Proč tak často nedopisujeme diplomky? Psaní je bolestivý proces nejen za časů korony

13. říjen 2020

„Dalo by se hledat spousta zástupných bodů, ale ten hlavní problém jsem já a moje neschopnost organizace času,“ říká Tadeáš, kterému se už nějakou dobu nedaří dopsat závěrečnou práci. Tuhle situaci zažila asi celá řada studentů: čas ubíhá, ale vám se do psaní diplomky nedaří pustit. Máte přerušeno, prodlužujete a třeba ještě platíte školné. Rodiče i známí se vás neustále ptají, kdy už práci dopíšete. Něco podobného jsem zažila i já, a tak jsem se o tom rozhodla natočit.

Tadeáš studuje antropologii. S tématem přišel už kolem roku 2017. Má shromážděný materiál, a jak říká, nic už mu nebrání začít psát. Jak ale reflektuje, něco mu přeci jen překáží. „Ten hlavní problém jsem já a moje neschopnost strukturace a organizace času. Mohl bych se vymluvit na řadu věcí, ale je to o mé neschopnosti si to naplánovat,“ říká Tadeáš.

student - studenti - studium - na univerzitě

„Téma mojí diplomky je identitní. Jmenuje se Všechna moje začínající já a má mapovat moji roli začínajícího učitele.“ Bára už začala učit na prvním stupni, stále se jí ale nedaří diplomovou práci dopsat. V čem je problém?

Důvodů, proč obecně studenti nemohou dopsat své bakalářské, diplomové a často disertační práce, může být celá řada. Podle Arnošta Veselého z Fakulty sociálních studií to může být špatný výběr vedoucího práce, s nímž si student nesedne. Velmi často si ale studenti vyberou příliš rozsáhlé téma, nebo v něm po čase přestanou vidět smysl. Bára se v tématu trochu ztrácí a často si přesně neporozumí s vedoucí práce.

Netýká se to zdaleka všech škol, ale řada z nich má nejrůznější semináře či laboratoře, kde se mohou studenti pravidelně setkávat i spolu s vyučujícími. To ale podle Tadeáše často neřeší problém, pokud se člověku nedaří začít psát: „Jsou různé semináře a inkubátory, kde mohou lidé prezentovat to, co udělali, a sdílet to s ostatními. To funguje, pokud má člověk co prezentovat.“

studenti - na univerzitě

Tadeáš v průběhu rozhovoru stále zdůrazňoval, že si je vědom odpovědnosti, která je na jeho straně, a nechce házet vinu na druhé, přesto jsem se ho ale zeptala na to, co by mu třeba ze strany fakulty pomohlo. „Měl jsem myšlenku, že bych založil svépomocnou studijní skupinu, ale nikdy jsme se nesešli, i když spoustě lidí se ta myšlenka líbila. Myslím, že každý člověk má svůj osobní důvod, ale obecně mi chybí prostor, kde se o práci mluví. Základ je přiznat si, že člověk má problém – až pak se s ním dá pracovat,“ říká Tadeáš.

Na druhou stranu je podle politologa Ondřeje Slačálka z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy psaní bolestivý proces, který vyžaduje samotu, koncentraci a disciplínu, a není možné to z procesu psaní vyškrtnout. „Hledání koncentrace, tvůrčí samota a překonávání bolesti, která může nakonec skýtat i radost, je strašně důležitá složka psaní. Nejde ji z toho škrtnout a neměli bychom se o to ani pokoušet.“ Závěrečná práce je podle Slačálka koruna vysokoškolského studia. Jak se ale nezaseknout a práci dopsat?

Pusťte si reportáž a zjistíte, na jaké problémy mohou studenti během psaní závěrečných prací narazit, co by studentům pomohlo nebo proč je podstatné sdílet svou práci s ostatními lidmi.

Spustit audio

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.