Události, které později zahraniční novináři nazvali Pražské jaro, měly dvě předehry. Tou první byl IV. sjezd spisovatelů v červnu 1967, tou druhou 31. října téhož roku demonstrace studentů ze strahovských kolejí. Na spisovatelském sjezdu jasně zaznělo, že kromě několika skalních bolševiků nikdo nechce, aby literatura byla jen služkou totalitního režimu, a delegát ÚV KSČ Hendrych ve vzteku ze sjezdového sálu utekl. Sledoval jsem průběh sjezdu v Literárních novinách, ale v paměti mně utkvěl pouze příspěvek Milana Kundery, v němž si položil otázku, zda vůbec mělo národní obrození smysl, když odřízlo české literární tvůrce od rodiny světových jazyků. Jeho kacířská otázka se také dala interpretovat do verze, zda mělo české národní obrození smysl, když učinilo ze vzkříšeného národa hříčku velmocí.

Po mnoha stížnostech kolejní rady a příslušných organizací ČSM došla studentům na strahovských kolejích trpělivost se stavem, kdy byli neustále bez elektrického proudu, a v počtu asi 2000 osob vyrazili pod heslem „Chceme světlo“ Nerudovou ulicí ke Karlovu mostu s úmyslem přejít do centra Prahy. V Nerudovce je přepadli esenbáci, kteří do nich najížděli služebními volhami, což vedlo k četným zlomeninám a tržným ranám na straně demonstrantů. Ti nezranění se obrátili na útěk a esenbáci je pronásledovali až ke kolejím. Zde se studenti zabarikádovali a bránili se rozlámaným nábytkem a vším, co jim přišlo do ruky, takže zranění byli i na straně policie. 

Režimní cenzura se snažila celý incident zamést pod stůl, ale informace o brutálním násilí policie se rozšířily do dalších vysokých škol. Poté zásah odsoudili i akademičtí hodnostáři a veřejnost. První tajemník a prezident Antonín Novotný se pokusil se studenty diskutovat, ale jejich požadavky na svobodu slova, zrušení Lidových milicí a na akademickou svobodu jej pobouřily do té míry, že začal omezovat liberalizaci (zastavení Literárních novin, stažení filmu Bílá paní z kin). Tím si však sedl mezi dvě židle, spojili se proti němu stalinisté s reformními komunisty a přinutili ho odstoupit z funkce prvního tajemníka ÚV KSČ, do níž 5. ledna 1968 stihl prosadit svého oblíbence Alexandra Dubčeka.

Na jaře 1968 jsem dokončoval studia na FE VUT Brno a kromě zkoušek za letní semestr mě ještě čekala předdiplomová praxe v Tesle Pardubice, vypracování diplomové práce a v říjnu její obhajoba a státnice. Mým hlavním zájmem tedy bylo studium a tzv. „obrodný proces“ jsem příliš nesledoval. Skutečnosti, které tehdy oficiálně vyplynuly na povrch, jsem už znal z rodinného prostředí a když ČST přenášela hluboko do noci mítink mládeže s Marií Švermovou, nedozvěděl jsem se nic, co bych už nevěděl. Celé Pražské jaro bylo záležitostí komunistů a nepřinášelo žádnou změnu v politické orientaci Československa. Nikoho ani nenapadlo mluvit o změně ústavy z roku 1960, v níž byla zakotvena vedoucí úloha KSČ, nikdo nepožadoval zavedení tržní ekonomiky, nikdo nepřišel s návrhem, aby Československo vystoupilo z Varšavské smlouvy nebo z RVHP (taková hesla se objevila až po 21. srpnu 1968). I tak zvaní reformisté nepřestali přísahat na principy komunistické ideologie a žádná politická pluralita nebyla na stole. O to více bylo zarážející, jak se najednou celá veřejnost postavila za KSČ, i když to byli titíž lidé, kteří poslali na smrt Miladu Horákovou a další, kteří začátkem 50. let přivedli do neštěstí tisíce selských a živnostnických rodin.

