Ukázka:

SLADKOBOLY

Oklamat zrak 

Chlapec je synem věštkyně. Dospěl do věku, kdy začíná pochybovat o tom, jestli by na tu skutečnost měl být hrdý, nebo se k ní vůbec přiznávat, to však na pravdě nic nemění. Vrací se ze školy domů, do bytu nad obchůdkem plným křišťálových koulí a tarotových karet, vonných tyčinek, sošek bůžků se zvířecími hlavami a sušené šalvěje. (Šalvějí už načichlo všechno, co vlastní, od ložního prádla po tkaničky do bot.) Dnes, tak jako každý všední den, se chlapec blíží k obchodu odzadu, zkratkou mezi vysokými, cihlovými zdmi, které obvykle pokrývá graffiti. Sem tam se dočkají nového bílého nátěru, ale krátce nato už jsou opět pomalované. Dnes na jinak bílých cihlách objeví místo kreativních tagů a vulgarit jediný obraz. Jsou to dveře. Chlapec se zastaví. Posune si brýle, aby lépe viděl, aby se ujistil, že vidí to, co mu jeho obvykle nespolehlivý zrak tvrdí, že vidí. Mlhavé okraje se zaostří a stále jsou to dveře. Větší, honosnější a působivější, než si na první, rozmazaný pohled myslel. Neví, co o tom soudit. Dveře sem vůbec nezapadají, a právě proto ho tolik fascinují. Nacházejí se na konci uličky, ukryté před sluncem v tmavém stínu, a přesto jsou jejich barvy stále syté, a některé se dokonce kovově lesknou. Propracovanější graffiti chlapec ještě nikdy neviděl. Jsou namalované ve stylu, který má nějaký nóbl francouzský název, cosi o šálení zraku, ale chlapec si na něj právě v tu chvíli nemůže vzpomenout.

Jsou na nich vyřezané – ne, namalované – dokonale přesné geometrické vzory, jež kolem okrajů, tam, kde je jen placatá zeď, vytvářejí iluzi trojrozměrnosti. Uprostřed, na místě, kde by mohlo být kukátko, je stylizovaný obrázek včely vyvedený stejně jako zbytek falešné plastiky. Pod včelou se nachází klíč. Pod klíčem meč. Navzdory nedostatku světla na dveřích září zdánlivě trojrozměrná klika a pod ní se ukrývá klíčová dírka tak temná, že připomíná spíše prázdný prostor čekající na klíč než několik tahů černou barvou. Jsou to krásné a zvláštní dveře a chlapci se nedostává slov. Vlastně ani neví, jestli slova, nebo alespoň nóbl francouzské výrazy, kterými by se takové dveře daly popsat, existují. Kdesi na ulici zaštěká pes, ale zní to vzdáleně a neskutečně. Slunce se schová za mrak a ulička se náhle zdá být delší, hlubší a temnější a dveře zářivější. Chlapec k nim váhavě zvedne ruku. Jedna jeho část, ta, která stále věří na kouzla, čeká, že budou i přes chladné počasí teplé. Domnívá se, že obraz cihly jakýmsi zásadním způsobem pozměnil. Zrychlí se mu tep, avšak ruka zpomalí, protože se jeho druhá část, ta, která tu první považuje za dětinskou, připravuje na zklamání. Přejede po dveřích konečky prstů, těsně pod mečem, a nahmatá hladkou malbu na chladné cihle, nepatrnou nerovnost povrchu prozrazující podkladovou vrstvu. Je to jen zeď. Jen zeď s hezkým obrázkem. A přece. Přece mu cosi uvnitř našeptává, že má před sebou něco důležitějšího, než se na první pohled zdá. Přitiskne ke zdi celou dlaň. Hnědé falešné dřevo dveří se od jeho vlastní kůže liší jen o odstín či dva, jako by barvu někdo namíchal tak, aby s ním ladila.

Za těmi dveřmi něco je. Ne místnost za zdí. Něco víc. Chlapec si tím je naprosto jistý. Cítí to v kostech. Jeho matka by to nazvala zlomovým okamžikem. Takovým, který všechno navždy změní. Syn věštkyně ví jen to, že mu dveře připadají důležité způsobem, který nedokáže vysvětlit, dokonce ani sám sobě. Chlapec stojí na počátku příběhu a netuší, že příběh právě započal. Konečky prstů zlehka přejíždí po malbě klíče a podivuje se tomu, jak trojrozměrně klíč, meč, včela i klika vypadají. Dumá nad tím, kdo asi dveře namaloval, a co tím, nebo alespoň těmi symboly, chtěl říct, jestli vůbec něco. Zajímá ho, jestli to jsou jen dveře, nebo znamení, nebo obojí. Pokud chlapec v tomto zlomovém okamžiku vezme za malovanou kliku a otevře neskutečné dveře, vše se změní. Jenže on to neudělá. Namísto toho strčí ruce do kapes. Zčásti si připadá směšně a cítí se už příliš starý na to, aby stále doufal, že se bude skutečný svět podobat tomu v knihách. Současně si ale říká, že když dveře otevřít nezkusí a nepřesvědčí se o tom, jestli jsou falešné, nebo ne, nebude zklamaný a bude moct navždy věřit tomu, že by se bývaly otevřely. Stojí v uličce s rukama v kapsách a ještě chvíli o tom všem uvažuje, a potom se otočí a odejde. Následujícího dne ho přemůže zvědavost a ke dveřím se vrátí, jenže zeď už mezitím přetřeli bílou barvou, a to tak kvalitně, že se nedá poznat, kde přesně dveře byly. A tak se syn věštkyně k Bezhvězdnému moři nevydá. Ještě ne.

překlad Alžběta Lexová