brestlitevského míru, a Dzeržinský mu nabídl svoji rezignaci ). Lenin se obával dalších střelců, a Bonč-Brujevič, když Lenina uložili do postele, nařídil Malkovovi posílit obranu paláce.

Hlavní vyšetřovatel, čerstvý vrah carské rodiny ( zavražděna  s nejbližším služebnictvem  17.7.18 ve sklepě kupeckého domu v Jekatěrinburgu ), Jakov Sverdlov, proto rozhlásil, že atentát na Lenina zorganizovali britsko-francouzští imperialisté.

Bonč-Brujevič poslal telegram Trockému, a ten okamžitě za těžce zraněným Leninem z fronty přijel.

2.9.18 Trocký přednesl projev v ÚV o nenahraditelnosti Lenina, a týž den vytvořil Vojenskou revoluční radu v čele s Trockým, a  místo aby lotyšského plukovníka Jukumse Vacietise z 5. lotyšského střeleckého pluku ( jenž bolševikům 2x vojensky zachránil jejich krachující puč ) postavil před popravčí četu, jak to v den atentátu Lenin ve svém dopise Trockému nařizoval, pokud Vacietis nezíská zpět Kazaň, povýšil jej na vrchního velitele bolševických jednotek, třebaže Lenin stále žil.

Pluk. Vacietis /1873-7/1938 popraven / prošel se svým plukem tzv. vánoční bitvou, kdy 5.1.1917 dostal rozkaz probít se se svým plukem německými pozicemi bez podpory dělostřelectva, což se pluku za těžkých ztrát podařilo, ale ruská 12.armáda neměla sílu jeho vítězství využít. Po Únorové revoluci se veřejně vyslovoval pro nezávislost Lotyšska a zakazoval svým mužům bratříčkovat se s Němci, což masově provozovali bolševici  ( Vacietis dvakrát vyjednával s Němci o repatriaci svých jednotek, které se pro diktátorské chování bolševiků bouřily a nechtěly mít s bolševiky nic společného, ale Němci odmítli ).

V 9/1917  5. + 6. lotyšský střelecký pluk za těžkých ztrát zachránil ruskou 12.armádu před obklíčením. Po bolševickém puči se Vacietis přidal k bolševikům, v 1/1918 se stal velitelem Lotyšských střelců s úkolem potlačit povstání 1.Polského sboru v Bělorusku.

6 + 7.6.1918 Vacietis zachránil bolševickou vládu před svržením ze strany levých eserů Marie Spiridonové, kteří při svém protibolševickém povstání téměř Moskvu dobyli, takže Lenin požádal o pomoc Vacietise, jenž k Moskvě přitáhl se svými těžkými děly ( o 2 měsíce později Lenin na Trockém žádal, aby Vacietise nechal zastřelit, protože se svým unaveným vojskem přišel o Kazaň ) .

25.6.19 se zotaveným Leninem Čeka Vacietise zatkla pro jeho „ kontrarevoluční nacionalistické postoje a styky s bělogvardějci „ …  Trocký opět Vacietise, svého jediného schopného velitele, zachránil – v 10/1918 byl Vacietis propuštěn z vězení a jmenován členem Revoluční vojenské rady bez jakýchkoliv funkcí, v letech 1920-1937 učil na vojenské akademii bolševického genštábu až do svého zatčení 29.11.37, kdy byl obžalován z členství v „ lotyšské fašistické skupině Rudé armády „ . 28.7.38 byl odsouzen k trestu smrti a okamžitě po vyhlášení rozsudku zastřelen.

3.9.18 Lenin stále žil,  proto Sverdlov nařídil kremelskému vojenskému veliteli, aby okamžitě zastřelil Kaplanovou. Ten rozkaz splnil, a její tělo spálil v sudu v kremelské zahradě.

Podle oficiální čekistické verze atentát na Lenina spáchala bývalá židovská anarchistka, dle tvrzení Čeky v té době členka Strany socialistů revolucionářů/SR – eser ( někteří historici nevěří, že byla eserkou, Čeka z ní udělala eserku, aby mohla vyhladit esery ), Feiga Roidman/ „Fanny Kaplan“.

