V pětatřiceti jsem poprvé zapnul přilbu a dotáhnul pásy v závodním speciálu, rovnou kategorie S1600, ledendární Karkulce po boku Jirky Vlčka. A v padesáti se postavil premiérově na start závodu Mistrovství světa v rally…..

Když vám táhne na padesát, povětšinou už se množství výzev, ambic, nečekaných příležitostí a praštěných nápadů povážlivě snižuje. Ale co bych si vlastně mohl přát, vždyť to takto má být, nebo ne!? Jako páprda si nepřipadám, pravidelně naskakuju do Fabie R5 v českém rallyovém mistráku po boku Karla Trojana a to je bezesporu pěkný kvapík. Porci adrenalinu si dopřeju, soutěživého ducha uspokojím, legraci užiju. Občas se namane i nějaký ten podařený večírek, ale v této oblasti mě, který má (jako většina vrstevníků) z devadesátek několikaleté okno, hned tak něco nepřekvapí. Ostatně, co by asi tak mohlo? Všude jsem byl, všechno viděl….no dobře, tak teda skoro. I těch závodů pro mě jasné královny motorsportu – mistrovství světa v rally – jsem viděl v životě spoustu. Finsko, Německo, Wales, Turecko (https://www.ewrc.cz/clanek/8864-turecky-denik-zdenka-jurky/1#kom), Francie, Monte Carlo, Sardinie – mnohé z nich několikrát. Věci jsou dané – WRC si užívám jako divák a fanoušek, což je v partě kamarádů pokaždé velká zábava. Ten poťouchlý hlásek „A co to někdy jet? Zvládnul bys to vůbec, ty posero?“ je tenčí a tenčí a už skoro není slyšet…

Ale pak příjde den, kdy vám na pade netáhne, ale padesát vám zkrátka a dobře je. Má se něco změnit? Asi ne, snad kromě bolehlavu po oslavném mejdanu. Ne pokud by na něj nedorazil i dlouholetý kamarád Martin. Pokud by se ten Martin nejmenoval Prokop. A pokud by to nebyl ten Prokop, který je od 2009 prvním českým mistrem světa v rally (tehdy JWRC, v podstatě mistrovství světa dvoukolek https://www.ewrc.cz/clanek/13005-s-martinem-prokopem-pate-pres-devate/). Člověk, který po nejlepším českém výsledku v závodě WRC dosáhnul téhož i na Dakaru, kterému se v posledních letech naplno věnuje. A pokud by nebyl úplně praštěnej! Ale to už by mě překvapit nemělo – jeli jsme spolu (a Jirkou Volfem) na Pionýrech z Prahy do Paříže. Wartburgem z Jihlavy do Istanbulu. S báglama vlakem nazdařbůh po Čechách. A i těch večírků, povětšinou zakončených mudrováním o chodu světa v koutě natřískaného Blue Light baru, pár bylo.

Na druhou stranu – v posledních letech se nám do těchto veskrze relaxovaných akciček dostaly i adrenalinové chvilky v podobě našich vlastních svateb. Nějakou tu pohodu si to pro změnu žádalo jako sůl! Takže copak jsi mi to, kamaráde, v té opentlené krabici k významnému životnímu jubileu přinesl? Prima, nějaké ty artefakty z WRC – kartičky ke vstupu do servisu, průkaz jezdce z Rally Sardegna. Super, cenná součást sbírky kravinek, díky! Ale prej jako „podívej se na jméno“ a tam stojí Jůrka, proč vlastně?, no Ty jsi natvrdlej – přece proto, že tu příští Sardinii se mnou pojedeš TY! Aha já. JÁ? JÁ!!!!!!!

Krucipísek, co ho to napadlo? Že by to bylo proto, že se prý kdysi před lety o tomhle nápadu bavil s mou tehdyještěpřítelkyní, ale nejspíš to jen tak plácnul, protože nevěřil, že se s mou minulostí můžu dožít tak požehnaného věku? Nebo chce mít vedle sebe někoho, vedle koho bude na fotkách vypadat pořád ještě jako mladík? Nebo si zkrátka řekl, že příprava na Dakar musí být náročná a tak si po vzoru Zátopka trénujícího v těžkých bagančatech střihne závod se mnou? Buď jak buď, přede mnou leží v bedně s mašlí výzva a v mé hlavě se jako ve zrychleném filmu naskakují v kreslených bublinách hesla – „Paráda!“ – „Uděláš ze sebe vola!“ – „To jsem vždycky chtěl!“ – „Jéééžiši, to bude ostuda!“ Inu, jestli jsem doposud nevěděl, co to znamená mít ambivalentní pocity – teď už to vím!

