Ústavní soud, Brno, TZ 84/2020
III. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Vojtěch Šimíček) vyhověl ústavní stížnosti a zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, neboť jimi bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a právo na projednání věci v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Společnost Central Europe Engineering & Investment, s. r. o. (žalobkyně) se v řízení před obecnými soudy domáhá po stěžovateli (a dalším žalovaném) zaplacení částky ve výši 90 803 523,77 Kč. V rámci tohoto řízení bylo v roce 2009 vydáno předběžné opatření, které stěžovateli ukládá povinnost zdržet se do právní moci rozsudku ve věci samé nakládání s nemovitými věcmi specifikovanými v rozhodnutí (byt, garáž, garážové stání, rekreační chalupa). Stěžovatel se domáhá zrušení tohoto předběžného opatření jednak s poukazem na to, že žalobkyně je tzv. „mrtvá schránka“, jejíž existence je čistě formální, a dále namítá, že se řízení neúměrně protahuje. Trvá již 10 let, přičemž po dobu takřka 8 let bylo bez zavinění stěžovatele přerušeno (důvodem bylo vyčkání výsledku souvisejících řízení). Městský soud v Praze návrhu na zrušení předběžného opatření nevyhověl, neboť podle něj nepominuly důvody, pro které předběžné opatření nařídil. Tuto skutečnost přitom podle soudu nemůže ovlivnit ani fakt, že stěžovatel byl mezitím zproštěn obžaloby pro trestný čin porušování povinností při správě cizího majetku. Odvolací Vrchní soud v Praze rozhodnutí městského soudu potvrdil. Stěžovatel se poté obrátil na Ústavní soud.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Ústavní soud sice nezjistil, že by se městský soud dopustil průtahů v řízení, nicméně samotná okolnost dnes již 10 let trvajícího řízení je zjevně nepřiměřená.
Zejména s ohledem na samotnou povahu procesního institutu předběžného opatření Ústavní soud uvádí, že s postupným plynutím času hodnotí kritičtěji jeho další trvání. Zjednodušeně řečeno, jestliže na počátku řízení, kdy soud teprve začíná zjišťovat relevantní skutkové okolnosti věci, dává smysl „zafixovat“ poměry účastníků tak, aby soudní řízení mělo - v konečném důsledku – i reálný smysl a význam (typicky existuje obava z vykonatelnosti posléze vydaného rozhodnutí), měly by postupně zjišťované skutečnosti dále potvrzovat smysluplnost další existence předběžného opatření. Pokud se však takovéto skutečnosti neobjeví, resp. dokonce pozbývají relevance důvody původní, pro které bylo předběžné opatření vydáno, není dán žádný rozumný důvod, aby soudy trvaly na jeho dalším pokračování. Pokud tak přesto činí, mohou tím porušit právo na soudní ochranu a právo na projednání věci v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Právě k této situaci došlo v nyní posuzované věci. Většina obecnými soudy uváděných skutečností, původně podporujících vydání a další trvání předběžného opatření, kterým došlo k omezení dispozic stěžovatele s jeho majetkem, během řízení odpadla, resp. pozbyla relevanci: stěžovatel již v současnosti není trestně stíhán a žaloba společnosti Central Europe Engineering & Investment, s.r.o., podaná proti stěžovateli, byla – byť zatím nepravomocně – zamítnuta. Za této situace pro ponechání omezení stěžovatele dané předběžným opatřením hovoří již jen nepoměr mezi stěžovatelovým majetkem a žalobkyní požadovanou náhradou škody, kterou se jí však ve vztahu ke stěžovateli nepodařilo prokázat ani za řadu let řízení, a to ať už před soudy v občanském soudním řízení anebo v řízení trestním.
Byť tedy Ústavní soud nezpochybňuje, že na počátku řízení ve věci samé (řízení o náhradě škody) a po určitou dobu trvání tohoto řízení (kdy není úkolem Ústavního soudu přesně vymezovat takovou dobu) se mohlo jevit omezení stěžovatele v podobě předběžného opatření jako opodstatněné, nyní již tomu tak není. Jak bylo uvedeno shora, závažné okolnosti pro omezení stěžovatele v dispozici s jeho majetkem postupně vymizely, a přesto je stěžovatel (již více než 10 let) omezen v dispozici se svým majetkem. Takový stav ovšem Ústavní soud i s ohledem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva nepovažuje za přiměřený a ústavně akceptovatelný.
Věc se nyní vrací k Městskému soudu v Praze, který bude při svém dalším rozhodování vázán právním názorem Ústavního soudu.
Nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 208/20 vyhlášený dne 19. října 2020 v 14:00 hodin naleznete 
zde (185 KB, PDF).
Miroslava Číhalíková Sedláčková
tisková mluvčí Ústavního soudu
Upozornění: Po dobu nouzového stavu jsou nálezy Ústavního soudu vyhlašovány bez přítomnosti účastníků, právních zástupců a veřejnosti tak, že text nálezu je v okamžiku vyhlášení publikován v sekci Aktuality na webových stránkách soudu.