Jestli existovalo vůbec kdy nějaké období, kdy lidé přijali komunismus za svůj, tak to bylo těch pár měsíců na jaře a začátkem léta 1968. Pozoroval jsem to ve vlastním příbuzenstvu. Patřila k němu i evangelická rodina, která byla kvůli víře pronásledována. Jejich dcera trpěla na střední škole neustálou šikanou, např. ji stalinistická profesorka postavila na stupínek, obrátila se do třídy a řekla: „Dobře se podívejte, žáci, takhle vypadá třídní nepřítel!“ Proto mě překvapilo, když tato příbuzná začala mluvit o Dubčekovi jako o „našem Sašovi“. A že to nebyl ojedinělý jev, dokládá známý šot ČST, v němž Marta Kubišová a Helena Vondráčková čekají před ÚV KSČ, aby mohly „našemu Sašovi“ se zbožňujícími pohledy předat pugét.

Co se to vlastně dělo?!

Při zpětném pohledu soudím, že tím důvodem, proč se lidé nadšeně ztotožnili s reformním křídlem KSČ, přestože komunisté si podrželi veškerou moc, byla skutečnost, že mohli odložit své avatary. Po dvaceti letech se opět dalo na ulici hovořit jako doma, svobodně vyjadřovat své názory a reflektovat nedávnou minulost, represe a nezákonnosti komunistického režimu. Na stole též byly ekonomické reformy, čekalo se, že bude povoleno drobné podnikání. Nic podstatného se však neměnilo. Pravda, ustavil se KAN (Klub angažovaných nestraníků), který koketoval s politickou pluralitou, a vznikl Klub 231 (K 231), sdružující bývalé politické vězně odsouzené podle zákona 231 na ochranu republiky. Údajně měl až 80 000 členů, ale přesto se z hlediska celospolečenského hnutí jednalo o okrajovou záležitost.

Toto jsem měl na mysli, když se mě ona příbuzná někdy začátkem června zeptala, zda si myslím, že Sověti obsadí Československo.Tehdy končilo nějaké vojenské cvičení Varšavské smlouvy a sovětským jednotkám se příliš nechtělo z československého území. Odpověděl jsem, že si takový vpád nedovedu představit, poněvadž by komunistické věci přinesl více škody než užitku. KSČ stále měla situaci pevně v ruce, na orientaci státu se nic neměnilo a režim měl projít pouze kosmetickými úpravami. Na druhé straně vpád sovětské armády by znamenal odhození masky,veřejné přiznání, že komunismus degradoval v pouhou zástěrku pro despotický carský imperialismus, že pro Brežněva nejsou socialistické státy východní Evropy ničím jiným než guberniemi ruského impéria. Soudil jsem, že takové veřejné odhalení by zlomilo vaz internacionálnímu komunistickému hnutí a znamenalo by jeho zánik v západní Evropě. (Což se také stalo, po roce 1968 začaly silné komunistické strany Itálie a Francie upadat a ztratily veškerý politický vliv.)

Ať jsem si to v hlavě obracel jak obracel, stále mi vycházelo, že pro Brežněva by to byl špatný obchod. Pravda, existovalo riziko, že po vydrolení kamene cenzury se zřítí celá klenba komunistické nadvlády, ale proti tomu stála jistota, že zanikne komunistické hnutí v západní Evropě, že celý svět pochopí, že satelity Sovětského svazu jsou jeho koloniemi, že dojde k deziluzi členské základny KSČ, že napříště si bude muset KSČ nové členy výhradně kupovat, že se rozpadnou poslední cáry morální zástěrky, že pak se bude komunistický režim v Československu opírat pouze o ruské bajonety a že bude neodvolatelně pošpiněna památka rudoarmějců, kteří padli za svobodu Československa. Bylo evidentní, že po vpádu sovětské armády se Češi a Slováci nebudou dívat na Rusy jako na osvoboditele, ale jako na zotročovatele.

Brežněv si asi byl vědom dilematu, před kterým stál, a rozhodl se osobně setkat s Dubčekem v Čierne pri Čope. Dnes si myslím, že schůzka byla zcela kontraproduktivní, že byla oním jazýčkem na vahách, který ukázal k invazi. Brežněv jako omezený aparátčík a ruský imperialista zřejmě nemohl pochopit, jak může být v nějaké zemi komunistický vůdce oblíben u celého národa. Podle jeho názoru a pohledu na svět přece musí být takový vůdce nenáviděn, aby měl autoritu. Proto zřejmě dospěl k přesvědčení, že ho Dubček podvádí, že je to zrádce, který se těší popularitě jen proto, že chce vylomit Československo z východního bloku.