V následujících měsících vir otočil dějinami a už už to vypadalo, že mi do případných pamětí zbyde jen povzdech, že „Kdyby tehdy ………tak jsem mohl zazářit na „prknech“ světové rally“ a jak zářná budoucnost mě jen lízla. Kalendář jakýchkoli světových sportovních sérií se měnil ve smutná torza, WRC nevyjímaje. Tradiční jarní termín Rally Sardinie vzal za své, ale stále vedle něj figurovalo nadějné Postponed namísto definitivního Cancelled! A najednou mi v mailu přistály první dokumenty a dotaz na čísla licence. No doprčic, ono to fakt bude!

První cesta do jihlavského sídla MP- Sports, doklady, zkoušení kombinézy a týmového oblečení a ta kolečka stroje se dávají pomalinku do chodu. Další návštěva a metrák technických informací o tom, co se jak dělá, čím se to dělá, povětšinou s uklidňujícím dovětkem „ale to určitě dělat nebudete“. Ten mi dodává určitou naději, protože už před lety jsem si diagnostikoval rozvinutou formu dyskutilství (nekorektně řečeno – jsem manuální nemehlo), ale budu se snažit s krutým postižením bojovat – MS za to stojí! Rychle ještě nabrat něco rozumů o rozpisu a způsobu, jak jej Martinovi servírovat od toho nejpovolanějšího – Michala Ernsta, který s Martinem Prokopem na středomořském ostrově dosáhl v roce 2013 až na 5.(!) absolutně. A pak je tady už jen poslední překážka. Ano, tipujete správně, je to šťourání v nose. Nikoli odnaučit, jak se maminka celé dětství bezúspěšně snažila. Tentokrát se naopak dobrovolně nechat frňák prosmýčit odběrovou sadou a zjistit, zda se mi pozitivní přístup k životu neprojevil i pozitivitou Covidovou. Jsem negativní, organizátoři se mě nemusí bát pustit do závodu a poslední možná překážka padá.

Neděle 4. října. Pusa rodině, sraz na letišti s týmem, který doposud znám hlavně jako párty partu, která dá každému večírku šťávu. Teď je mám poznat i z druhé strany, ale nepochybuji, že to bude stejně dobré. Quirin, Mates, Šmachen, Pípa, Hokejka, Beruška, Dodo a Libor. Tato osmička nás a především Fionu provede těžkým závodem. Takže konec srandy a je potřeba začít čelit výzvám, včetně prostudování všech důležitých dokumentů, potřebných k bezchybnému zvládnutí všech úskalí a splnění nutných formalit pro závod. Brzy ale pochopím, že nade všemi Service plány, Rally Guidy a Bulletiny FIA vysoce ční jeden zdánlivě nenápadný list papíru, který určuje tempo celého týdne – Liborův Jídelní lístek, který všichni umí brzy zpaměti. Bodejť by ne, týden se gastronomickými vrcholy jen hemží – holandský řízek už v úterý večer, steaky ve středu, kulajda ve čtvrtek a neděle bude za odměnu – svíčková a večer se zprasíme smažákem. Motivace o jaké se továrním týmům může jen zdát!

Přistát, přesunout, ubytovat a šup šup, žádné velké zdržování, zítra zrána je odjezd na oficiální test, takže na rychlou, leč intenzívní oslavu Martinových 38. narozenin v týmovém oblíbeném open baru u algherské pláže není moc času. Pokud se nám ale bude všechno dařit tento týden stejně dobře, vůbec se o výsledek našeho nadcházejícího snažení nebojím…..

Jojo, tlemím se, srkám drinky, halekám gratulace, ale někde vevnitř nějaký Bazilišek ne a ne přestat – „Tak už zítra se budou všichni chytat za hlavu, jaký kopyto si to sem nadělili….“. Ale dnes je sakra dnes, takže zpívej Kájo a všíchni „C‘est la vie, c’est la vie, tím to končívá a to mě nebaví………“.

Pondělí, test a moje první zkušenost s WRC a šotolinovým povrchem. Úsek dlouhý necelé 4 km, převážně po kamenitě hliněném povrchu, zpočátku ještě zvlhlý, klouzavý a relativně pomalejší po nočním dešti. Zaplaťbůh za něj, přináší odpovědi na pár otázek, které mě trápí. Jako třeba: fakt je z Fiony pro spolujezdce blbě vidět? Jo. Pokud se akceleruje a obzvlášť do kopce tak si můžu leda tak prohlížet ptactvo nebo vyhlížet dron s kamerou. Nevylítnou mi na tom rozbitém povrchu čtecí brýle, ke kterým mě nedávno odsoudila návštěva u odborníka, po které se v lékařské zprávě objevila výmluvná formulace „poučen o problematice vetchozrakosti“? Prima, nevylítnou! Bude to hodně jiný oproti asfaltu na vnímání rytmu a pochopení, kdy je to fofr a v jakém tempu má jezdec potřebné informace dostat? Jóóó, tak to bude, kamaráde, to si piš! A necelých 30 km mi o detailech dává zatím jen mlhavou představu…