Dle čekistické verze Kaplanová Lenina třemi ranami z pistole Browning postřelila ( poloslepá Kaplanová by se sotva zmohla na jeden výstřel, rozhodně ne na tři rány ), když vycházel z moskevské zbrojovky Michelson/ „Srp a Kladivo“, třebaže byla poloslepá, a na zasáhnutí cíle by potřebovala silné dioptrické brýle, zejména když střílela ve 22.00 večer za tmy, a brýle dle svědků neměla, zato nesla deštník a kufřík, aby ji každý již z dálky poznal.

Kdo jí tímto úkolem pověřil, čekisté nesdělili, protože dotyčný příkazce by musel být recesista – Kaplanová  po 10 letech žaláře na Sibiři ( za pokus zabít bombou guvernéra Kyjeva, bomba málem zabila ji, když vybuchla v jejím pokoji ) přišla o zrak, byla téměř slepá, a zkušenosti s tak prominentním cílem ani se střelbou neměla žádné, měla za úkol Lenina jen sledovat.

Předtím se nepodařily dva pokusy o zavraždění Lenina ze strany Usova a Kozlova, mnozí historici, mj. ruský historik Arkadij Vaksberg, vylučují, že střílela poloslepá Fanny,  ale dle očitých svědků nějaká žena střílela, nikdo ze svědků však neviděl střílet Kaplanovou.  Dle Vaksberga a britského profesora Donalda Rayfielda střílela eserka Lidia Konopleva, bývalá učitelka, skvělá střelkyně, jež se podílela na vraždě Urického.

Terorista Semenov, do jehož vojenské skupiny obě ženy, dle Čeky, patřily, však ve svých Pamětech tvrdí, že to byla slepá Kaplanová, která byla tou nejlepší volbou  ( věděli, že nikoho neprozradí a veškerou vinu vezme na sebe, tak jako předtím, a skutečně tak učinila již při prvním výslechu ) a která střílela -  již 1920 se z antibolševika a teroristy Semenova stal vzorný člen Bolševické strany, jenž ochotně vypovídal proti všem svým bývalým přátelům  ...

Leninův řidič 30.8.18 při výpovědi ženu, která střílela, vůbec nepopsal, řekl , že ji neviděl, později však na příkaz Čeky tvrdil, že vypadala jako Kaplanová.

Také ruské ministerstvo vnitra 1993 zpochybnilo verzi, že na Lenina střílela Kaplanová, kulky, vytažené z Leninova těla po jeho smrti, neodpovídaly zbrani, kterou měla, dle tvrzení Čeky, Kaplanová,  a oficiální kremelská verze si protiřečí s oficiálními dokumenty, zejm. s radiogramem lotyšského komunisty Jakova Peterse, jenž s Polákem Dzeržinským spoluzakládal Čeku, který informuje o několika zatčených.

Peters, Stalinem popravený v 4/1938, byl bratrancem vraždícího anarchisty, za svého pobytu v Londýně se Jakov Peters 1916 oženil s dcerou britského bankéře, se kterou měl dceru. V 5/1917 se vrátil do Ruska, kam po bolševickém puči nalákal i manželku s dcerou, kde manželka zjistila, že má novou rodinu, a nemohla již vycestovat zpět.

Okamžitě po atentátu na Lenina byli, dle tvrzení oficiální kremelské verze, „zatčeni“ dva lidé, Alexandr Prototipov, jenž byl zastřelen na místě, a Fanny Kaplanová, ale čekista, jenž jí údajně zatýkal, nevěděl, kde ji zatkl, 30.8. tvrdil, že u továrny na zastávce tramvaje , později uvedl jiné místo ( Mystery of Fanny Kaplan :: In Depth :: People :: Russia-InfoCentre ).

Podivný atentát na Lenina vyšetřoval Jakov Sverdlov, jeden z vrahů carské rodiny, nepohodlný svědek, a nejen to - pracovala pro něj rozsáhlá sítˇ informátorů, nasazených na členy ÚV .