Vpád armád Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 mě zastihl v Pardubicích. Spolu s kolegy jsme byli ubytování na kolejích v Polabinách a když jsme tu středu o půl šesté vstali a pustili si rádio po drátě, ozval se z něho rozrušený hlas Věry Šťovíčkové, líčící vjezd sovětských tanků do Prahy. Domníval jsem se, že je to nějaká rozhlasová hra, a nahlas jsem se podivil, proč rozhlas uvádí hru tak brzy ráno. Teprve když mi kolega řekl „ty vole,to je skutečnost, Rusáci jsou tady“, jsem pochopil, že opravdu došlo k invazi.

Do Brna jsem se dostal až po třech dnech, když byla obnovena železniční doprava, a v říjnu po několika informačních zmatcích na fakultě zdárně dokončil studia. Dne 1. listopadu 1968 jsem nastoupil jako inženýr do oddělení komplexních zkoušek n. p. Chemont Brno, což byl samostatný montážní závod pro investiční celky, které dodávala Královopolská strojírna pro rafinérie, čistírny kanalizačních a odpadních vod a také pro rozvody těžké a chladící vody jaderné elektrárny A1 v Jaslovských Bohunicich. Jelikož ve firmě věděli, že za pár měsíců půjdu na rok na vojnu, zařadili mě do oddělení přípravy výroby, kde jsem vlastně neměl nic na práci.

Koncem ledna 1969 jsem dostal povolávací rozkaz do Prešova, kde jsem jakživ nebyl a musel jsem se podívat na mapu, abych zjistil, jak se tam dostanu. První večer v kasárnách byl šokující. Když jsem našel umývárnu, všiml jsem si, že nějaký svobodník vedle mě pere v korytě vojenskou blůzu a že voda, která z ní teče, je narůžovělá. Když viděl můj zájem, ukázal mi na náprsní kapse kulatý otvor a prostrčil jím prst. Ten den se totiž v kasárnách zastřelil nějaký kluk a sebevraždy nebyly v Československé lidové armádě nic výjimečného. Druhý den se vše obrátilo k lepšímu. Zjistil jsem, že v kasárnách jsou nás absíků dvě stovky, a to různých civilních profesí. Když jsme se shromáždili v jídelně, předstoupil před nás nějak plukovník a řekl, že nebudeme zařazeni k útvarům podle vojenských odborností, ale budeme pracovat v souladu se svým civilním zaměřením na výstavbě nové výcvikové základny ve Východním vojenském okruhu jako náhrady za výcvikové prostory, které v Čechách a na Moravě obsadili Sověti. Vypukli jsme ve frenetický řev, neboť jsme pochopili, že nás čeká lážová vojna.

Většinu vojenské služby jsem pak odsloužil jako projektant v Opravárenském závodě 26 ve Šternberku u Olomouce, kam jsem byl poslán jako technická výpomoc. Během toho roku se společenské klima zásadně změnilo. Ještě v březnu, než jsem byl odeslán do Šternberku, se mi podařilo rozbít veřejnou stranickou schůzi tankového pluku v Michalovcích, v prosinci při skládání důstojnických zkoušek v Popradu už něco takového nebylo možné. Politruk nám jasně řekl, že buď budeme kušovat, nebo nevylezeme z mundůru.

Po návratu do civilu jsem koncem ledna 1970 konečně nastoupil jako technik v oddělení komplexních zkoušek v n. p. Chemont Brno. Byli jsme tam čtyři a naším nominálním úkolem bylo dozírat na 72 hodin trvající zkoušku funkčnosti každého investičního celku, aby mohl být předán uživateli. Ve skutečnosti jsme byli něco jako hasiči posílaní na ty stavby, kde něco hořelo či nechtělo fungovat, obvykle vinou fušerské práce montérů, kteří měli několikanásobně vyšší platy než my. V roce 1968 vyplynulo na povrch, že se souhlasem předchozího ZV ROH a KSČ si vedoucí montéři rozdělovali roční prémie ve výši až 50 000 Kčs (dnes by to odpovídalo cca 750 000 Kč). No, nebuďte za takové prachy komunistou, když navíc vaši ledabylou práci napraví nějaký inženýrek za 1 200 Kčs měsíčně.

