Expresivní imaginace Treatment of Remembering

Treatment of Remembering (Sabina Bočková, Johana Pocková, Inga Zotova-Mikshina). Foto: Vojtěch Brtnický.

Jak se ukázalo na této aktuální premiéře, autorský tandem zůstává funkční. Neopustil svou osobitou cestičku choreografického stylu založeného na rytmizaci pohybové exprese a imaginativním sdílení individuálních impresivních vjemů, který je ukázkovým příkladem možné současné podoby středoevropského proudu výrazového tance na východ od ráje v paralelním vesmíru německého tanztheatru.

Je možné, že právě toto snad pro český současný tanec konečně znamená překročení prokletí vlastního stínu z druhé poloviny 20. století. Tehdy zde podpora importu technik americké moderny převálcovala funkční principy čerstvě zformovaných metodických přístupů Jarmily Kröschlové, stejně jako pomohla zatlačit do kouta i český duncanismus Jarmily Jeřábkové a vykopat propadliště českého zapomnění školám směrů Labana a Hellerau-Laxenburg. To už je ovšem jiný příběh, i když donedávna (doslova ještě před pár lety) v českém prostředí silně tabuizovaný a tím tedy pro českou taneční scénu mírně zhoubný.

V tom se možná trochu podobá tomu, jak bylo ještě dále na východ regionálně tabuizováno a celkově globálně ignorováno téma ekologických katastrof, námětově inspirující choreografii Treatment of Remembering. Autorky ke spolupráci na ní pozvaly ještě jednu tanečnici Ingu Zotova-Mikshinu.

Apokalyptická doba i krajina, kterou možná ani krajinou nazvat nelze. Není to popel, ze kterého by mohl povstat bájný fénix, ale spíš časem vybělená prázdnota. Pozůstatky doby plastové jsou asi posledním místem, přes které si příroda (jako nezničitelný projev života na této planetě) může hledat svou cestu k obnově. Její pulsující snaha o přežití spouští nutný proces vnitřního pátrání po dávno zapomenutých vzpomínkách, jež by měly být navádějícím faktorem při formování nové podoby světa. Pokud tedy nebyly informace, díky poslední zaznamenané zkušenosti, změněny v genetickém kódu. To by mohlo bránit, aby se obnovující restart dokončil.

Choreografie Treatment of Remembering se nevydává cestou angažované a křičící provokace, spíše nutí k hlubšímu zamyšlení. Tomu odpovídá i její meditativní plynutí využívající pohybový minimalismus, který ztvárňuje průběh procesu vzpomínání a ostře kontrastuje s rytmickou expresivitou demonstrující sílu důležitosti vybraných vzpomínek.

Tři mladé tanečnice jemných rysů ve svém výrazu chvílemi evokují až poetickou atmosféru idylického obrazu naplněných snových představ, vzápětí jsou narušovány a následně proměňovány podle pochopení o nemožnosti návratu. Imaginace nejsou popisné, ovšem nejsou ani přímo abstraktní, jejich exprese je daná dynamikou představení. Konkrétnost v nich nakonec vyvolává až slovo, ve finále prohlubující katarzi díla a tím posilující emocionální dozvuk celé jevištní akce. A to jak u protagonistů, tak u diváků.

Celkový dojem umocňuje také scénografické řešení Denisy Švachové, které je objektově-lineární, čímž nechává vyniknout pohybový i výrazový projev tanečnic, ovšem také odhaluje zbytečnou dramatičnost v barvách jinak nekomplikovaného light designu. V dnešní době trendu LED diody by snad neměl být takový problém připravit jemnější nebo zemitější odstíny využívaných barev. Naštěstí hudba Lukáše Palána působí v sound designu Jakuba Štourače jako sensitivní minimal a podporuje komplexnost díla.

A pak je tu ještě osobnost Ingy Zotova-Mikshiny, která svou přítomností dává tomuto představení zvláštní (možná lehce mrazivý) přesah. Každopádně je asi čitelný pouze těm, kteří znají představení Petra Boháče Konec člověka?!? Reportáže psané z kuchyně. Inga Zotova-Mikshina v něm jako moderátorka ruské televize s ruským přízvukem i sebeironickým nadhledem popisuje následky černobylské katastrofy. Záměr či ne-záměr, na mrazení v těle to nic nezmění.

Mottem choreografie Treatment of Remembering je „Představte si, že dýcháte“. Můžeme jen doufat, že dýchání si nebudeme muset nikdy pouze představovat. PocketArt nás beze slov upozorňuje, že je stále nutné udržovat související bdělost. Abychom snad jednou neuvázli ve smrtonosném bahně temně červeného radioaktivního kalu. To bezpečně spálí vzpomínky každé DNA, srnky i člověka. To virus nezvládne.

Psáno z premiéry 5. října 2020, divadlo Ponec.

Treatment of Remembering
Koncept: Johana Pocková
Režie: Sabina Bočková, Johana Pocková
Tvorba, interpretace: Sabina Bočková, Johana Pocková, Inga Zotova-Mikshina
Hudba: Lukáš Palán
Sound design: Jakub Štourač
Scénografie: Denisa Švachová
Světelný design: Michal Horáček
Dramaturgická konzultace: Petra Hauerová
Premiéra: 5. 10. 2020