Sverdlov byl zavražděn již v 3/1919, oficiálně zemřel na španělskou chřipku či TBC – hned jak 8.3.1919 dorazil z Charkova do Moskvy, byl prohlášen za nemocného, zemřel 16.3., 2 dny před sjezdem Strany. 

Očividně byl otráven, necítil se dobře již před cestou do Charkova  ( viz, jak tráví Putin :  v 9/2018 byl otráven člen Pussy Riot Pjotr Verzilov, druh Anny Politkovské Jurij Ščekočičin byl Putinem otráven v 7/2003, z bezvědomí se po otravě již neprobral, viz mj. můj článek Politkovská a útoky proti panelákům - Blog iDNES.cz,  dále mj. Dmitrij Bykov v 4/2019, přítel šéfredaktora Echo Venediktova,  Kara-Murza, přítel Borise Němcova, byl otráven 2x,  aj.).

Oba tyto atentáty,čekisty zorganizované, poskytly bolševikům záminku k rozpoutání ještě rozsáhlejšího Rudého teroru, než jaký vyhlásil Lenin hned po bolševickém puči ( zatýkání a popravy především sociálních demokratů, eserů a anarchistů ), oficiálně vyhlášeném Jakovem Sverdlovem a Felixem Dzeržinským, ve kterém bolševici povraždili své odpůrce.

Předem připravený dekret o Rudém teroru byl vyhlášen jen pár hodin po zastřelení Kaplanové, vyzýval k plošné a nemilosrdné likvidaci všech nepřátel bolševického puče.

Dzeržinský vyhlásil masové veřejné popravy v bolševických městech, na náměstích, v parcích, ve vězení Butyrka, i v podzemních čekistických kobkách Ljubljanky. Dzeržinský vraždil dle seznamů pečlivě připravených jeho agenty, kteří infiltrovali protibolševické skupiny.

Zavraždění Urického a pokus o atentát na Lenina překazil spojencům spiknutí, při kterém měla podplacená ochranka Lenina s Trockým zajmout – „ Šílenci ze Socialistické revoluční strany udeřili moc brzy „, sdělil Reillymu jeho kolega a Leninův spolupracovník Alexander Grammatikov.

31.8.18 čekisté vpadli do budovy britského konzulátu v Petrohradu, v němž hledali Savinkova a Filoněnka.

Námořní zpravodajský důstojník Cromie budovu konzulátu bránil s revolverem v ruce, zastřelil tři čekisty, a byl rovněž zastřelen, jeho tělo bylo poté čekisty zohaveno ( metody Ramzana Kadyrova, Putinova muže v Čečensku ), diplomatickému personálu nebylo dovoleno se k jeho tělu, po kterém čekisté šlapali,  přiblížit. Cromie však stačil spálit veškerou klíčovou dokumentaci, spojenou s plánovaným pučem.

Svědkem jeho vraždy byla švagrová zdravotní sestry Červeného kříže Marie Britnijevové, viz její kniha One Woman´s Story o životě za bolševiků  a o zatčení a popravě jejího ruského manžela, a také kniha Tatjány Černovinové  Útěk od bolševiků /Escape from the Soviets.

Čekisté budovu konzulátu vyplenili, a zatkli přes 40 lidí, kteří se zde před jejich řáděním ukrývali.

Čekisté v budově konzulátu zadrželi i Lockharta, převezli jej do Ljubljanky, kde jej vyslýchali s revolverem u spánku, a ptali se jej zejména na to, zda zná Fanny/Doru Kaplanovou, a kde je Reilly  ( dostal se přes kontrolní stanoviště čekistů se svým čekistickým průkazem na jméno Relinský ).

Lockhart popřel přípravu puče, načež byl umístěn do cely s Fanny Kaplanovou, kdy čekisté sledovali každé jejich hnutí, zda neprozradí, že se znají, aby mohli podpořit lež hlavního vyšetřovatele atentátu na Lenina Sverdlova, že je Kaplanová britským agentem.