Mezi naše štace patřila též jaderná elektrárna A1, která může posloužit jako příklad, jak probíhala „socialistická výstavba“. V roce 1970 měla stavba beznadějný skluz a mnoho z technického zařízení, skladovaného roky na volném prostranství, shnilo a zrezavělo. Týkalo se to také tzv. „elektropohonů“, dálkově ovládaných šoupat v okruhu těžké vody, která jsme kontrolovali a seřizovali jejich dorazy. V mnoha případech byly elektrosoučástky a obvody uvnitř shnilé, ale protože se tento typ už několik let nevyráběl, nezbylo našemu šéfovi nic jiného než krást součástky na šrotišti rafinérie Slovnaft v Bratislavě, kde po vyřazení stejné typy elektropohonů ležely. A to byla, prosím, nejdůležitější stavba socialismu.

Zatímco Husák v televizi hulákal, že „státní hranice není žádné korzo“, v Chemontu se ujaly vlády staré kádry a rozhodly se vyřídit si účty s těmi, kdo v osmašedesátém prozradili, jak kradou. Já pak do toho padl jako Pilát do kréda.

Je třeba předeslat, že v letech 1970 a 1971 proběhly v celém Československu nejen stranické prověrky, ale též prověrky všech technicko-hospodářských pracovníků (THP). Na ty druhé se skoro zapomnělo, neboť se nehodí do dnešní legendy o hrstce disidentů a zbabělém národu ochotně kolaborujícím s normalizačním režimem. Ano, podřízenosti bylo dosaženo, ale hrubým nátlakem, jaký v případě technické inteligence představovaly zmíněné prověrky. Je pravda, že v mnoha podnicích proběhly formálně, že vedoucí napsali do příslušných protokolů, že dotyční podporují Husákovo vedení, pak to dali lidem podepsat a bylo vymalováno. Ne však v Chemontu, kde skalní komunisté bažili po pomstě. Z těch nejoddanějších byla sestavena tříčlenná komise, obdobně jako po puči v únoru 1948, před niž jsem byl také předvolán. Její předseda mě uvítal slovy. „Tak vy jste inženýr? Tak to budete mít horší!“

Na otázku, co si myslím o internacionální pomoci 21. srpna 1968, jsem odpověděl, že každému, kdo studoval marx-leninismus, se to musí jevit jako kardinální chyba, která povede k zániku komunistického hnutí na Západě. Ti tři pochopili, že se jim vysmívám, a spočítali mi to. Do protokolu napsali, že mám negativní vztah k Husákovu vedení strany a že ohrožuji socialistický charakter podniku. Bylo mi to fuk, byl jsem svobodný, nikdo na mně existenčně nezávisel. Prostě jsem se rozhodl, že do komunistického Matrixu už nikdy nebudu vysílat žádného avatara.

Ještě než mě v dubnu 1971 vyhodili, stal jsem se aktérem a strůjcem nechtěné taškařice. Někdy na podzim 1970 do našeho oddělení přeřadili z trestu jistého inženýra P., neboť v roce 1968 byl členem obrozeného ZV ROH a přispěl k odhalení machinací s prémiemi. Měl malé děti a soudruzi usoudili, že je třeba, aby rodina trpěla nepřítomností otce, poněvadž naše práce obnášela pobývat přes týden po stavbách a vláčet se po různých ubytovnách. Ještě než k nám nastoupil, se mě ing. P. ptal, jak strašné to u nás je. Chlácholil jsem ho, že jsme v terénu maximálně tři dny, v pondělí vypisujeme na podniku cesťáky, v pátek už jsme doma a přes víkend si rodiny užije ažaž.

