5 rodičovských zásad, které jsem si vzala z knih o výchově

Když si mám vybrat mezi románem a knížkou o výchově, sáhnu po beletrii. Výchovné knížky mě ale zajímají a přečetla jsem jich za skoro čtyři roky s dvěma dětmi celkem dost. Nepřestane mě fascinovat, jak se doporučení v nich liší. Kolikrát mi to v hlavě udělalo spíš maglajz než přineslo jasné odpovědi. Navzdory té odlišnosti jsem však našla pár věcí, které mají knížky společné a které se opakují, ať jste zastánce autoritářské výchovy nebo NEvýchovy, inklinujete k disciplíně nebo přísaháte na volnomyšlenkářství, jste flexibilní nebo nedáte dopustit na režim. Tímto postem je konečně dávám dohromady a posílám je dál. Třeba poslouží i vám. 

Bezpodmínečně je miluj 
Občas mou páteří projede úplné mrazení, když si při čtení uvědomím, co všechno můžu udělat špatně. A hlavně: jak to poznám, že je to špatně? Každý jsme jiný, a to, co může jednou Benjamína dovézt k psychologovi, se u Olivera nemusí vůbec projevit. Anebo naopak. Co mě v takové chvíli docela uklidní, je říct si, že dělám to nejvíc, co aktuálně dokážu, miluju je a snažím se o jejich absolutní přijetí bez ohledu na cokoliv: že jsme se hodinu vypravovali do muzea, že jsme tam za řevu jeli, že jsme zaplatili drahé vstupné, a že Benjamína tam nejvíc zajímá automat na kávu – tak že si před něj přitáhne židli a zírá, jak lidi chodí, mačkají knoflíky a vypadávají jim kelímky s cappuccinem. Snad cítíte ironii příkladu, ale takhle nějak to je. My dospělí máme očekávání a přání a potlačit je, - v muzeu, v rodině, ve škole, a nakonec vlastně v celém životě - , a absolutně a bezpodmínečně přijímat své děti, jaké jsou, co si vybírají a co si jednou vyberou, pro mě je a bude jeden z nejtěžších mateřských úkolů.    
    
Buď s nimi  
V každé knížce se to opakovalo: prostě s nimi buďte. Společný čas žádnou chytrou výchovnou poučkou nenaženete. A na existenci kvalitního času zapomeňte. Stejně jako neexistuje žádné tlačítko, které by spouštělo kreativitu (a často se musí vysedět), neexistuje ani žádné takové, které by spustilo blízkost. Jak píše v knize Aha rodičovství psycholožka Laura Markham, je to stejné jako s partnerstvím. Představte si, že pořád pracujete, a pak si vyčleníte jeden večer pro svého manžela, kterého jste za posledních šest měsíců skoro neviděla. Myslíte, že vám okamžitě odhalí svou duši? Nejspíš ne. Ve vztazích neexistuje kvalita bez kvantity. A u dětí to platí tisícinásobně.  

Poslouchej intuici 
Mám ho nechat, aby se najedl sám, nebo ho nakrmit? Mám být přísnější, nebo to nechat být? Mám ho plácnout přes ručičku, když mi podvacáté zapíná myčku, nebo se držet rozhodnutí, že fyzicky svoje děti nebudu trestat? Mám dát miminko Olivera do velké postele a spát společně, nebo ne, protože co když ho zalehnu? Život je sled různých možností volby a já často nevím, jak se rozhodnout. Zároveň ale mnohdy cítím, že na určitou stranu mě to táhne trochu víc. Té se snažím dát přednost, i když knihy, kamarádky i maminka říkají něco jiného, a tak je často těžké si své touhy v hlavě "vybojovat" nebo obhájit. Kde se zatraceně pořád bere ta (mateřská) vina? Máte ji taky? Teď třeba to společné spaní. S Oliverkem už tři týdny i kvůli okolnostem nepraktikuju nic jiného. Zbožňuju, když usínám, hladím ho po hlavičce a držím za malou ručičku, baví mě, že když má hlad nebo žízeň, přikulíme se k sobě, já ho přiložím na prso a klimbáme. Je mi tak krásně, že to momentálně převažuje strachy, jestli je to bezpečné. A přesto to nedokážu dělat úplně bez pocitu viny, že si trochu zahrávám. 

Žádné fyzické tresty
Tak zásadní téma, že o něm do budoucna udělám samostatný článek. 

Neblázni z rad v knihách
Přečetla jsem spoustu chytrých tipů, jak se chovat k dětem, abych jim prospívala. Něco jsem psala například tady nebo tady. Moc mě to bavilo a sem tam se snažím něco z toho aplikovat. Tedy – když si vzpomenu. Protože to je přesně ono: držet v hlavě poučky je něco jiného, než je vědomě používat. Okamžiky, kdy se v životě děje něco, na co by se daly aplikovat (třeba když vám dítě ukáže nakreslený obrázek a vy byste ho měli "správně" pochválit, aby ho to motivovalo), nemám čas odměřovat bezvadnou reakci nebo nahlížet do taháků, co si uložím do počítače nebo vytisknu na lednici. Navíc si říkám, že když se budu moc snažit, stejně budu znít krkolomně, neupřímně a děti to poznají. Takže nakonec to nejdůležitější, co si ze všech těch knížek beru je tato rada: hlavně klid. A lásku.