Moskva se po příchodu bolševiků k moci stala apokalyptickým městem –  město bylo vítězným proletariátem zcela zpustošeno a vyrabováno,  za cara čisté ulice se změnily v ulice plné špíny, odpadků, zdechlin koní, ve kterých řádili čekisté terorem a krutostí. Lidé neměli jen strach z bolševiků, ale i hlad, zásobování města s příchodem bolševiků přestalo existovat.

Bolševici do ulic nahnali trestní prapory „ buržoazie „ – právníky, ředitele továren, učitele ( jako nacisté Židy, kteří za kopanců od nacistů kartáčky na zuby čistili dlažbu ulice ) , aby zaneřáděné ulice vyklidili alespoň od mršin koní, zatímco jejich bývalé služebnictvo, a bývalí pouliční metaři, kteří se nastěhovali do domů svých bývalých zaměstnavatelů, pracovat již odmítali.

Bolševici rozpoutali občanskou válku, kterou vyhráli za cenu 5 miliónů mrtvých ruských občanů.

Proti bolševikům, které podporovalo Rakousko-Uhersko a Německo, povstali odpůrci z řad Bílé armády (bělogvardějci)  a  Černé gardy anarchokomunistů teroristky Marie Nikoforové „Marusji“ /1885- 1919 oběšena bělogvardějci / kterou založila krátce po bolševickém puči s cílem zničit všechny státní instituce.

Jednotka Nikoforové, kterou osobně vedla, přepadávala vojenská skladiště, zbraně předávala Černé armádě Nestora Machna na podporu ukrajinské revoluce.

Nikoforová byla za své teroristické činy v letech 1905-6 odsouzena k trestu smrti, rozsudek byl změněn na doživotí, ze Sibiře 1910 přes Japonsko a US uprchla do Paříže, a po Únorové revoluci 1917 se vrátila, aby terorizovala Prozatímní vládu  - v létě 1918 její teror ocenil bolševik Antonov-Ovsejenko/1883-1938 popraven/.

V Moskvě Černé gardě odpovídala Černá armáda, kterou vedl básník a spisovatel Lev Černyj /1878 - 1921 umučen čekisty/. Po svém návratu ze Sibiře po Únorové revoluci 1917 působil jako sekretář Moskevské federace anarchistických skupin, která byla založena v 3/1917, a byl jako učitel oblíbený mezi moskevskými dělníky.

Moskevská Černá armáda byla založena na jaře 1918 v reakci na vraždění opozice a potlačování svobodného projevu bolševiky, v 8/1918 ČEKA zaútočila na anarchistická centra v Moskvě, která jim kladla ozbrojený odpor  –  40 anarchistů padlo, 500 jich čekisté zajali.

1919 Lev Černyj vstoupil do skupiny Podzemní anarchisté, ve které vydával noviny, které odsuzovaly komunistickou diktaturu jako nejkrutější tyranii v dějinách lidstva.

25.9.1919 několik eserů a anarchistů provedlo bombový útok na hlavní budovu moskevského výboru Komunistické bolševické strany na protest proti rostoucí represi. 12 komunistů bylo zabito a 45 zraněno, mezi nimi i redaktor deníku Pravda Nikolaj Bucharin.

V 8/1921 moskevský list Izvestija zveřejnil oficiální zprávu, že 10 prominentních anarchistů bylo zastřeleno „ bez výslechu a soudu „, jeden z nich byl dle této zprávy Lev Černyj – bolševici poté odmítli dát jeho mučením znetvořené tělo rodině k pohřbu.

Proti bolševikům vystoupila i Zelená armáda, prosazující ukrajinskou národní republiku, její největší součástí byli ozbrojenci antisemitského atamana pluk. Grigorjeva /1885-1919/, nechvalně proslulého pogromy na Židy.  Účastnil se státního převratu vedeného hejtmanem Pavlem Skoropadským, poté podporoval Simona Petljuru ( viz můj článek Otazníky kolem ukrajinských nacionalistů - Blog iDNES.cz kostlanova.blog.idnes.cz › blog

). Počátkem roku 1919 opět změnil stranu a přidal se k Rudé armádě, v polovině roku 1919 začal proti bolševikům spolupracovat s Nestorem Machno, jehož vojáci byli v drtivé většině Židé - Machno však Grigorjeva podezíral nejen ze spolupráce s bolševiky, ale i s bělogvardějci gen. Děnikina , proto jej nechal v 7/1919 zastřelit.