Osud tomu chtěl, že první stavba, na niž jsme s ing. P. vypravili, byla čistírna odpadních vod v Jindřichově Hradci. K mému překvapení jsem v odbytáři Královopolské poznal spolužáka z gymnázia. Měl nelíčenou radost, že mě vidí, a hned ze sebe vysypal, že už skoro rok se pokoušejí „prodat“ stavbu investorovi a že žábou na prameni je velký pístový kompresor ČKD, který nechce fungovat, a že když ho rozběhneme, snese nám třebas i modré z nebe, ne však peníze, ty nemá.

Je třeba vysvětlit, že tehdy patřila československá technologie čištění odpadních vod ke špičce a součástí cyklu bylo též uvolňování metanu z kalu ve vyhnívací nádrži, na niž byl přímo nasazen plynojem. Plyn se pak používal v k vytápění objektů čistírny. V Jindřichově Hradci pak byla vylepšená prototypová technologie – do okruhu metanu byl zapojen velký kompresor, který část plynu vháněl zpět do vyhnívací nádrže, ten pak probublával kalem, tím jeho vyhnívání urychloval, zvyšoval výtěžnost metanu a celý proces urychloval. Kompresor byl tak trochu monstrum, které vyžadovalo tři blokády, aby se zabránilo poškození. Jednak se musel chladit vodou, jejíž průtok hlídalo čidlo s klapkou a rtuťovým prasátkem, jednak se hlídal vstupní tlak (nízkotlakým manostatem), který nesměl poklesnout pod danou mez, a konečně se hlídal výstupní tlak (vysokotlakým manostatem), který zase nesměl přesáhnout určitou hodnotu.

První den jsme zkontrolovali zapojení. Vše bylo v pořádku, takže chyba musela být v čidlech. Dostali jsme k ruce montéra, a když povolil příruby hlídací klapky průtoku vody, stačil jeden pohled. Některý montér, onen výkvět dělnické třídy, prostě namontoval klapku v pootočené poloze o 90 stupňů, takže spínací prasátko leželo na boku s rtutí rozlitou po stěně, takže nemohlo nic sepnout. Stačilo těleso klapky pootočit, dotáhnout příruby a blokáda chladící vodou začala vzorně fungovat. Obdobně pitomá závada kvůli co nejrychlejší montáži (aby byly prémie) se skrývala ve skříni s manostaty.Tam je zase montéři namontovali obráceně, do výstupní větve nízkotlaký, do vstupní větve vysokotlaký, takže jejich spínací rozsahy byly zcela mimo tlakové intervaly. Stačilo manostaty přehodit a kompresor ožil. Před kolaudační komisí jsem pak demonstroval závady, co by se stalo, kdyby přestala téci chladící voda nebo tlaky přesáhly povolené limity. A kompresor se poslušně vypínal a po odstranění závady zase zapínal. Prostě jsme čističku „prodali“.

Odbytář jásal a opět se mě ptal, co chci, že můžu dostat všechno na světě, jen prachy ne. A tu mě posedl zlomyslný nápad. V Chemontu existoval závodní časopis, kde se uváděla jména a pracovní úspěchy vzorných pracovníků. A tak jsem se spolužáka zeptal, zda může ředitele Královopolské požádat o děkovný dopis pro soudruhy inženýry Novotného a P. , kteří svým vzorným přístupem k socialistické výstavbě zajistili, že opožděná čistírna byla konečně předána investorovi, a adresovat jej řediteli Chemontu s přáním, aby byl přetištěn v závodním časopise. Spolužák se rozzářil, že z toho vyjde tak lacino, a rukoudáním potvrdil, že to zařídí.

Jenže měsíce utíkaly a žádný pochvalný dopis se v závodním časopise neobjevil. Pomyslel jsem si, že se na mě spolužák vykašlal, ale křivdil jsem mu. Jediný komunista v našem oddělení mi nakonec prozradil, že dopis do Chemontu po dvou týdnech přišel a vyvolal u soudruhů velký poprask. Nevěděli co s ním, svolali kvůli němu schůzi ZV KSČ, na níž se rozhodlo, že žádný takový dopis nikdy neexistoval a nikdy nepřišel.

A tímto způsobem jsem se rozloučil se svým prvním zaměstnáním a stal se nezaměstnaným ve státě, kde ústava garantovala právo na práci.