Právo je sebenaplňující proroctví

Od soudce Nejvyššího správního soudu Karla Šimky jsem se chtěl v e-mailovém rozhovoru dozvědět, proč je právo složité a proč zákon občas tne tam, kde bych jako laik očekával spíš ochranu. Jenže konkrétním vysvětlením někdy chybí přesah a obecné pravdy bez konkrétních příkladů zní banálně, takže jsem jednou zodpovězené otázky zas mazal a nahrazoval jinými, až jsem se bál, že jednou už nedostanu odpověď.

Odpovědi ale přicházely pravidelně a opakování dotazů jim neubralo na důkladnosti. Snad proto, že jsem psal z Šimkovy rodné Plzně, jejímž hokejovým a fotbalovým reprezentacím soudce nepřestává fandit ani z Prahy, kde bydlí, a Brna, kde pracuje.

Karel Šimka

Foto: Draceane

Právník a politolog Karel Šimka, PhD, LLM působí jako předseda senátu a kárného senátu Nejvyššího správního soudu; na CEVRO Institutu přednáší o ústavním a daňovém právu. V kategorii správního práva obdržel roku 2017 ocenění Právník roku.

^{Fotografie vystřižená z obrázku od Draceane, CC BY-SA 4.0}

Kvůli jednorázovému zpracování marketingového textu jsem musel absolvovat školení o požárních předpisech v budově, kterou neumím ani najít na mapě. Je mi jedno, jestli právo zavádí hloupou povinnost, nebo svou složitostí vybízí k zavádění hloupých povinností uživatele. Zajímalo by mě, proč to ještě nikdo nenapravil?

Problém je strach z průšvihu: lidé se bojí, a někdy bohužel oprávněně, že pokud si v situacích jako ta vaše nenechají podepsat tahle poučení, ztrestá je dozorový orgán. I v těchto situacích jim ale právo umožňuje jednat lidsky. Ty hlouposti jste si užil, neb personalisté měli strach z průšvihu a nebyli dost chytří. Kdyby byli, poučili by vás jen o tom, co pro vás mohlo mít reálně význam. Z hlediska jejich právní odpovědnosti to je irelevantní – pokud bylo z vaší smlouvy zřejmé, že do jejich prostor s největší pravděpodobností nevstoupíte, nebylo třeba vás poučovat o věcech, které souvisely právě s tím.

Jenže poskytuje právní řád prostor pro individuální posuzování dostatečně účelně pro celou společnost, nejen pro ty „chytré“? Nechat mě vyplnit test z únikových východů je efektivnější než strávit půl dne ověřováním judikátů.

To je obecný problém. Každá masová výroba, ať aut, konfekce nebo poučení o únikových východech, je jednotkově levnější než věci „ušité na míru“. Moderní společnost je na masovosti založená, i digitální svět je pouze pseudoindividuální – personalizovanou reklamu, která se vám objeví na Facebooku, nevybral člověk, ale algoritmus. V právu je to totéž. Já bych doporučil kombinaci odvahy k deregulaci a k omezení ochranářství, pseudoindividualizace a více lidskosti a empatie.

Co tedy vám, právníkům, – třeba v oněch trestajících dozorových orgánech – brání být empatičtější a lidštější?

A co vám, novinářům, brání psát pravdivěji? Právníci nejsou o nic větší cynici než lékaři nebo třeba číšníci. Je to daleko více věc obecné společenské atmosféry než konkrétní profese. Právníci umí být lidští a empatičtí, ale musí k tomu mít motivaci, třeba tím, že rozumné a férové jednání bude oceněno, i když mu někdy bude v korzetu zákona trochu těsno. Bude-li poptávka po odvážném, nealibistickém rozhodování, právníci ji uspokojí. Nebude-li, budou zahnívat, i když to řadu z nich bude štvát.

