Kdo byl Alexander Dubček? I lidé, kteří se o historii svého národa příliš nezajímají, to jméno jistě znají. Byl to symbol roku 1968, symbol touhy po svobodě, po uvolnění situace, po svobodě slova… Pro komunistickou stranu se ale brzy stal nepohodlným a bylo nutné ho odstranit z veřejného života.
Rodina budovala "lepší zítřky"
Alexander Dubček přitom pocházel z rodiny, která byla přesvědčená o komunistických ideálech. Dětství a mládí dokonce prožil v Sovětském svazu, kam se jeho rodiče, kteří dříve žili ve Spojených státech amerických, přesunuli přes Slovensko. Právě na Slovensku se Alexander Dubček narodil. Prožil zde ale pouhé čtyři roky svého života. Jak bylo zmíněno, jeho rodiče se ale později rozhodli, že je dobré odjet do Kirgizie a pracovat tam na budování lepší budoucnosti. Po třinácti letech života na východě se ale vrátili na Slovensko. Tam se budoucí symbol Pražského jara vyučil a stejně jako jeho rodiče se stal komunistou. A to dokonce tak zapáleným, že zanedlouho odjel na studia do Moskvy, kde se věnoval politickým vědám.
Moskevské rozčarování
Z Moskvy ale přijel zpátky rozčarován. V době, kdy studoval, se dozvěděl mnohé o obětech procesů, které souvisely se Stalinovým režimem. Hrůzy, které tehdy lidé prožívali, nechaly v mladém komunistovi hluboké šrámy, a proto se po svém návratu do vlasti úporně snažil o reformu komunistiské strany v Československu - a po určitou dobu se to i dařilo. Dokonce se na jaře roku 1968 stal díky hlasům těsné většiny prvním tajemníkem Ústředního výboru Komunistické strany Československa, a tedy jedním z nejmocnějších mužů v republice.
Usiloval o svobodu tisku
Svého vlivu využíval, jak jen to bylo možné. Jeho cílem bylo vytvořit společnost, v níž bude umožněna svoboda tisku, společnost bez útlaku a strachu. Jeho vliv na politiku státu také v podstatě uvolnil situaci až do té míry, kdy mohlo propuknout tak zvané Pražské jaro, které - jak víme, 21. srpna ukončil vpád “spojeneckých vojsk”. A tady končí jak naděje Čechoslováků na otevřenou společnost, tak i vzestup kariéry Alexandera Dubčeka.
Nucená cesta do Moskvy
Vliv Sovětského svazu na politiku Československa byl mnohem větší, než aby mu bylo možné vzdorovat. To ostatně naši “sovětští přátelé” okamžitě dokázali únosem našich politických špiček včetně Alexandera Dubčeka a jejich nucenou cestou do Moskvy. Tam byli českoslovenší představitelé pod nátlakem donuceni podepsat tak zvaný Moskevský protokol, v podstatě souhlas s vpádem cizích vojsk do republiky. Alexander Dubček pod tíhou té situace a s vědomím, že zrazuje svůj národ, v průběhu jednání několikrát zkolaboval, ale nakonec protokol podepsal. Věděl ale, že tím národ ztrácí naději, kterou mu dával předchozí vývoj Pražského jara.
Pod nátlakem...
Další politická kariéra Alexandera Dubčeka už tak světlá nebyla. Pod nátlakem Sovětského svazu vykonával příkazy, které mu byly předkládány, dokonce se jako tehdejší předseda Federálního shromáždění podepsal i pod zákon, který později policistům umožňoval stíhat účastníky demonstrací nebo ty, kteří jiným způsobem nesouhlasili s vývojem ve státě. Jak sám tvrdil, tak zvaný “pendrekový zákon” sice podepsat musel, ale nehlasoval pro něj.
Konec komunisty Dubčeka
Jakýkoliv pokus o reformy ve státě nebo ve straně již samozřejmě nebyly myslitelné. Ani to ale ještě “správným” komunistům nestačilo. Dubček byl sesazen ze své funkce, v níž ho nahradil budoucí prezident Československa Gustáv Husák. Alexandera Dubčeka strana uklidila do Turecka, kam byl poslán jako velvyslanec. Zdá se, že by to jako trest mohlo stačit. Jenomže nestačilo…
Mechanizátor pod dozorem
Již v roce 1970 přišlo vyloučení z komunistické strany a po svém návratu z Turecka zamířil bývalý první tajemník Ústředního výboru Komunistické strany Československa do podniku Západoslovenské státní lesy, kde pracoval jako mechanizátor - samozřejmě pod bedlivým dohledem svých bývalých spolustraníků. Snaha o změnu a cestu k demokracii se mu zkrátka nevyplatila.
Polistopadový návrat
O návrat do politiky se pokusil v době listopadové revoluce, ale nebyl tak úspěšný jako v roce 1968, i když u mnohých pamětníků Pražského jara své slovo rozhodně měl. Stal se jedním z uvažovaných kandidátů na prezidenta, ale později bylo rozhodnuto, že stane v čele Federálního shromáždění. Svobodného státu si ale bohužel dlouho neužil. Ani ne tři roky po listopadové revoluci, 7. listopadu roku 1992, zemřel v nemocnici na následky těžkých zranění, které utrpěl při autonehodě, kdy jeho automobil za špatného počasí doslova vyletěl ze silnice.
KAM DÁL: Pes a kočka v jednom bytě jako peklo na zemi? Ne vždy, dokonce mohou i spolupracovat.