Proti bolševikům bojovali i donští kozáci a rolníci během Tambovského povstání, protibolševické skupiny však byly nejednotné, bojovaly proti sobě navzájem.

Ve stejnou dobu s Rudým terorem vystupňovaly teror v dobytých městech bělogvardějské jednotky, a protože rušily dekrety o půdě na vesnicích,  znepřátelily si rolníky.

Bolševici si znepřátelili nejen rolníky, ale i střední vrstvy, protože jim sebrali veškerý majetek, např.  k podzimu 1918 byly všechny obchody ve městech již zestátněné, což znamenalo, že nefungovaly a nebylo možno si nic koupit ... Lidé kvůli bolševikům hladověli, přičemž občanská válka teprve začínala.

Lockhart byl později vyměněn za Maxima Litvinova /1876-1951/, neoficiálního představitele bolševiků v Londýně ( za manželku měl Angličanku ), kterého zadrželi Britové v odvetu za napadení svého konzulátu ze dne 31.8.1918.

Reillymu dělaly kurýry jeho milenky, v Moskvě jeho kurýrkami byly 20letá Jelizaveta Otten, Olga Starževskaja a tanečnice Maria Fride. Všechny byly zatčeny, mučením přinuceny k doznání a odsouzeny k dlouholetým nuceným pracím v gulagu. Z neznámých důvodů byla ušetřena jen Dagmara K., která se údajně u čekistů vykoupila penězi, viz Rachel Polonsky  „Molotov´s Magic Lantern, A Journey In Russian History „.

Moskevský luxusní byt s Ottenovou, dcerou ředitele továrny na čaj, která byla jako jedna z mála v telefonním seznamu z roku 1917, sdílela další účastnice protibolševického spiknutí, tanečnice Dagmara K., milenka hraběte Alexandra Šeremetěva, skladatele a dirigenta, přítele Reillyho, jenž Reillyho s Ottenovou seznámil ( milenky Reillyho znaly jen pod jménem Pan Konstantin, řecký obchodník ). Dagmara K. jej dále seznámila s kolegyní Marií Fride,  jejíž bratr v Kremlu sloužil jako pluk. Lotyšských střeĺců / ochranky Kremlu, a veškeré dokumenty, které mu během dne prošly pod rukama, předával sestře, která je v noci opsala, a donesla do bytu Ottenové.

Reilly si náhodně v Petrohradě koupil noviny, a se zděšením zjistil, že je v nich jeho celostránková fotografie s tím, že je v protistátním spiknutí hledaný jako hlavní obviněný.

Plakáty s jeho fotografií visely na každém rohu. Všechny jeho úkryty čekisté obsadili - přesto se Reillymu podařilo dostat se z Petrohradu do Moskvy, a setkat se s kpt. Hillem, jenž později napsal, že Reilly v Moskvě unikal před čekisty z jednoho bytu do druhého, a že jej nedopadli jen proto, že nepropadl panice.

Kpt. Hill mu navrhl, že jej z Ruska exfiltruje přes Ukrajinu do Baku přes sítˇ britských agentů, ale Reilly si vybral kratší, bytˇ nebezpečnější cestu přes Petrohrad do Finska.

Reilly, vybaven pasem Pobaltského Němce, který mu opatřil kpt. Hill, v němž byl označen za tajemníka německého konzulátu, odjel z Petrohradu v železničním vagónu rezervovaném pro německou ambasádu. V Kronstadtu přesedl na lodˇ a za pomoci místních pašeráků dorazil do Stockholmu. Do Londýna přijel 8.11.18.

Před bolševickým soudem byl v nepřítomnosti souzen spolu s 20 dalšími, kteří pracovali pro britskou či US ambasádu -  soudce Nikolaj Krylenko, „ starý bolševik“  /1885-1938 popraven/  Lockharta a Reillyho 3.12.18 odsoudil k trestu smrti, ostatní k 5letému trestu nucených prací v gulagu.

