... já ještě pořád čůrám, Kájo

Okno v přízemí našeho obejváku bylo dokořán. Bylo lehce po osmé večer, za oknem šuměl podzimní vlezlý déšť a z knajpy naproti našemu domu se vymotali dva štamgasti, kteří se v lehkém mlžném oparu a drobném dešti ocitli před hospodou pod kuželem světla z pouliční svítilny.

Hospoda stojí u málo frekventované silnice na samém konci naší vesnice. Je tu klid a tak je možné slyšet každé slovo. I šeptané...

"Vole...", vydechl zhluboka jeden z herců hospodské derniéry, "ještě že zavřeli tak brzo. Já sem na šrot.", oznámil z forbíny a klátil se při tom jako pověstný otec Brůna z jednoho dílu seriálu o hrdinném rudém kapitánovi Zemanovi. 

"To se fakt nedá do vosmi normálně stíhat. To si ani (škyt) nevychutnáš. To neni hospoda, Mílo (škyt), to je normálni atletickej stadion chlastání."

Míla se rozkročil, aby nabyl pomalu ztrácené stability, natáhl ruce k nebi, nebezpečně zaklonil hlavu a nechal si opilý obličej ovlažovat padajícími kapkami deště. "Kájo, ty kráááávo, mně se eště nechce domu.", zařval do hlediště, ve kterém jsem seděl já a sousedi v našem domě.

"Stará neni na noční, Mílo?", zeptal se Kája, lehce se předehnul, opřel dlaně o svá stehna a krnul si tak, že by měl člověk pocit, že už nastala říje a osmadvacaterák začal vábit laně v okolí.

"Právě, že neni, ty kráááááááááávo, to zas budou doma kecy. Ale co sem moh dělat, když zavíraj tak brzo?", vyslovil lítostivě Míla a nechtěně udělal dva dlouhé vratké kroky vpřed.

"Lampasák vygumovanej. Tak brzo se nezavíraly ani army na vojně. A chlastat jsme mohli (škyt) i venku. To už bude taky zakázaný.", vylovil z opilých úst několik vět brzkou zavíračkou totálně zdemolovaný Kája.

Míla vratkými kroky poodešel z kuželu světla pouliční svítilny, postavil se ke zdi domu bokem od hospody, rozkročil se a instinktivními pohyby dlaní se dostal do vlastního rozkroku a okolí pokropené deštěm dokropil kapalinou, která se v jeho těle z piva změnila v čuránky.

"Eště, že mám zejtra houmofis, Mílo. Bych v kanclu chcíp." vedl na forbíně monolog v tu chvíli opuštěný Kája a Míla mimo světla jeviště pořád čůral. "Stará odjede do práce a děti si budou hrát a tatínek bude hajat.", rozněžnil se Kája v úvahách o následném dnu.

Pak Kája zbystřil.

"Mílo? Vole, Mílo, kde jsi?", motal se vystrašený opuštěný Kája před hospodou po mokré asfaltce. "Míííííííííííloooooooooo", zavolal zoufale jako Jeníček opuštěný v černém lese.

"Čůrám", ozval se ze tmy Míla.

"A jsi tady?", zeptal se tragicky - ve stylu dada - Kája. "Já se tu sám bojim", rozchechtal se při tom téměř faustovsky.

Do světla jeviště se ze tmy vrátil vrávoravým krokem Míla.

Kája se na chvíli přestal motat a pozorně si Mílu prohlížel.

"Vole", vydechl něžně oslovení svému parťákovi v pitce, "máš venku ptáka.", ukázal ukazováčkem pravé ruky do Mílova rozkroku

"Kájo, já ještě pořád čurám, vole.", přiznal bez zardění Míla, "nemusim mít prkýnko nahoře", rozveselila Mílu situace, kdy může čurat tam, kam chce jeho pinďourek.

"Tak to dodělej a pujdem.", zavelel Kája a už naučeným zvukem začal znovu vábit laně z místních luhů a hájů.

Míla zkušeným grifem vrátil ptáčka do poklopce a jedním tahem zatáhl za ptáčkem zip.

"Dočuráno?", podíval se Kája na Mílu jako se matky dívají na chlapečky, když dočurají do přes mříž do kanálu před nima.

Míla se po Kájovi rozhlíd a poznamenal. "Eště ne. Ale to je jedno. Stejně prší.", popošel počuraný Míla blíž ke Kájovi a objal ho kolem ramen.

"Tak dem.", zavelel Kája a společně s Mílou se vydali jen několik kroků k místu, kde se jich osudy rozdělily.

Objali se a políbili na rozloučenou. Bez roušek! A pak šli každej svoji cestou. Představení skončilo.

---

"Jo...", zastavil se ještě Kája a k Mílovi zahulákal, "dneska se domu bát nemusíme. Plukovník přece zavelel ke snížení reprodukčního čísla (škyt, škyt, škyt). Máme pár dní, kdy nesmíme doma šukat, vole. A to je naděje! Spolu to zvládnem!"