Daniel Kroupa: Touha po řízené demokracii

Slušnost velí takové úlety přehlížet. Jinak je tomu ovšem v případě, že přeřeknutí prozradí něco, co si dotyčný opravdu myslí a dosud to zakrýval frázemi, protože věděl, že by ho to mohlo u části veřejnosti poškodit. Pak se ale podobá falešnému hráči, kterému vypadla karta z rukávu.

Čtěte také

Petr Holec: Dostaňte Babiše. Hon na premiéra dál ničí politiku

Předseda hnutí ANO vstupoval do politiky se slibem, že bude stát řídit jako firmu. Sklidil za to oprávněnou kritiku od lidí, kteří se politikou zabývají, jako jsou novináři, komentátoři nebo politologové – těch je ovšem relativně málo. Získal ale i mnoho voličů, kteří k politice cítili nechuť a domnívali se, že jako kompetentní manažer zabrání korupci, která záhy poznamenala rozvoj demokracie po roce 1989. Jeho vyjádření se proto bralo jako pouhý populistický výrok, jaké se sice v zemích s vysokou politickou kulturou nesluší říkat, ale který vlastně nikdo, ani on sám, nemůže brát vážně.

Kdo je tady šéf

Kdybychom ho tak brali, znamenalo by to, že předseda hnutí ANO, který se stal premiérem, je šéf a občané jsou zaměstnanci, kteří musí poslouchat jeho příkazy. Jenže v demokratickém státě je tomu naopak: šéfem jsou občané a premiér je jejich zaměstnanec, pověřený na určitou dobu spravovat zákony a řešit aktuální problémy. Je zavázaný přísahou činit tak ne ve prospěch vlastních podniků, ani pouze pro své vlastní voliče, ale v zájmu všeho lidu.

Čtěte také

Možná kdyby Babiš vyhrál, tak by voličům poděkoval, ale takhle asi necítil potřebu, říká ústavní právník Kysela

Občané jsou svobodní lidé, kteří se zavázali poslouchat zákony a pokyny vlády s podmínkou, že se s nimi nebude zacházet jako s poddanými. Řídit svobodné občany proto není možné šéfováním. Jediným známým způsobem, jak tak činit, je politika, protože spočívá ve schopnosti přesvědčit občany o správnosti určitého rozhodnutí a získat jejich důvěru.

Po senátních volbách v říjnu 2020 ale představitel vlády vyjádřil naději, že nový předseda Senátu, tedy nositel druhé nejvyšší politické funkce ve státě, nebude dělat žádnou politiku. Bylo to jako rána pěstí mezi oči. Jen naprostý politický laik nebo ignorant může nevnímat absurditu takového výroku. Co proboha má politik zvolený do politické funkce dělat jiného než politiku?

Na rozcestí

Obávám se, že v tomto případě nešlo o vědomý nebo nevědomý populismus ani o nahodilé přeřeknutí, ale o upřímné přesvědčení autora: předseda Senátu má prostě poslouchat, co se mu nařídí shora. A když on, tak i všichni ostatní. Jediný, kdo poslouchat nemusí, je ten nejvyšší, a také že neposlouchá. K logice tohoto způsobu uvažování také patří, že za všechny chyby a nedostatky mohou ti, kdo se dostatečně nepodřídili, protože premiér, který to řídí, dělá maximum.

Daniel Kroupa|foto:Jana Přinosilová,Český rozhlas

V zemích střední a východní Evropy se k Putinově ideji řízené demokracie otevřeně hlásí jenom maďarský premiér Orbán. U nás se dosud zdálo, že je nám bližší západní demokracie liberální, založená na respektu k občanské svobodě. Stojíme na rozcestí. O tom, na kterou světovou stranu se vydáme, rozhodnou za rok volby do Poslanecké sněmovny.

Autor je filozof a pedagog