Povídková kniha Sylvy Fischerové je plná překvapení a není lehkým čtením

Mladší nevlastní sestra oceňované básnířky Violy Fischerové (1935–2010) publikovala první povídky až po čtyřicítce, kdy již na své akademické i literární dráze urazila notný kus cesty. Impulzem k napsání prvního prozaického textu se pro ni stala žádost o příspěvek do sborníku věnovaného jejímu otci, významnému českému filozofovi a sociologovi Josefu Ludvíku Fischerovi. Když poté vyšla její povídková kniha Zázrak (Torst 2005), dočkala se nadmíru kladného přijetí – kritika oceňovala autorčinu otevřenost (její náměty se nezřídka opíraly o osobní a často bolestné zkušenosti), jazykovou úspornost i schopnost obdařit všední motivy kýženým přesahem a ve svém vyprávění osobitým způsobem promíchat nízké s vysokým.

Netrvalo dlouho a prózám Sylvy Fischerové se u nás začalo dostávat většího oficiálního uznání než jejím básním. Hned za následující povídkový soubor Pasáž (Fra 2011) byla nominována na cenu Magnesia Litera v prozaické kategorii, a za nevšedně pojatou novelu Evropa je jako židle Thonet, Amerika je pravý úhel (Druhé město 2012) už Literu za prózu dokonce získala. Její donedávna poslední a dosud nejexperimentálnější prózou se stala kniha Bizom aneb Služba a mise (Druhé město 2016), ve které si pohrává s leitmotivem hry coby ústředním principem lidské existence.

Docentka přednášející na Karlově univerzitě starou řeckou literaturu, náboženství a filozofii, která se v roce 2018 stala vůbec první „básnířkou města“ (myšleno Prahy) – česká metropole se tím připojila k projektu slavícímu úspěch v Edinburghu, Amsterdamu a dalších zahraničních městech –, některé povídky z nové knihy publikovala již dříve časopisecky (zejména v Hostu) a pár z nich zpracoval také Český rozhlas. Více než polovina textů je však v přítomné knize uveřejněna poprvé. A proč výsledný soubor (i jednu z povídek) pojmenovala Sylva Fischerová právě Tisíce plošin? Název odkazuje ke známému titulu