Společenská atmosféra je ale spíš opačná – kdekdo ve veřejné správě se bojí rozhodnout účelně a odvážně ze strachu z následků. Ta atmosféra by se měla změnit; lidé by měli po politicích i veřejné správě chtít výsledky, ne výmluvy. Musí přestat platit, že kdo nic nedělá, nic nezkazí. Protože jinak začneme zahnívat v současném stavu společnosti, infrastruktury, v té byrokratické kafkárně. A zcyničtíme, když budeme kolem sebe cítit to dusivé, jakoby neonormalizační bezčasí, s nímž neumíme pohnout.

Jako živnostník i zaměstnanec jsem zvyklý podepisovat smlouvy, které neplatí: právníci vyřeší formální stránku a na realitě se domluvíme k oboustranné spokojenosti úplně jinak. Nenakypěly předpisy – třeba právě v pracovním právu – natolik, že přestává být možné je aplikovat na každodenní realitu?

Proč vlastně uzavíráme smlouvy? Jednak proto, že máme v úmyslu je dodržet. Ale také proto, aby bylo jasné, co se stane, když je nedodržíme. Pokud se dohodnete a k oboustranné spokojenosti si vše splníte, po smlouvě neštěkne pes. Ale když něco dopadne jinak, než jak jste si představovali, může lecjaké zdánlivě bezvýznamné ustanovení smlouvy znamenat pro jednoho velký problém a pro druhého výhru.

Drtivá většina našich interakcí se odehrává zdánlivě „bez“ práva, ryze konsenzuálně a fakticky. Ale pak je ten malý díl případů, kdy to tak není. A zde to funguje úplně stejně jako třeba ve zbrojení. Detailní úpravy v zákonech nejsou nic jiného než jakési „zbraně“, jimiž ta či ona zájmová skupina, která si je prosadí, „zbrojí“ pro případ války, o níž všichni doufáme, že nenastane. Vždy jsem se třeba jako akademik na vedlejší úvazek bavil ustanoveními zákoníku práce o pracovní době, přestávkách na oběd a dovolené. O přestávkách na kojení nemluvě. Ale představte si, že jste prodavačka v Tescu!

Jak jde dohromady byznys a medicína? Dočtete se v novém Finmagu

Zdroj: Finmag

MEDICÍNA A BYZNYS

Jak venkovští praktici nepřicházejí o iluze • Ženy mění medicínu • Nejstarší pražská nemocnice objektivem Alžběty Jungrové • Nejdražší léky na světě • Obézních přibývá, Česko dohání USA.

BYZNYS JE HRA

„Investice do umění se do tabulek nevtěsná,“ říká Pavlína Pudil z Kunsthalle • Nejdražší materiál roku 2023? Hrst štěrku z vesmíru za miliardu dolarů • Ekologie musí být podle Tomáš Nemravy, výrobce dřevěných domů, ekonomická.

---

Koupit Finmag

Chápu správně, že vyvažování restriktivních předpisů konsenzuálním nedodržováním ustanovení, které se zrovna nehodí, považujete za uspokojivý stav?

Nepovažuji. Považuji za nešťastné, že vůbec máme tolik obecně platných pravidel. Máme mít především svobodu a v jejím rámci si máme dohodnout, co potřebujeme. Pokud ale svobodu nemáme, neb se prosadila ochranářská, smlouvou „nevypnutelná“ pravidla, budeme tato pravidla fakticky vypínat jejich konsenzuálním ignorováním, dokud a pokud to bude pro obě strany výhodné. A případně nést rizika s ignorováním spojená – třeba že naštvaný bývalý zaměstnanec napráská svého zaměstnavatele za neprovádění evidence pracovní doby, což oba předtím roky k oboustranné spokojenosti konsenzuálně praktikovali.