Navzdory trestu smrti od Krylenka britská tajná služba poslala Reillyho s kpt. Hillem pod zástěrkou obchodních delegátů s referencemi od britského ministerstva obchodu opět do Ruska, tentokrát jižního, které se hemžilo protibolševickými skupinami, s úkolem sesbírat před mírovou konferencí v Paříži (1919) zpravodajské informace o černomořském pobřeží .

Reilly sepsal zprávy o zdejší protibolševické armádě dobrovolníků, o samostatných provinčních vládách v Kubáni, na Donu a na Krymu, o Petljurově nacionalistické armádě na Ukrajině, a o totálním ekonomickém kolapsu s hladomorem, a důrazně spojencům doporučil intervenci proti bolševikům a Petljurovi s tím, že by stačily výsadky v přístavech podobné francouzskému z 18.12.18 v Oděse, kdy jednotky 156. divize pod vedením gen. Alberta Boriuse  dokázaly s hrstkou zdejších dobrovolníků dobýt město na jednotkách Petljury.

Francouzské jednotky zasáhly v letech 1918-20, Clemenceau  dle britsko-francouzské dohody z 23.12.17 o rozdělení odpovědností v jižním Rusku ( Paříž odpovídala za Ukrajinu, Donbas a Krym ) pověřil 7.10.18  velením intervenční mise gen. Henri Berthelot s cílem vyhnat německé a rakousko-uherské jednotky z Ukrajiny a z Rumunska, a současně blokádou jižních přístavů přivodit ekonomické zhroucení bolševické moci.

Francouzští generálové však usoudili, že intervence proti dobře organizovaným bolševikům, kteří kolaborovali s německými a rakousko-uherskými jednotkami, bez sjednocené protibolševické opozice, která s německými jednotkami rovněž kolaborovala  ( Paříž protibolševické opozici poskytla jen omezenou finanční pomoc a pár vojenských poradců, Děnikinovým emisarem u spojenců v Paříži byl gen. Dmitri Ščerbačev /1857-1932 Nice/, šlechtic a monarchista ), a za vzpour vlastních hladových vojáků, nemá smysl.

Bělogvardějce nezachránilo ani 10 expedičních sborů vyslaných k jejich pomoci ze strany US,CAN, Británií, Francií, Rumunskem, Řeckem, Srbskem, Finskem, Tureckem a Japonskem  ( Reilly kritizoval i absolutní neexistenci bělogvardějské propagandy - neměli ani peníze ani papír ani tiskárny ).  

Gen. Berthelot uvedl, že gen. Děnikin vypracoval geniální plán, jak dobýt Rusko zpět od bolševiků  – ale požadoval k tomu 18 spojeneckých divizí a hory munice.

Až 3.9.19 listy Pravda a Izvěstija informovaly o protistátním puči, zosnovaném „ anglo-francouzskými bandity „.

V 5/1923 se vdova po dramatikovi Haddon Chambers  Nelly„ Pepita“ Burton provdala v civilním sňatku za Reillyho, za svědka byl kpt. Hill, třebaže šlo o bigamii, protože Reilly byl stále ženatý.

O rok později byl Reilly zapleten do mezinárodního skandálu, tzv. Zinověvova dopisu ( list The NYC Times, Reilly dopis přivezl do Londýna ), kdy 4 dny před britskými parlamentními volbami, list konzervativců zveřejnil údajný Zinověvův dopis ( Zinověv byl šéfem Třetí komunistické internacionály/Kominterny /1919-1943, rozpuštěna, když Stalin většinu jejích předáků popravil /, přes kterou se Kreml vměšoval do záležitostí jiných zemí a bolševizoval je ).

V dopise Zinověv tvrdil, že obnovení diplomatických a obchodních styků s Londýnem, plánovaného labouristy, usnadní svržení vlády, a vyzývá britské komunisty, aby vytvářeli ozbrojené revoluční buňky – pár hodin po zveřejnění dopisu, britská vláda poslala Kremlu protestní nótu. Kreml dopis označil za zfalšovaný, ale labouristé volby prohráli.

