Proč je Uherské Hradiště nejnakaženější? Může za to i burčák, vysvětlují lidé

Absolutní rekord v počtu nakažených nemocí COVID-19 drží už několik dnů okres Uherské Hradiště, aktuálně je to 1 236 nakažených na 100 tisíc obyvatel. Reportér CNN Prima NEWS se na možnou příčinu alarmujícího stavu zeptal přímo obyvatel Uherského Hradiště. „Tady na Slovácku pořád něco slavíme, zazpíváme si, nedokážeme si to odpustit,“ vysvětluje si šíření infekce 30letá Nikol Mikešová. Personál místní nemocnice s ní částečně souhlasí, důvodů je však více.

Číslo je to alarmující: 1 236 nakažených na 100 tisíc obyvatel, toť tuzemský rekord. Dalšími „šampiony“ jsou okresy Náchod (910) a Liberec (882), nejméně se zatím infekce šíří v okrese Sokolov (253) či Most (265), Praha má 840 nakažených na 100 tisíc obyvatel. Proč se tedy nemoci COVID-19 nyní daří nejlépe až na samém východě republiky u slovenských hranic?

Slovácko hodně slavilo

Stojíme u brány nemocnice v Uherském Hradišti, která už několik dní volá o pomoc. Infekční oddělení je plné a COVID-19 oslabuje personál. V souvislosti s koronavirem je přes sto zaměstnanců v pracovní neschopnosti či ošetřují členy rodiny. Pro okresní špitál je to decimující stav, na operačních sálech proto musela zhasnout světla. „S ohledem na vývoj onemocnění COVID-19 v uherskohradišťském okrese ruší nemocnice plánované operační výkony,“ oznámilo vedení.

V areálu nemocnice je přísně nařízeno nošení roušek. Prvním z klientů, kterého potkáváme v zahradě, je 54letý Milan Barcálek: „Naštěstí nás nečeká žádná operace, jsem tu s manželkou jen na kontrole.“ Množství nakažených na Slovácku ho děsí. „Je toho nějak moc, proto chodím v roušce i po venku,“ dodává.

Proč se infekce šíří zrovna Uherským Hradištěm, jen odhaduje: „Lidi tady teď hodně slavili.“ A na rodinných pijatikách se i dost zpívá, přičemž kapénky slin z úst zpěváků dokážou doletět i dále než dva metry. Zavřené hospody prý nic nevyřeší. „Lidi budou slavit doma, ale já nic velkého nechystám, preventivně si jen dám štamprli slivovičky,“ přiznává Barcálek.

Vinobraní, košty, hody

„Červené vínečko ve sklenici skáče, moja galánečka, kady chodí, pláče,“ zpívá se v jedné pijácké písničce ze Slovácka. Nárůst infikovaných v uherskohradišťské nemocnici začal v polovině srpna. „Jedním z ohnisek je velká svatba v obci Dolní Němčí,“ potvrdili tehdy hygienici. V září nárůst pokračoval, teď je špitál na hranici kapacit.

Ve vestibulu právě správce budov Petr Vojtek uklízí židličky a stoly, aby se návštěvníci ani pacienti nemohli usazovat u prodejny potravin. „Slovácko je společenský kraj a život je tu mnohem pospolitější než ve velkých městech. Sám pocházím z Brna a takovou vzájemnou soudržnost tam nenajdete,“ porovnává Vojtek.

„Daj ně, Bože, synka, co na husle brinká, abych sa napila červeného vínka.“ Na Slovácku zrovna zemědělská sezona vrcholí a víno je téměř sklizeno. „Sešlo se to tak blbě, že druhá vlna pandemie vypukla, když zrovna máme vinobraní. Popíjí se burčák, sbírají se švestky a připravuje se kvas na slivovici anebo z jablek na calvados,“ vypráví správce nemocničních budov Vojtek.

Je čas hodů a koštů a nic z toho se neobejde bez společných přípitků, hlasitého zpěvu a bujarého veselí. „Určitě jsme tady jiní než lidé v Čechách. Společenský život je nesrovnatelný a to všechno přispívá i ke komunitnímu šíření infekce,“ myslí si. Podle Vojtka se v Čechách společensky žije spíše v malých sociálních bublinách, Slovácko je však jednou obrovskou bublinou. Balonem velkým jako celý okres.