Na další hlubokomyslné úvahy ale v tempu závodního týdne čas nezbývá. Brzy ráno vstát. Sejít se u tréninkového Lanceru. Dojet 80 – 100km ke startu RZ podle rozpisu seznamovacích jízd. V 8 tam být, v prvním průjezdu šíleným škrabopisem zaznamenat rozpis drncajících, poskakujících, třesoucích, Myšákem a námi pohazujících tratí. Ve druhém zkontrolovat. Mezitím se tu a tam sejít s asistenčním Mitsubishi, doplnit tekutiny, benzín, vdechnout kávu, slupnout esíčko a hlavně neustále kroutit hlavou nad tím, že i přes několik návštěv v roli diváka může být moje představa o složitosti místních tratí tak vzdálená realitě. Je to totiž mazec! Pořád, ale POŘÁD se něco děje. Ani jeden z nás tří – Martin, Fiona a moje maličkost – si ani na okamžik nevydechne. Poznamenávat si pasti a záludnosti vlastně nemá smysl, nedělali bychom nic jinýho! Co mi ale dělá opravdu starost je začátek. První rychlostní zkouška. Tohle jako rozcvičku po dlouhé pauze pro Marťu a první ostrý start pro mě fakt nechceš – RZ, která nedává sebemenší prostor pro drobné chybičky a přitom není pomalá. Stačí malá nepřesnost a my můžeme místo dalšího závodění leda tak ucucávat energetické gely někde v lese nebo na šutru a čekat na nějakého Giovanniho s odtahovkou. Tady dostaneme v pátek naloženo, ale hlavní bude přežít! Snad bude mít Martin tu a tam pocit, že s ním jedu stejný závod….

Zbylé dny do startu pro mě uběhnou v rytmu vygumovat – přepsat na čitelně – zvýraznit – vygumovat – přepsat na čitelně – zvýraznit – SHAKEDOWN – vygumovat – přepsat…… a najednou je páteční brzké ráno, my po dvouhodinovém ranním přejezdu stojíme na posledních pár minut v malebném horském městečku Tempio Pausania a rozhýbáváme se před startem první rychlostní zkoušky. Zacvaknu Simpson systém do helmy a zjišťuju, že třas v rukou, na který by mi lecjaký posudkový lékař namazal Parkinsona už od dveří, pomalu mizí. V souladu s proticovidovou procedurou na sebe s časoměřiči jen ukážeme přes okýnko výkaz s doplněnými údaji, odsouhlasíme palci nahoru, poposunu si ty své srandovní brýle pořádně na nos, dotáhnu pásy do nedýchatelna. Kostky jsou vrženy a Fiona vystřelena vstříc stovkám zatáček, horizontů a kamenů, které na ni na tratích Rally Sardinie čekají a………a pak už sjíždí neskutečný krpál k pobřeží na posledním nedělním testu a já vím, že pokaždé, když v budoucnu záběry z tohoto místa uvidím, budu mít stejně stažený krk jako teď. Zvládli jsme to!!! Znáte ten pocit ze Štědrého večera? Jak chystáte, nakupujete, plašíte, sháníte, organizujete a pak někdo nebo něco foukne, vy ležíte s více či méně nacpaným břichem a hledáte tlačítko „REPLAY“, abyste si to konečně pořádně užili?

Jsme 15.absolutně. Možná kdyby se začínalo zkouškami, na kterých by byl prostor pro získávání jistoty pro Martina i mě, možná to mohlo být i o fous lepší. Ale žádné rouhání – po té dlouhatánské pauze je tohle flek, se kterým může být Martin spokojený a já budu tutově pyšný. Přestože určitě ve vyjádřeních po závodě je ukrytá dávka shovívavosti tak jsem snad nic zásadního nepokazil. Nevím, zda jsem byl přínosem, každopádně jsem se snažil být součástí. Součástí týmu, který fantasticky funguje, kde jeden každý dělá vše nejen pro úspěch, ale i pro atmosféru. Kde v každém i po letech je vášeň pro sport a zážitky s ním spojené.

To, co Martin zvládá v autě, je skvělé, ale sááákryš, mistr světa přece jen něco umět musí a psát, že mi tu a tam spadla brada, s jakým přehledem se s tratí a všemi záludnostmi dokáže popasovat by bylo nošením dříví do lesa. Vytvořit ale MP-Sports, tuhle fungující mašinku na TOP srandu a TOP motorsport zároveň je něco, nač může být (a vím, že i je) pyšný!

Moc se těším na nadcházející Dakar a projekt R5. Tahle partička, se kterou jsem měl to štěstí strávit jeden skvělý týden, totiž ještě zdaleka neřekla poslední slovo! Držte jim se mnou palce!

#zanzibarcz
Orlen Team
Benzina
Mogul. Dobře hustý
Jetsurf