Očekávané střídání stráží ve vedení KSČM může zahýbat stabilitou vlády

Před patnácti lety, prvního října 2005, se Vojtěch Filip stal předsedou KSČM. Nyní, po výprasku v krajských a senátních volbách, oznámil, že se na stranickém sjezdu o post předsedy již ucházet nebude, a jeho éra tedy končí. Od počátku si vytkl za cíl dostat KSČM do vlády, když ne přímo, tak alespoň nepřímo coby podpůrný element.

Vhodného partnera nejprve spatřoval v Jiřím Paroubkovi, jenž neváhal použít komunisty jako součást hlasovací mašinerie v Poslanecké sněmovně s odůvodněním, že zákony ve prospěch lidu této země „budeme schvalovat i třeba s komunisty, a kdyby tady spadli Marťani, tak je budu schvalovat třeba s Marťany“.

Zdejší Marťané s třešničkami na tričku nedlouho poté, v červnu 2006, skončili ve volbách na pěkném třetím místě s 12,81 %. Součet křesel s druhou ČSSD (32,32 %) činil rovnou stovku – k levicové vládě tedy chyběl jeden jediný mandát. V létě se pak rýsovala varianta menšinové vlády sociálních demokratů a lidovců s podporou komunistů, tu však zavrhla nespokojená členská základna KDU-ČSL, čímž mimochodem nasměrovala Miroslava Kalouska ke vzniku TOP 09. Nakonec se, i díky přeběhlíkům ze sociální demokracie, smál vítěz voleb Mirek Topolánek (ODS tehdy získala skoro 36 %). Sportovní terminologií vyjádřeno, Paroubek s Filipem prohráli, ale opravdu o fous – v nastavení vypálili jedovatě na bránu a trefili tyčku.

Filipův normalizační skanzen

Pragmatik Filip stranu na vládní angažmá dlouhodobě připravoval i jistým umírněním. Marta Semelová sice dokázala dráždit výroky o vině Milady Horákové nebo kladením věnců na hrob Klementa Gottwalda, leč strana její aktivity zpravidla oficiálně komentovala jako osobní záležitost soudružky Semelové. Byť zároveň věděla, že její úlety jsou nezbytné pro udržení pevného voličského jádra. Předseda, profesí právník, si však dával velký pozor, aby v oficiálních dokumentech nestálo nic, co by mohlo zavdat příčinu (nebo záminku) k zákazu. V médiích za komunisty nejčastěji vystupovali spíše představitelé umírněného křídla Jiří Dolejš, Soňa Marková či současná europoslankyně Kateřina Konečná. Tudíž postavy, které by se po decentním přičísnutí klidně schovaly v ČSSD a nikdo by nic nepoznal.

Filipova sázka na Paroubka definitivně selhala ve volbách 2010, v nichž KSČM dokázala, na rozdíl od ČSSD, v zásadě zopakovat předchozí volební zisk (11,27 %). Sen o vládnutí se rozplynul a hořkost nemohlo zažehnat ani velmi příznivých skoro 15 % z voleb 2013. Leč možná trochu nečekaně se vrátil o čtyři roky později. Komunisté sice tehdy zaznamenali nejhorší výsledek ve své historii (7,76 %), ovšem trestním stíháním oslabený Andrej Babiš mohl být rád, že mu podpoří vládu v parlamentu. Vojtěch Filip tak nakonec dosáhl svého, jak se ale ukázalo, šlo o Pyrrhovo vítězství.

Příčina propadu komunistických preferencí je kromě jistého predátorství hnutí ANO převážně demografická. Paradoxně, KSČM u nás pořád disponuje největším počtem členů: v lednu letošního roku jich vykazovala přes 31 tisíc. Avšak před deseti lety dvojnásobek, na počátku devadesátých let pak dokonce přes 300 tisíc. Průměrný věk straníka v roce 2018 překračoval 75 let, v Praze dokonce 80 let. Voličstvo pak svými parametry v podstatě kopíruje členskou základnu. Komunisté u nás prostě reprezentují specifickou subkulturu, jurský park těch, kteří díky členství v KSČ či z jiných důvodů zapustili kořeny v Husákově komunismu tak hluboko, že si po roce 1989 museli vyrobit normalizační skanzen.

„Dávám bolševikovi rok, maximálně dva…“ zní jedna z nejpopulárnějších „hlášek“ z filmu Pelíšky. Přání otce Krause, ztvárněného Jiřím Kodetem, bylo natolik silné, že ho viděl i ve vánočním odlitém olovu. Po listopadu podobně všichni očekávali poměrně rychlé vymření komunistů. Dlouho marně, měli tuhý kořínek. A nepřímo tak potvrzovali kvalitu polistopadového zdravotnictví i vůbec životní úrovně, díky nimž se lidé teď dožívají mnohem vyššího věku než v éře budování „šťastných zítřků“.

Poslední bitva

Jediný perspektivní prvek KSČM nyní tvoří rozlehlé sídlo v centru Prahy plus řada dalších stranou vlastněných nemovitostí. Především kvůli nim vzplane poslední bitva, kterou komunisté na našem území povedou. Její verbální nadstavba možná přinese plamenné revoluční fráze, nicméně základna zápasu bude ryze materiální.

Stabilitou vlády však může střídání stráží v „růžovém domě“ v ulici Politických vězňů zahýbat podobně jako covid. „Sehráváme Babišovi roli užitečného idiota. My jsme mu získali hlasy,“ shrnula tristní volební výsledek Marta Semelová. A nebyla sama. Uvnitř strany sílí hlasy pro ukončení podpory Babišovy vlády. Lze sice namítnout, že vzhledem k demografickým faktorům by si KSČM nevedla o moc lépe, i kdyby zůstala plně v opozici, ale nové vedení se patrně zformuje pomocí kritiky generální linie starého předsedy. Rok před volbami by to mohlo být Andreji Babišovi skoro jedno, to by však nesměla řádit pandemie.

Autor je politolog

LN, 12.10.2020