Je to stále ten samý problém: Svoboda dává prostor, ale taky vystavuje rizikům. Myslíme si, že prodavačky jsou příliš hloupé a bezbranné, aby uzavřely se svým zaměstnavatelem férové dohody, a tak je chráníme. Možná k jejich dobru, nevím. Ale tím omezujeme svobodu marketingových specialistů nebýt otravováni zbytnými poučeními. Ochranářství za bezpečí platí svobodou, takže pak konfekční košile stejných pravidel pro prodavačky i marketingové mágy nesedí úplně nikomu. V politické realitě je to tak, že poměr mezi svobodou a ochranou nevytváří nějaký citlivý racionální tvůrce pravidel po zevrubné analýze, ale vzniká v rámci spontánního, mnohdy náhodného, často dílčími zájmy formovaného procesu, s jehož konečným výsledkem je zcela spokojen málokdo. A proto si každý z nás v takto vzniklé realitě hledáme cesty, jak co nejlépe fungovat. Kombinujeme ignoraci pravidel i jejich dodržování a dovolávání se jich, a to podle toho, jak se nám to zrovna hodí. A vsadím se, o co chcete, že ani za padesát let to nebude jinak.

Takže ani za padesát let nenajdeme způsob, jak složitost milionů účinných ustanovení, jejichž neznalost neomlouvá, aspoň trochu zjednodušit?

Neznalost práva už trochu je omluvitelná, v právu trestním i správním. Protože vnímáme realitu a víme, že tento právně teoretický postulát není realistický. O tom, co kdo musí, může, měl by a nemusí znát, přemýšlíme daleko jemněji. Rozlišujeme laika a profesionála, situace ustálené (už je roky jasné, jak se co vykládá) a situace přechodové (nové zákony, u nichž zatím nevíme, jak je vykládat). A máme pravidlo in dubio pro libertate, tedy že nejasnost zákona má „jít“ za státem, a ne za jednotlivcem. Tohle jako soudci rutinně uplatňujeme, čímž – aspoň podle mého – se snažíme systém učiniti lidštějším.

Samotný obsah práva, tedy množství pravidel a jejich složitost, v dohledné době není realistické zjednodušit. Moderní svět je komplexní, globalizovaný, vysoce strukturovaný, specializovaný, plný složitých řetězců nejrůznějších vzájemných vazeb a závislostí. Úplně stejné máme právo, protože je odrazem dneška, a ne třeba jednoduššího světa raného středověku. Ta komplexita je dobrá a přináší ve výsledku více komfortu než raně středověké malé poměry. Je to stejné jako s auty či letadly – dnešní pohodlné, bezpečné a rychlé stroje jsou svými základními principy stejné jako ty z počátku 20. století. Ale laik je už neopraví, dokonce potřebujete specialisty i na jejich jednotlivé malé části.

Pro neprávníky to asi není příjemné, ale obávám se, že právo se od jiných lidských disciplín neliší. Akceptujeme-li komplexitu a z ní plynoucí důsledky jinde, měli bychom je přijmout i v právu.

Když se vrátím k vaší metafoře zbrojení: je úkolem práva se kultuře „zbrojení“ podvolovat nebo ji dokonce vytvářet?

Součástí práva je i boj o to, co bude jeho obsahem. Tedy i o to, co všechno se dá dohodnout a co je pevně stanoveno. Dále je to boj o interpretaci reality a z toho plynoucí právní důsledky. U dohod se neustále řeší, zda jejich ujednání nejsou v rozporu s dobrými mravy, pro jaké situace ještě platí či zda nejsou postaveny na převaze jedné ze stran. Ale co je to ta převaha? Že Tesco je mnohem bohatší než prodavačka? A co když je na trhu málo prodavaček? Nevydírá prodavačka Tesco tím, že chce přidat, nebo odejde? Co když bude chtít přidat na trojnásobek zdravotní sestry na Bulovce přeplněné covidovými pacienty? Kolik je spravedlivé platit Gileadu za remdesivir? To, co si řekne? Právo je a bude extrémně nejisté a proměnlivé prostředí, závislé na tom, jak v konkrétních historických situacích vnímáme to které chování a ty které požadavky.

Chápu to u hraničních situací. Ale obecně bych od právního státu intuitivně očekával zejména vědomí, že zbrojit nepotřebuju, protože se mé vztahy s ostatními řídí dohodami, jejichž plnění garantuje stát.