Nakazil mě běloruský řidič

První z doktorů, kterého potkáváme ve vestibulu nemocnice, však nevěří, že za dramatické šíření nemoci COVID-19 v okrese může družná slovácká povaha. „To je blbost, podle mě jsou na vině spíš ti, kteří si nedokázali odříct dovolenou v zahraničí. Hodně se tady k moři jezdilo ještě v září,“ míní lékař Jaroslav Plachý z urologického oddělení. „A teď to jde exponenciálně nahoru a hned tak se na to nezastaví,“ doplňuje.

Doktor Plachý nemoc COVID-19 zrovna sám prodělal. „Dostal jsem to od kamioňáka z Běloruska, který za mnou přišel na vyšetření s bolestmi ledvin. Oháněl se sice dvěma negativními testy, ale nám vyšel jako pozitivní,“ popisuje. Běloruskému řidiči koronavirová infekce zřejmě způsobila zánět ledvin, léčit se proto musel na infekčním oddělení – „kovidáriu“, jak některé zdejší sestry říkají tomuto pavilonu. „Za dva dny po vyšetření řidiče jsem na infekčním skončil taky, tak jsme se tam zase potkali,“ vypráví lékař.

I on si pohrává s dnes tolik frekventovaným slovem „chřipečka“. „Přiznávám, že napřed jsem si také myslel, že je to jen taková chřipečka, ale není to tak ani náhodou. Naštěstí mi stačil kyslík, ventilátor jsem nepotřeboval. Byl jsem slabý jak mucha a ta slabost trvá v podstatě doteď,“ popisuje lékař Plachý průběh nemoci. Je to osobní zpověď. „Za nemocnici mluvit nesmím, na to máme ředitele a mluvčího,“ upozorňuje. To je také důvod, proč se mnozí další doktoři nechtějí pro média k ničemu vyjadřovat.

Voláme zdravotníky z celé země

Před infekčním oddělením stojí kolona aut a v nich další potenciálně nakažení, kteří po testech navýší statistiky. Ještě na počátku září byla nemocnice v Uherském Hradišti jedinou ve Zlínském kraji, která pečovala o pacienty s diagnózou COVID-19. Nyní se o nakažené dělí všechny krajské ústavy. Děsivé obrazy, které jsme prostřednictvím televizního zpravodajství sledovali na jaře z italských infekčních oddělení, se ale v Uherském Hradišti zatím neodehrávají. Sestry z infekčního jdou zrovna na oběd do blízké jídelny, k panice a hysterii je daleko.

Personál se ale každý den pořádně zapotí a rychle ho ubývá. Vedení nemocnice proto žádá o pomoc mediky, dobrovolníky i anesteziology, a to z celé republiky. „Potřebujeme jakékoli zdravotníky, protože se musíme postarat o covidové pacienty, kterých přibývá. A také o všechny ostatní pacienty,“ říká ředitel nemocnice Petr Sládek. Většina pacientů s COVID-19 potřebuje kyslík. Senioři převažují, běžně mezi ně ale uléhají i padesátníci s těžkým zápalem plic, kteří posléze končí na plicní ventilaci. A také se na oddělení umírá.

Jak se pozná apokalypsa

Někteří klienti uherskohradišťské nemocnice přesto nevěří, že je v okrese už 1 236 nakažených na 100 tisíc obyvatel. „Mně se ta čísla nezdají, to je nějaké přehnané, nemůže to být tak hrozné, to je nějaké zveličelé,“ kroutí hlavou Ondřej Potáč. Zrovna byl na kontrole a teď opřen o berle čeká na taxíka. „Zatím nevidím, že by kolem mě padali lidi na ulici,“ dodá.

Míra hrůz, pod jejichž dojmem si člověk konečně připustí, že kolem něho probíhá apokalypsa, je prostě různá. Mladý muž s berlemi si totiž pamatuje jarní záběry z Číny, Ekvádoru či Brazílie, kde lidé s COVID-19 skutečně padali vysílením přímo v ulicích. A někteří také na místě umírali a jejich těla dlouho nikdo neodklízel.