V 9/1925 se Reilly v Paříži setkal s Alexandrem Grammatikovem, s významným právníkem a ex agentem carské Ochranky, která jej infiltrovala do Leninovy skupiny jako Leninova společníka ( mnoho Leninových nezveřejněných dopisů je stále v kremelských sejfech ), s bělogvardějským generálem Alexandrem Kutepovem, expertem kontrarozvědky Vladimirem Burcevem, a s laxním velitelem Ernestem Boyce ze SIS.  Projednávali, jak by mohli navázat spojení s údajně promonarchistickou  moskevskou skupinou „Víra „ , a shodli se na tom, že by měl Reilly znovu  přes Finsko vyrazit do Ruska.

Na finsko - ruských hranicích byl Reilly svým finským průvodcem ( ve skutečnosti bolševikem , sloužícím OGPU/ex ČEKA )  představen OGPU agentům, kteří si hráli na představitele Víry.  Reilly byl okamžitě odvezen do vězení v Ljubljance, kde jej „ přivítal“ čekista Roman Pilar, jenž 1924 zatkl Savinkova ( vyhozen z okna Ljubljanky čekisty v 5/1925), jenž Reillymu oznámil, že byl v roce 1918 odsouzen k trestu smrti.

Bolševici ještě v době, kdy jej vyslýchali, již zveřejnili informaci, že „ byl zastřelen při překročení hranice „ .

Reilly nic nevyzradil, naopak, dělal si v cele na cigaretový papír poznámky o metodách výslechů čekistů, které po jeho smrti nalezli strážní.

Byl popraven v lese u Moskvy  5.11.1925, příkaz k popravě vydal samotný Stalin, na popravu dohlížel OGPU důstojník Grigorij Fedulejev, zatímco další OGPU důstojník George Syroježkin mu do srdce střelil poslední ránu.

Po Reillyho smrti dlouho kolovaly fámy, že jeho poprava byla fingovaná, a že začal pracovat pro OGPU, tyto dezinformace vypouštěla i manželka Reillyho Pepita.

Britský diplomat a SOE agent Robert Bruce Lockhart/1887 – 1970/ prohlásil, že „ si není jist, v jakém rozsahu se Reilly na tragickém sledu událostí podílel.“  Lockhart  se obával, aby se Reilly tajně nedohodl s pluk. Berzinem, že po zadržení Lenina a Trockého se sami zmocní moci.

Mýtus, že byl Reilly bolševickým agentem vznikl z poznámky bývalého US gen. konzula v Rusku Dewitta Clinton Poole, kterou učinil 30.9.18 v Oslo, kdy uvedl, že celé spiknutí s Reillym naaranžovala Čeka, a Reilly byl jejím agentem provokatérem ( Reilly měl četné kontakty mezi čekisty, bez problémů s průkazkou čekisty pendloval mezi Petrohradem a Moskvou, mezi britským konzulátem v Petrohradu Francise Cromie a US konzulátem v  Moskvě ).

Jak Lockhart tak Hill tuto poznámku odmítli jako směšnou – jejich víra v Reillyho byla potvrzena v roce 1992, když si historici mohli přečíst OGPU protokoly o výsleších Reillyho.

1938 skončil na popravišti i Reillyho vyšetřovatel Nikolaj Krylenko, jenž se po mučení přiznal k protistátní činnosti, a po vojenském soudu trvajícím 25 minut, který jej odsoudil k trestu smrti, byl okamžitě popraven. Lockhart  Krylenka popsal jako „ nejodpornějšího bolševika, se kterým se setkal, duševního mrzáka“.

Reillyho přítel Sir Robert Bruce Lockhart byl přítelem nejen Jana Masaryka , ale i Iana Fleminga, autora Jamese Bonda, jemuž Reilly částečně posloužil k Bondově předloze ( polyglot, fascinován Dálným východem, hazardní hráč, obklopen ženami ). Ian Fleming, pracující pro britskou námořní tajnou službu, na otázku novinářů prohlásil :“ James Bond neexistoval, je výplodem mé fantazie „ .