Vynucení je zrovna extrémně nákladná věc. Právo je víra v právo. Je respektováno, pokud se obecně věří, že je respektováno. Funguje nejlíp jako sebenaplňující proroctví. Pokud věřím, že nedodržím-li smlouvu, budu nucen platit, a to prakticky hned, a neuniknu tomu, smlouvu dodržím. A spor nebude, takže orgány nebudou zahlceny a těch pár výjimek z pravidla, které u nich nakonec skončí, rychle vyřeší. Zvenčí se ta společnost bude jevit jako ideální stát – Dánsko, Švýcarsko, Nový Zéland. Ale pokud si myslím, že to s tím vymožením tak horké nebude a že i samotná interpretace mých smluvních povinností není jednoznačná, budu víc tendovat k porušení smlouvy. Což povede k většímu množství sporů, zahlcení orgánů státu, chybám v rozhodování, nejistotě.

Takže lepší fungování práva vyžaduje změnu spíš v myšlení lidí než v paragrafech?

Potřebujete, aby lidé měli zájem chovat se kooperativně a férově. Což nakonec mnohem více závisí na atmosféře ve společnosti – důvěra, přesvědčení, že ostatní jsou v zásadě slušní, že dohody platí a dodržují se: to vytváří kvalitu právního státu. Právo je většinou jen odrazem mentálního nastavení společnosti. A to se mění velmi těžce. Mentální nastavení Čechů dnes, za první republiky i za pozdní habsburské monarchie je velmi podobné a odráží se v charakteru politiky, stylu práce veřejné správy, důvěře lidí v právo a v dodržování práva. Švýcaři či Dánové jsme nikdy nebyli a nebudeme.

Ale buďme sebevědomí, národní sebemrskačství je třeba krotit. Máme systém ochrany práv, který vcelku funguje a není ani náhodou v evropském srovnání na chvostu. Justice je rychlá mírně nadprůměrně, na to jsou tvrdá data. Elektronizace kolem průměru, tam je třeba přidat. Ostatní parametry jsou spíše pocitové, hodnotím je podle svých mezinárodních zkušeností a z toho, co jsem v jednotlivostech přečetl: Úřady a soudy mají tendenci k formalismu, ovšem srovnatelnou s Rakouskem a Francií. Ani míra korupce zde není větší než ve zmíněných zemích a jde o izolované partičky, ne o vše prostupující mafiánské struktury. Pokud 40 % HDP protéká skrze stát, korupci nikdo nikdy nestlačí k nule. Otevřenost a přátelskost veřejné správy – slušný nadprůměr, ale zde to lze levně zlepšit, na rozdíl od korupce, kde více kontroly vede k omezení funkčnosti.

Turek. Zdroj: Shutterstock

Jak můžeme takové změny docílit?

Poznáním stavu věcí zde, inspirací v dobrém i zlém jinde, informováním o dobrých a špatných příkladech v naší denní praxi a vytvářením veřejného tlaku na změny žádoucím směrem. Stát musí začít u sebe. Být laskavě důsledný. Nařizovat jen to, co opravdu je nezbytně třeba a čeho nelze rozumně docílit jinak. A to pak vyžadovat. A neustále přemýšlet, jestli je to fakt potřeba a jestli lidi neotravuje zbytečně.

Fatální problém máme v délce a nepředvídatelnosti stavebních a podobných povolovacích řízení. Tam je třeba razantní změny. Ne vyhnáním ekologických, památkářských, sousedských a nevím jakých spolků z těchto řízení, to ani podle práva EU nesmíme, na což leckdo zapomíná. Je třeba do řízení pustit všechny zájmové skupiny, zvážit jejich argumenty a najít odvahu k jasnému a někdy i tvrdému a nekompromisnímu rozhodnutí. Opět – potřebujeme lidi, kteří mají odvahu opřenou o kompetenci, ne alibisty, co to roky šudlají bez výsledku. 

Pokračování:

• Jestli na vás udělají švindl, suďte se. Děláte to i pro druhé