„Holbu vína, holbu vína, holbu páleného, potom eště něco k tomu, něco smaženého,“ zpívá se v jiné písničce z Uherskohradišťska. „Tady na Slovácku žijeme jako jedna rodina. Všichni se známe a pořád potřebujeme být spolu, zazpívat si, popít, grilovat, musíme se prostě družit,“ směje se Nikol Mikešová, která čepuje pivo v pivnici U Dolečka hned naproti nemocnici v Uherském Hradišti. A i když se v úterý v osm hodin večer kohouty na pípách zatáhnou na dobu neurčitou, neznamená to, že si Slovácko odpustí kořalku a víno při domácích oslavách.

„Projdem si tím všeci“

Výčepní Nikol vzpomíná, jak na jaře přísná nařízení vlády dodržovali i mladí lidé. Zato s letním odhozením roušek se „rozpařili“ dvojnásob. „A teď je to těžké zastavit,“ myslí si. Sama je k novým opatřením vlády skeptická, podle ní se nakonec promoří celé Slovácko: „Projdem si tím všeci a půlka z nás se o tom ani nikdy nedoví.“ Nemá tedy strach, že by zrovna na ni udeřil COVID-19 s nebývalou silou?

„No já vím, že to není vždycky sranda. Psala jsem si teď zrovna se saniťákem, který se dostal z nejhoršího. U něho to nebyla chřipečka, měl čtyřicítky a šíleně ho bolelo celé tělo,“ vypráví Nikol Mikešová. „Znám ale i jednoho nakaženého sedmdesátníka, který nemoc překonal jen s několika zakašláními,“ doplňuje. Je to prý loterie, ale v nemocnici v Uherském Hradišti podle statistik zatím zemřelo „jen“ 14 pacientů. Okres má ale pouhých 140 tisíc obyvatel.

Věří Pirkovi a Šmuclerovi

V úterý před osmou večer načepují U Dolečků poslední piva. „Stejně už tu skoro nikdo nechodí, lidé se hodně bojejou,“ vypráví číšnice ve slováckém nářečí. Z hospody je vidět ke stanici rychlé záchranné služby, kdo ale zachrání Uherské Hradiště před dalším rychlým šířením infekce, které nabralo italský rozměr z letošního jara? Významně pomoct má právě i uzavření hospod.

V pondělí a úterý v Uherském Hradišti zavoněla i poslední espressa v četných místních kavárnách. „Už teď máme o 90 procent méně zákazníků, takže uzavření pro nás nebude velký rozdíl. Hlavně aby na nás stát nezapomněl s kompenzacemi,“ obává se servírka Veronika Huňková. Ve zdejší kavárně Corso klesal počet zákazníků poměrně se stoupajícím počtem nakažených v okrese. „A víte, proč máme tolik nemocných? Napřed všechny nakažené ze Zlínského kraje sváželi sem do Hradišťa. Obětovali nás, je to nemocnice nejvíc na východě republiky. Postupně se nakazil personál a roznesl to do rodin v celém městě, to je prostě fakt,“ tvrdí. Zároveň číšnice říká, že zdaleka nevěří jen tomu, co vidí v televizi: „Je to hlavně o tom, co má člověk v hlavě, a já třeba fandím prohlášení kardiochirurga Jana Pirka a stomatologa Romana Šmuclera.“ Tedy petici, která zpochybnila epidemiologická opatření i smysl roušek.

Denně pět až osm pohřbů

Muzeum v Uherském Hradišti je od pondělí zavřené a kvůli nouzovému stavu nemůže dovnitř žádný „civilista“. Škoda, chtěli jsme se zeptat, jak na Slovácku probíhala epidemie španělské chřipky v letech 1918 až 1919, která bývá se současnou pandemií často srovnávána. Zkusíme tedy městskou knihovnu, které se nouzové opatření zatím nedotýká. Ředitel Radovan Jančář ze slováckých kronik vyčetl, že lidé se před sto lety v těchto odlehlých oblastech ani nedozvěděli, že Evropou táhne jakási nevyléčitelná „španělka“, jak se nemoci také přezdívalo.

„Jen se najednou víc umíralo na každoroční chřipku, lidé tomu nepřisuzovali nějaké zvláštní příčiny,“ přemítá ředitel knihovny. A třeba kronikář z beskydské obce Hutisko na sklonku roku 1918 jen stroze poznamenal: „Na podzim chřipka, ze Solance a Hutiska denně pět až osm pohřbů.“

Tagy: